ECLI:CZ:US:2004:2.US.392.03
sp. zn. II. ÚS 392/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. V. A., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2003, č. j. 29 Co 86/2003-108, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 3. 2002, č. j. P 105/91-88, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí okresního a krajského soudu o zvýšení výživného pro dceru K. A. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva ve smyslu ustanovení čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 5 Dodatkového protokolu č. 7 k této Úmluvě.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě nesouhlasí s výší výživného vymezenou krajským soudem v řízení o zvýšení výživného. Namítá, že odvolací soud nevycházel ze správně zjištěné skutkové podstaty věci a ze svých zjištění nevyvodil správné závěry. Přestože byl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně informován o skutečnosti, že stěžovatel ztratil od 31. 12. 2002 práci, výživné stanovené soudem prvního stupně ještě dále zvýšil, čímž porušil občanský soudní řád, který stanoví, že soud je povinen vycházet ze všech předložených důkazů, hodnotit je v jejich souvislosti a vycházet ze skutkového stavu ke dni vyhlášení rozsudku. Dále se domnívá, že nebylo rozhodnuto podle §85 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), podle něhož oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle schopností a majetkových poměrů a dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Z toho, dle názoru stěžovatele, vyplývá, že jedno dítě nemůže mít vyšší životní úroveň než jeho rodič a další dva sourozenci. Stěžovatel rovněž uvádí, že výrok napadeného rozsudku je v rozporu s dobrými mravy, a nerespektuje tudíž ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině, neboť jeho dcera by při plnění tímto rozhodnutím vymezené povinnosti získala na úkor stěžovatele a jeho současné rodiny značně vysokou částku, kterou za stávající situace není schopen zaplatit. Kromě toho se soud nevypořádal s návrhem stěžovatele ohledně výše výživného, ani s jeho tvrzením, že úroveň příjmů v rodině matky, do jejíž péče byla dcera svěřena, je vyšší než v rodině otce. Na základě těchto skutečností se tedy stěžovatel domnívá, že rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 38 Listiny, jakož i zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 Úmluvy, a čl. 5 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě, který stanoví, že manželé po rozvodu mají mezi sebou i ke svým dětem rovná práva a orgány státu mohou přijímat jen taková opatření, která jsou nezbytná v zájmu všech dětí.
Pro posouzení ústavní stížnosti požádal Ústavní soud o vyjádření účastníky řízení a vyžádal si spis Okresního soudu v Děčíně vedený pod sp. zn. P 105/91.
Jak ze soudního spisu vyplývá, dcera K. byla po rozvodu manželství rodičů v roce 1990 svěřena do výchovy matky a otci bylo stanoveno výživné ve výši 400,- Kč měsíčně. V lednu 2002 podala matka návrh na zvýšení výživného od 1. 9. 1999 s tím, že se náklady na výživu dcery zvýšily. Okresní soud rozsudkem ze dne 12. března 2002 rozhodl o zvýšení výživného na 2.000,- Kč měsíčně od 1. 9. 2001 s povolením měsíčních splátek na úhradu dlužné částky za dobu do 28. 2. 2002. V odůvodnění rozsudku uvedl, že stanovená částka výživného odpovídá zjištěným současným výdělkovým možnostem a schopnostem obou rodičů, jakož i potřebám jejich dcery. Výživné spolu s dětským přídavkem a významným příspěvkem matky zajistí, že bude možné hradit všechny odůvodněné potřeby dcery, která se tak bude odpovídajícím způsobem podílet na životní úrovni obou rodičů. Otcem namítané rozdíly mezi životní úrovní obou rodin nemohou opatrovnický soud vést k úvaze, že by všechny zvýšené náklady měla hradit matka ze svého. Je nutno vzít v úvahu i to, že matka plní vyživovací povinnost částečně výkonem osobní péče. Návrh matky na zvýšení výživného od 1. 9. 1999 nebyl akceptován, neboť matce nic nebránilo požádat o zvýšení výživného dříve, a nedoplatek na výživném znamenalo by byl značným zásahem do životní úrovně otcovy rodiny.
Krajský soud rozsudkem ze dne 15. dubna 2003 změnil rozhodnutí tak, že výživné pro dceru, v době rozhodování již zletilou, bylo zvýšeno od 1. 9. 1999 na částku 2.000,- Kč měsíčně a od 1. 9. 2001 na 2.500,- Kč měsíčně s tím, že nedoplatek ve výši 75.000,- Kč za období od 1. 9. 1999 do 31. 12. 2003, vzniklý zvýšením výživného, je otec povinen zaplatit do 30. 6. 2003. Své rozhodnutí soud odůvodnil zejména tím, že okresní soud nepostupoval v souladu se zákonnými ustanoveními v posouzení doby, od níž je třeba výživné zvýšit. Ve smyslu §99 odst. 1 a §98 odst. 1 zákona o rodině je totiž skutečnost, že matka nepodala návrh na zvýšení výživného dříve, podstatná jen potud, že výživné nebylo možno zvýšit na dobu delší než tři roky zpětně před podáním návrhu. Okresní soud se proto měl zabývat podmínkami pro zvýšení výživného tři roky nazpět, či alespoň k 1. 9. 1999, jak navrhovala matka. Otec již od této doby dosahoval čistých výdělků přes 21.000,- Kč a potřeby dcery dosáhly úrovně dospělé osoby. Výživné ve výši 2.000,- Kč bylo přiměřené za situace, kdy otec měl kromě vyživovací povinnosti ke třem dětem i vyživovací povinnost k manželce. Poté, co tato povinnost odpadla, je namístě, aby platil výživné vyšší. Skutečnost, že otec k 31. 12. 2002 ukončil pracovní poměr u dosavadního zaměstnavatele, se v jeho finanční situaci zatím nepromítla, neboť vyplaceným odstupným má zajištěn příjem do června 2003. S ohledem na vysokou výši odstupného a majetkové poměry otce lze i nyní otcovu finanční situaci považovat za dobrou, a nebyl proto shledán důvod k povolení splátek na úhradu dluhu.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ve svém vyjádření ze dne 18. prosince 2003 odkázal na zjištění a právní závěry obsažené v odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nedůvodnou.
Okresní soud v Děčíně se ve lhůtě určené Ústavním soudem k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle které je ve smyslu článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, dle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud tedy není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani právní úvahy, názory a závěry těchto soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, nejsou-li porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal, neboť právě o takové posouzení dle povahy svých námitek stěžovatel ústavní stížností usiluje. K tomu je rovněž třeba uvést, že právo na spravedlivý proces nelze podle judikatury Ústavního soudu vykládat tak, že by bylo jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
Odvolací soud při svém rozhodování nevybočil ze zásad spravedlivého procesu, neboť postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.). V průběhu řízení stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se ke všem prováděným důkazům vyjádřil. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle §132 o. s. ř., krajský soud učinil v souladu s §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině závěr, jemuž rovněž nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a sice, že vzhledem k dobré finanční situaci, v níž se stěžovatel nacházel ke dni vyhlášení rozsudku, odpovídá stanovené výživné jeho schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům, a umožní tak dceři, jejíž potřeby v souvislosti se studiem na střední škole výrazně vzrostly, aby se podílela na jeho životní úrovni. Ani s námitkami stěžovatele ohledně rozporu výroku napadeného rozhodnutí s čl. 5 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě a s dobrými mravy tedy nelze souhlasit. Stěžovateli nic nebrání v tom, aby se v budoucnu, změní-li se na jeho straně poměry, domáhal u soudu v souladu s §99 zákona o rodině změny napadeného rozhodnutí. Názoru stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal s jeho tvrzením o vyšších příjmech rodiny matky, rovněž nelze přisvědčit, neboť soud ve svém rozhodnutí podrobně odůvodňuje, proč nelze celkové příjmy obou rodin porovnávat.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, spolu s rozsudkem Okresního soudu v Děčíně, nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 38 Listiny, v čl. 6 Úmluvy a v čl. 5 Dodatkového protokolu č. 7 k této Úmluvě, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu