ECLI:CZ:US:2004:2.US.410.03
sp. zn. II. ÚS 410/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu Olomouci ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 4 To 140/2001 a rozsudku Krajského soudu v Brně, sp.zn. 39 T 20/99, ze dne 23. 4. 2001, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2003 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, a to s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Z tvrzení uvedených stěžovatelem v ústavní stížnosti a z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. 39 T 20/99, uznán vinným pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. a další trestné činy, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a byla mu uložena povinnost zaplatit způsobenou škodu.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. l. 2002, sp. zn. 4 To 140/2001, byl uvedený rozsudek ohledně stěžovatele zrušen a stěžovatel byl odvolacím soudem uznán vinným, dílem jako spolupachatel, pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., podílnictví dle §251 odst. 1 písm. a) tr.zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; rovněž mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit v rozsudku blíže vyjmenovaným poškozeným náhradu škody. Trestná činnost stěžovatele spočívala zejména v tom, že spolu s ostatními obžalovanými v desítkách případů odcizoval osobní automobily, resp. věci v nich uložené. Rozsudek obsahuje popis 105 skutků, přičemž 54 z nich spáchal stěžovatel dílem samostatně, dílem s ostatními obžalovanými.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 7 Tdo 404/2003, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Usnesení dovolacího soudu však není ústavní stížností napadeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podle odůvodnění rozhodnutí soudů byl usvědčen ze spáchání trestných činů výpovědí spoluobžalovaného T. F., kterou považuje v celém rozsahu za nevěrohodnou a z procesního hlediska nepoužitelnou. Soudy se nevypořádaly s důkazy předloženými obhajobou, konkrétně s pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn 8 T 3/99, kterým byl obžalovaný F. uznán vinným trestným činem poškozování cizích práv podle §209 tr. zák., neboť se úmyslně před orgány policie vydával za jinou osobu. Není zřejmé na základě jakých důkazů byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání skutků uvedených pod body 5) až 7), 17), 84), a 105), ke kterým se obžalovaný F. vůbec nevyjádřil a skutků pod body 1), 24), 25), 41) až 43) a 53), u kterých obžalovaný ani nebyl a měl se o nich dozvědět pouze z doslechu. Stěžovatel dále namítá, že byl obžalován ze skutků popsaných pod body 6) a 17), pro které mu nebylo sděleno obvinění. Stěžovatel poukazuje i na okolnosti výslechu T. F. ze dne 2. 2. 1999, který byl proveden bez přítomnosti obhájců, kteří nebyli řádně a včas předvoláni. Stěžovatel přitom nesouhlasí s tím, že se jednalo o neodkladný a neopakovatelný úkon. Obžalovaný F. neměl možnost se během tohoto výslechu vyjádřit souvisle k jednotlivým skutkům, pro které byl vyslýchán. Byly mu kladeny otázky, které nejsou v protokole o výslechu zaprotokolovány, a mohlo se proto jednat o otázky sugestivní a kapciozní. Z porovnání výslechu ze dne 2. 2. 1999 s následujícími výslechy je zřejmé, že obžalovaný F. nebyl při výslechu konaném dne 2. 2. 1999 schopen uvést přesné údaje. Uvedl je až u následujících výslechů, kdy odpovídal na vyšetřovatelovy sugestivně kladené otázky.
Stěžovatel rovněž namítá, že v přípravném řízení vyšetřování prováděl vyšetřovatel mjr. S., který však byl z vykonávání úkonů v trestním řízení vyloučen podle §30 odst. 1 tr. ř., neboť matka T. F. je jeho spolupracovnicí. Otázku vyloučení mjr. S. soudy posoudily nesprávně a důvody vyloučení bagatelizovaly. U většiny skutků, kladených stěžovateli za vinu, byly jediným důkazem výpovědi obžalovaného F. z přípravného řízení, který však u hlavního líčení nevypovídal.
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odmítá argumentaci ústavní stížnosti a odkázal na rozhodnutí soudů, přičemž je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími nedošlo ke stěžovatelem namítanému porušení ústavních práv. Odmítl, a to s ohledem na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, námitku stěžovatele, že byl uznán vinným ze spáchání skutků, pro které mu nebylo sděleno obvinění. Do skutkových zjištění přitom lze zahrnout i útoky protiprávního jednání ani v žalobě neuvedené, pokud k nim došlo před sdělením obvinění pro skutek, jehož jsou součástí.
