ECLI:CZ:US:2004:2.US.385.04
sp. zn. II. ÚS 385/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. V. P. CSc., zastoupeného JUDr. I. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 7 To 604/2002, ze dne 17. 4. 2003 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, č.j. 2 T 77/2000, ze dne 16. 9. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byl jako poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Lhůtu k podání ústavní stížnosti odvozuje od doručení přípisu Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 3. 7. 2003, č.j. 1 Nzo 5026/2003, kterým mu bylo k jeho podnětu sděleno, že státní zástupkyně se rozhodla nepodat dovolání v neprospěch obviněného, neboť by nemohlo vést ke zrušení pravomocného rozhodnutí o vině, trestu a náhradě škody a s ohledem na novelu trestního zákona, účinnou od 1. 1. 2002, ani neiniciovat podání stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel dále bez dalšího uvádí, že stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a splňuje podmínku danou ust. §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Dle §72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Za poslední opravný prostředek v tomto smyslu nelze považovat podnět poškozeného státnímu zastupitelství k uplatnění dalších mimořádných prostředků, neboť, jak je zřejmé, podání těchto mimořádných prostředků je zcela na rozhodnutí státního zastupitelství a nejedná se tak o procesní prostředky zákonem svěřené stěžovateli k ochraně jeho práva. Z tohoto důvodu ani není vyrozumění státního zástupce, kterým je stěžovateli sdělováno, že ze strany státního zastupitelství nebudou ve věci uplatňovány další mimořádné prostředky, rozhodnutím o posledním procesním prostředku, od kterého je možno odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud ověřil ze spisu Okresního soudu Brno-venkov, č.j. 2 T 77/2000, ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo stěžovateli doručeno dne 24. 6. 2003 (jeho zmocněnci dne 18. 7. 2003). Jestliže tedy stěžovatel podal ústavní stížnost teprve dnem 22. 6. 2004, stalo se tak po lhůtě pro její podání zákonem stanovené. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné konkrétní důvody, ze kterých by vyplývalo, že stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a Ústavní soud okolnosti, které by odůvodňovaly postup dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu