ECLI:CZ:US:2004:2.US.383.03
sp. zn. II. ÚS 383/03
Usnesení
Ústavní soud o ústavní stížnosti MVDr. M. Š., Ph.D., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2003, sp.zn. 1 Co 181/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se návrhem na zahájení řízení, podaným k poštovní přepravě dne 16. 7. 2003 (doplněným dne 9. 10. 2003 po výzvě Ústavního soudu k odstranění vad podání spočívajících zejména v absenci povinného právního zastoupení), domáhala zrušení rozhodnutí Vrchního soudu uvedeného v záhlaví. Tvrdila, že obecný soud jeho vydáním porušil její ústavní práva garantovaná čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 24 C 60/98, Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka se žalobou, směřující proti Prof. MUDr. J. V., DrSc. (v původním řízení žalovaný), domáhala zaplacení částky 200.000,- Kč jako nemajetkové újmy v penězích, neboť žalovaný se měl formulacemi "Slečna MVDr. Ing. Š. se v průběhu posledního roku projevila jako neschopná vědecké práce"... "Příčiny tohoto neúspěchu MVDr. Š. tkví jednak v manuální neobratnosti a hlavně v neschopnosti pochopit logiku tohoto výzkumu"..."...podstatě věci viditelně nerozumí"... "...nemá MVDr. Š. ani potřebné psychologické předpoklady komunikovat a kooperovat, dát si poradit, popř. dát si něco vymluvit", použitými v dopise ze dne 10. 9. 1997, .čj. 87/97, adresovaném Prof. MUDr. P. D., DrSc., dopustit neoprávněného zásahu do práv na ochranu osobnosti tím, že zpochybnil její schopnost vědecky pracovat. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2002, čj. 24 C 60/98-78, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Navrhovatelka se proti tomuto usnesení odvolala. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, čj. 1 Co 181/2002-98, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, změnil pouze výrok týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvého stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Navrhovatelka napadla ústavní stížností postup Vrchního soudu v Olomouci, který měl podle jejího názoru za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud totiž jednal bez její přítomnosti i přesto, že se řádně omluvila a požádala o odročení jednání z důležitých důvodů. Předvolání k ústnímu jednání nařízenému na 12. 3. 2003 navrhovatelka fakticky na poště převzala dne 24. 2. 2003, v úložní lhůtě se však v místě doručování nezdržovala, neboť údajně pobývala v zahraničí. Navrhovatelka je přesvědčena o tom, že odvolací soud měl vyhovět její žádosti o odročení jednání, kterou včas podala (dne 11. 3. 2003) a řádně odůvodnila (nynější právní zástupce jí vypověděl plnou moc, o čemž se navrhovatelka dozvěděla pozdě). Naznačeným postupem odvolací soud navrhovatelce odňal právo účasti na řízení, čímž porušil její výše uvedená ústavně zaručená práva.
K projednávané ústavní stížnosti se podrobně vyjádřil účastník řízení, Vrchní soud v Olomouci. Vyslovil přesvědčení, že jeho postupem nedošlo k zásahu do tvrzených ústavních práv navrhovatelky.
Ústavní soud se primárně zabýval posouzením otázky, zda je návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti přípustný.
Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3, věta za středníkem zákona o Ústavním soudu).
Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků je výrazem povahy ústavní stížnosti coby subsidiárního prostředku k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, a proto je povinen své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat.
V projednávané věci navrhovatelka podala ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, neboť jí soud svým postupem údajně odňal právo účastnit se řízení. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo možné ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§234 o.s.ř.) podat žalobu pro zmatečnost a uplatnit v ní navrhovatelkou popsané důvody (§229 odst. 3 o.s.ř.). S ohledem na existenci tohoto nevyčerpaného prostředku, který zákon navrhovatelce k ochraně jejích práv poskytoval, Ústavnímu soudu nezbylo, než s poukazem na ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu na uhrazení nákladů navrhovatelčina právního zastoupení státem (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 22. listopadu 2004
JUDr. PhDr. Stanislav Balík, v.r.
soudce zpravodaj