Ústavní soud poté, co přezkoumal tvrzení uvedená v ústavní stížnosti spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 39 T 20/99, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem provedení důkazů a s jejich hodnocením, na jehož základě byl zjištěn skutkový stav věci, a nesouhlas s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatel přitom uplatňuje tytéž námitky jako v řízení před odvolacím soudem, se kterými se tento soud zákonem odpovídajícím způsobem zabýval a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů jim není možné vyhovět. Odvolací soud při přezkoumávání napadeného prvostupňového rozhodnutí rovněž zjišťoval, zda řízení předcházející rozsudku netrpí jinými podstatnými vadami, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost výroků rozsudku, přičemž takovéto pochybení neshledal. Stěžovatel tak v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Ústavní soud předesílá, že se již zabýval obdobnou ústavní stížností podanou Z. S., spoluobžalovaným stěžovatele, který byl rozhodnutími napadanými ústavní stížností rovněž uznán vinným ze spáchání v rozsudku uvedených trestných činů a byl mu uložen trest odnětí svobody spolu s povinností nahradit způsobenou škodu. Tato ústavní stížnost byla unesením ze dne 1. 7. 2004, sp.zn. IV.ÚS 280/03, odmítnuta jako neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že argumentace obou ústavních stížností byla z převážné části shodná, Ústavní soud přejímá v tomto rozsahu právní závěry uvedené v rozhodnutí čtvrtého senátu pod sp.zn. IV.ÚS 280/03, neboť nemá důvod se od nich odchylovat.
Ústavní soud neshledal jako důvodnou námitku, kterou stěžovatel zpochybňuje věrohodnost výpovědi obžalovaného T. F. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Soud prvního stupně založil výrok o vině zejména na svědecké výpovědi spoluobžalovaného T. F., přičemž otázkou jeho hodnověrnosti se dostačujícím způsobem zabýval. Konstatoval, že na základě jeho výpovědi došlo k zajištění několika odcizených automobilů, nebyly u něj zjištěny známky zaujatosti vůči spoluobžalovaným, podrobně popsal způsob páchání trestné činnosti, vypovídal opakovaně, a to naprosto shodně, při prověrce své výpovědi přesně ukázal místa odcizení jednotlivých automobilů. Podle názoru soudu by se T. F. stěží mohl zcela shodně vyjádřit k tak rozsáhlé spáchané trestné činnosti, pokud by nebyl jejím svědkem, popř. o ní od ostatních obžalovaných neslyšel (str. 79-81 rozsudku nalézacího soudu). Soud se zabýval i námitkou ohledně nevěrohodnosti svědka podloženou pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn 8 T 3/99, kterou nepovažoval za podstatnou, neboť k této trestné činnosti došlo před více než třemi lety, kdy T. F. byl ve věku blízkém věku mladistvým, a trestného jednání se ani nedopustil vůči spoluobžalovaným. K osobě T. F. byly vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, dle jejichž závěrů je věrohodnou osobností, s nadprůměrnou inteligencí a velice dobrými paměťovými schopnostmi, bez sklonů k fabulacím a konfabulacím; přestože bylo konstatováno, že užíval drogy (především marihuanu), nebyly u něj zjištěny poruchy myšlení či vnímaní, ani chorobná závislost na drogách (str. 66-67 a 81 rozsudku nalézacího soudu). Výpověď obžalovaného T. F. hodnotil jako věrohodnou rovněž odvolací soud (str. 127-128 rozsudku odvolacího soudu).
V této souvislosti nutno též konstatovat, že závěr o vině stěžovatele, a to i pokud jde o skutky, ke kterým se T. F. nevyjádřil (body 5) až 7), 17), 84), a 105), je podporován řadou dalších důkazů, které nalézací soud rekapituloval (str. 84 rozsudku - např. skutečnosti vyplývající z domovní prohlídky, částečné doznání stěžovatele, rozhodnutí Dopravního inspektorátu Policie ČR o přestupku apod.). Ze spáchání skutků uvedených pod body 5) a 7) pak stěžovatel ani uznán vinným nebyl.
Stanovisko obecných soudů, že výpověď T. F. je hodnověrná a spolu s dalšími důkazy odůvodňuje závěr o vině stěžovatele, je podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě odůvodněno. Skutečnost, že se o některých trestných činech, z jejichž spáchání stěžovatele usvědčuje, dozvěděl od ostatních obžalovaných, ale sám se na nich bezprostředně nepodílel (skutky pod body 1), 24), 25), 41) až 43) a 53), věrohodnost jeho výpovědi o těchto skutcích žádným způsobem nezpochybňuje. Okolnost, že odmítl vypovídat u hlavního líčení, byla dle nalézacího soudu logicky vysvětlena jeho obavami, neboť mu bylo vyhrožováno. Pro pravdivost jeho výpovědi svědčí i to, že na základě ní bylo zajištěno několik automobilů a vráceno majitelům.
Obecné soudy rovněž posoudily okolnosti výslechu spoluobžalovaného T. F. ze dne 2. 2. 1999. Nalézací soud vyšel z výpovědi mjr. S., který uvedl, že první výslech provedl bez přítomnosti obhájců spoluobžalovaných, neboť nebyli v té době ustanoveni a výslech pokládal za neodkladný úkon (str. 75 rozsudku nalézacího soudu). K okolnostem výslechu rovněž vypovídal kpt. J. N., který se jej účastnil, přičemž podle jeho svědectví vypovídal obžalovaný T. F. spontánně, nebyl na něj činěn žádný nátlak a do protokolu o výslechu byly zaznamenány pouze ty okolnosti, jež sám uvedl (str. 80 rozsudku nalézacího soudu). S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil, přičemž provedený výslech označil za neodkladný, neboť měl vést po dopadení jednoho pachatele (F.) k poznatkům o rozsahu spáchané trestné činnosti, případně o dalších spolupachatelích, což se také stalo. Vzhledem k tomu, že výslechu byla přítomna nezúčastněná osoba, kpt. J. N., a obhájce obžalovaného T. F., JUDr. J. S., námitky ohledně možného kladení otázek sugestivních a kapciozních, eventuelně otázek, které nebyly protokolovány, nepovažuje Ústavní soud za opodstatněné.
Obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly také s dalšími stěžovatelovými námitkami. Skutečnost, že matka obžalovaného T. F. je spolupracovnicí vyšetřovatele mjr. S. S., který prováděl vyšetřování v této trestní věci, byla stěžovatelem i dalšími obžalovanými namítána v průběhu trestního řízení a byla vznesena námitka jeho podjatosti. Nalézací soud mjr. S. vyslechl a konstatoval, že matka T. F. nemá k mjr. S. žádný bližší vztah, přičemž z pouhé skutečnosti, že je pracovnicí pomocného aparátu Krajského úřadu vyšetřování v Brně, nelze podjatost tohoto vyšetřovatele dovodit (str. 81 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud na závěry nalézacího soudu odkázal s tím, že ze spisového materiálu, ani z argumentace obžalovaných nevyplývají okolnosti, pro které by mjr. S. měl být pro podjatost vyloučen z provádění úkonů přípravného řízení (str. 127 rozsudku odvolacího soudu). Na toto odůvodnění Ústavní soud plně odkazuje.
Pokud jde o námitku, týkající se obžaloby stěžovatele ze skutků popsaných pod body 6) a 17), pro které mu nebylo sděleno obvinění, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a jeho vyjádření k ústavní stížnosti, z nichž vyplývá, že žalobní návrh může zahrnovat i útoky protiprávního jednání, pro které nebylo zahájeno trestní stíhání (sděleno obvinění), jestliže s ostatními žalovanými útoky, ohledně nichž byly provedeny procesní úkony, tvoří jeden celek. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že z obsahu trestního spisu vyplývá, že stěžovateli bylo sděleno dne 12. 3. 1999 obvinění pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) a b) tr. zák., §247 odst. 1 písm. b), odst. 4, §249 odst. 1 tr. zák., spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr zák.(ve znění opravy ze dne 17. 3. 1999), a to pro skutky zde uvedené.
Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. Ze spisového materiálu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu, které soudům spolehlivě umožnilo učinit správné skutkové i právní závěry, které byly odpovídajícím a přiléhavým způsobem odůvodněny. Ústavní soud nezjistil, že by v řízení předcházejícím rozhodnutím napadeným ústavní stížností došlo k porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, a to ani ohledně namítaných nedostatků v provádění dokazování. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). "Hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy pak Ústavnímu soudu nepřísluší. Závěr o vině stěžovatele není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními a je z ústavního hlediska akceptovatelný. V projednávané věci tak bylo respektováno právo na spravedlivý proces jako celek. Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, svá práva mohl hájit u nezávislých a nestranných soudů, mohl se vyjadřovat ke všem důkazům i vznášet návrhy a využíval práva obhajoby (čl. 8, čl. 36 a čl.38 Listiny).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu