ECLI:CZ:US:2004:2.US.410.04
sp. zn. II. ÚS 410/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatelky D. S., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Opava, zastoupené JUDr. I. S., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 7 To 10/03, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 1 T 20/2002, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 7 To 10/03, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 1 T 20/2002. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z připojeného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 20/2002, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Stěžovatelka byla stíhána pro zosnování a návod trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., Trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Trestného činu se měla dopustit tím, že za pomoci D. D. navedla a najala se slibem odměny Kč 50.000,- J. R. k usmrcení svého manžela G. S. Poté telefonicky navedla svého manžela na místo poblíž čerpací stanice v katastrálním území Brodce nad Jizerou. J. R. jej na tomto místě, nezjištěným bodnořezným nástrojem, v úmyslu usmrtit, opakovaně bodal do přední strany krku, zátylku a obou horních končetin. G. S. na následky uvedených poranění na místě zemřel. Společně se stěžovatelkou byli stíháni i D. D. a J. R.
V řízení byl 30. 11. 2001 v době od 12:42 h. do 18:45 h. proveden výslech obviněného D. D.. Výslechu se vedle vyšetřovatele a obviněného zúčastnili obhájci JUDr. T. Z. (obhájce D. D.), a v substituci za Mgr. D. Š. (obhájce J. R.), Mgr. Š. P.. O JUDr. P. R. (obhájce stěžovatelky) je na konci protokolu uvedeno, že se ze závažných pracovních důvodů omluvil.
Trestná činnost byla obžalobou popsána tak, že stěžovatelka kromě toho, že vraždu objednala, měla i navrhnout smrtící nástroj, alternativy místa činu, a to, že tělo G. S. musí být nalezeno.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, č. j. 1 T 20/2002-1407, byli všichni obžalovaní uznáni vinnými ve smyslu obžaloby. Za to byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání 15 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozsudku se odvolal D. D. a stěžovatelka. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, č. j. 7 To 10/03-1679, byla obě odvolání zamítnuta. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelka a D. D. dovolání, která byla usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2004, č. j. 3 Tdo 1488/2003-1808, odmítnuta.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že proti stěžovatelce byl orgány činnými v trestním řízení použit výslech D. D., učiněný vyšetřovatelem v přípravném řízení dne 30. 11. 2001, ač je procesně nepoužitelný. Vadu shledává ve skutečnosti, že obhájce stěžovatelky nebyl o termínu konání tohoto výslechu dopředu informován, a že ani nemohl být informován s dostatečným časovým předstihem, přičemž se v rozhodné době z důvodu přítomnosti u jiného soudního jednání konání výslechu ani nemohl zúčastnit. Dále stěžovatelka namítá, že obecnými soudy shledaný motiv trestného činu, tedy snaha získat finanční prostředky z dědictví po manželovi, nemá oporu v provedených důkazech.
Vrchní soud v Praze považuje ústavní stížnost za pouhé opakování obhajoby, s níž se ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal. Krajský soud v Praze považuje své rozhodnutí a řízení k němu vedoucí za souladné s ústavními i zákonnými normami a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku a usnesení odvolacího soudu.
Vrchní státní zastupitelství v Praze i Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.
K problematice zásahu do práva na obhajobu v případě nepřítomnosti obhájce u procesního úkonu již Ústavní soud dovodil (usnesení IV. ÚS 799/02 in Bulletin advokacie 2004: 2, 91), že je vždy věcí osoby, proti níž se trestní řízení vede, zdali svého základního práva na obhajobu využije, a kdy a koho z osob k tomu oprávněných svou obhajobou pověří. Za uskutečněnou volbu potom nese odpovědnost sama a nelze jí upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení prosadit. Na druhé straně z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení ovšem současně vyplývá obhájcova povinnost nejen podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona (§41 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, §16 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), ale současně též jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání. Žádný procesní předpis nestanoví povinnost orgánů činných v trestním řízení přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (zastoupené osoby). Je věcí (profesní odpovědnosti) obhájce, převezme-li zastoupení, jak se vypořádá se svými zákonnými a etickými povinnostmi.
Stěžovatelka byla v přípravném řízení obhajována jí zvolenými advokáty. V době od 28. 11. 2001 do 27. 12. 2001 byl jejím obhájcem JUDr. P. R., v době od 27. 12. 2001 do 26. 3. 2002 JUDr. M. T., a v době od 27. 3. 2002 do konce přípravného řízení JUDr. V. Ch., CSc. Z úkonů, ke kterým měla přístup obhajoba, se JUDr. P. R. zúčastnil 28. 11. 2001 výslechů obviněného J. R. a stěžovatelky, a dne 16. 12. 2001 rekonstrukce s J. R.. V protokolu o výslechu obviněného D. D. ze dne 30. 11. 2001, stejně jako v protokolu o rekognici s D. D. ze dne 19. 12. 2001, se v textu před podpisy zúčastněných nachází poznámka o tom, že se JUDr. R. ze závažných pracovních důvodů z úkonů omluvil. Podobně je v protokolu o výslechu svědka F. S. ze dne 16. 1. 2002 a v protokolu o výslechu svědkyně S. N. ze dne 13. 3. 2002 uvedeno, že JUDr. T. se z úkonu omluvil. U všech protokolů o úkonech přípravného řízení není uvedeno, jak a kdy byli obhájci obviněných (resp. další osoby, které se jich zúčastnili) o místě a termínu konání těchto úkonů uvědomeni.
Ze spisového materiálu lze dovodit (odvolacím soudem dovozený) závěr, že všichni obhájci všech obviněných byli o úkonech přípravného řízení řádně a včas uvědomováni, protože se těchto úkonů téměř pokaždé zúčastnili, a pokud ne, je důvod uveden v textu protokolu o předmětném úkonu. Nelze nic vytknout ani závěru odvolacího soudu o irelevantnosti rozsahu vzpomínek tehdejšího obhájce stěžovatelky v tomto směru. Lze připustit vysvětlení stěžovatelky o tom, proč se její obhájce předmětného výslechu obviněného D. D. (stejně jako rekognice s tímtéž obviněným) nezúčastnil, tedy překážky spočívající jednak ve vzdálenosti sídla advokáta (Liberec) od místa konání úkonu (Praha), jakož i jeho pracovním vytížením v jiných věcech. Totéž vysvětlení je možné dovodit i u absence pozdějšího obhájce stěžovatelky, JUDr. M. T., u výslechu konaného 16. 2002 v Hrádku nad Nisou, a u výslechu konaného 13. 3. 2002 v Liberci. Takovéto důvody absence obhájce u vyšetřovacích úkonů však nemohou být v daném kontextu považovány za zásah do práva na obhajobu.
Předmětný výslech obviněného D. D. se konal dva dny po výslechu obviněného J. R. a stěžovatelky, a to na stejném místě a stejným orgánem činným v trestním řízení. Obhájce stěžovatelky tedy mohl a měl při vědomí všech svých povinností při přebírání obhajoby (ale i v jejím průběhu) vážit specifičnost daného případu, předpokládané časové zatížení přítomností u procesních úkonů a předpokládanou vzdálenost těchto úkonů od sídla advokáta. Posledně uvedeného hlediska si mohla a měla být vědoma i sama stěžovatelka. Svojí volbou obhájce přejala na sebe i důsledky ze způsobu uplatňování (respektive neuplatňování) jím vykonávané obhajoby. Způsob vykonávání obhajoby obhájcem nelze rozhodně považovat za zásah orgánů veřejné moci do jejích základních práv.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. V řízení o ústavní stížnosti neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Obecné soudy dovodily, že stěžovatelka se dopustila předmětného trestného činu v úmyslu získat majetkový prospěch, představovaný nejméně životní pojistkou poškozeného a společným domem (str. 10 usnesení odvolacího soudu). Tento závěr lze vyvodit ze zjištěného spoluvlastnictví stěžovatelky a poškozeného k nemovitostem v katastrálním území Kryštofovo údolí (čl. 1017 an.), a z pojistné smlouvy u pojišťovny A. (čl. 917 an.), jakož i z osobnostního rozboru stěžovatelky, tak, jak byl na základně odborných posudků proveden soudy obou stupňů. Proto závěru obecných soudů o tomto právně relevantním úmyslu stěžovatelky nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Ústavní stížnost byla proto shledána zjevně neopodstatněnou. Jako taková byla Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu