ECLI:CZ:US:2004:2.US.423.02
sp. zn. II. ÚS 423/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky J. R. S., spol. s r.o., zastoupené advokátkou JUDr. I. D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2002, čj. 30 Ca 61/2000-32, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 3. 12. 1999, čj. 7170-0101-01/99, a rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. 10. 1999, čj. TR 1669/98/R-1, za účasti Krajského soudu v Brně, Celního ředitelství Brno a Celního úřadu Brno II, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Celního ředitelství Brno a Celního úřadu Brno II. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 61/2000, i spisový materiál celních orgánů v projednávané věci, z nichž zjistil následující:
Celní úřad Brno II konstatoval shora uvedeným rozhodnutím, že se stěžovatelka dopustila celního deliktu dle ustanovení §298 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, v platném znění (dále jen "celní zákon"), porušením zájmu společnosti způsobem uvedeným v ustanovení §293 písm. a) celního zákona, nesplněním povinností vyplývajících z ustanovení §80 odst. 1, §81 odst. 1 písm. a) a §83 odst. 1 celního zákona, neboť při dopravě zboží - návěsu SPZ SV 80 GB - přes státní hranici dne 19. 9. 1995 toto zboží nepřihlásila a nepředložila spolu s doklady, které se k němu vztahují, nejbližšímu pohraničnímu celnímu úřadu, následně je nedopravila k příslušnému celnímu úřadu a nepředložila k provedení celního řízení. Uvedené zboží tedy nezákonně dovezla. Celní úřad uložil proto podle §299 odst. 1 písm. a) a odst. 2 celního zákona stěžovatelce pokutu ve výši 200.000,- Kč. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Celní ředitelství Brno zamítlo a prvostupňové rozhodnutí potvrdilo.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí Celního ředitelství Brno správní žalobou, kterou však Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozsudku soud konstatoval, že podstatou dané věci je to, zda celními orgány bylo dostatečně prokázáno, že se stěžovatelka dopustila předmětného správního deliktu. Dle názoru krajského soudu byla stěžovatelka v daném případě povinna podat písemné celní prohlášení a předložit ho i s doklady celnímu úřadu k propuštění zboží do příslušného celního režimu, neboť nebyly dány podmínky pro podání ústního celního prohlášení dle §24 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 92/1993 Sb. Nejednalo se totiž o dopravní prostředek úplně osvobozený od dovozního cla, který byl propuštěn do režimu dočasného použití ve smyslu §161 až §167 vyhlášky č. 93/1993 Sb., protože sice šlo o dopravní prostředek k obchodnímu použití evidovaný v zahraničí, tento prostředek však nebyl dovezen a užíván osobou vykonávající svou činnost v zahraničí, stejně tak byl sice použit jinými českými osobami, než které dočasně pobývají v zahraničí, ty však nebyly zmocněny tím, komu byl dopravní prostředek propuštěn do režimu dočasného použití, a nevykonávají svou činnost v jeho zájmu [§163 písm. a) a §164 odst. 1 citované vyhlášky]. Protože nebyla stěžovatelka schopna doložit, že písemné prohlášení učinila, a spor o přechodu zboží přes hranici nevznikl, měl krajský soud za to, že k naplnění skutkové podstaty celního deliktu došlo.
K námitkám stěžovatelky vztahujícím se k procesním pochybením celních orgánů soud uvedl, že neprovedení dalších důkazů navržených stěžovatelkou (výslech řady svědků, výslech stěžovatelky apod.) nepovažuje za procesní vadu. Provedení uvedených důkazů nebylo třeba, neboť nebyly k prokázání skutkové podstaty celního deliktu relevantní. Také zboží ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí bylo dostatečně konkretizováno. Označení návěsu státní poznávací značkou je z pohledu soudu dostačující. Celní orgány jasně specifikovaly, jakým způsobem se stěžovatelka celního deliktu dopustila, které skutečnosti to prokazují, která ustanovení celního zákona byla porušena a jakými úvahami byl celní orgán veden při hodnocení, zda byla naplněna daná skutková podstata. Odvolací celní orgán rovněž zdůvodnil, proč námitkám stěžovatelky, jež uvedla ve svém odvolání, nevyhověl. Proto i argument stěžovatelky, dle nějž bylo rozhodnutí neuspořádané, neucelené a zavádějící, a proto nepřezkoumatelné, odmítl.
Soud odkázal dále na rozhodnutí o odvolání, v němž se odvolací orgán s řadou námitek stěžovatelky již vypořádal, přičemž vytýkané vady nemohly mít na zákonnost napadeného rozhodnutí vliv, a soud by k nim proto podle ustanovení §250i odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") ani nemohl přihlédnout. Konečně, k námitce stěžovatelky, že nebyl proveden důkaz komisionářskou smlouvou ze dne 11. 9. 1995, soud uvedl, že žalovaný (pozn. v rozhodnutí uvedeno "žalobce", jedná se však evidentně o písařskou chybu) se jí v rozsahu tvrzení stěžovatelky zabýval a uvedl, z jakého důvodu správní orgán (prvého stupně) nepochybil, jestliže tento důkaz neprovedl. Soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se vadné právní kvalifikace totožnosti skutku. Ztotožnil se tak s názorem žalovaného, dle něhož se v případě tahačů a návěsů jedná o individuální zboží, a tedy i jednotlivé celní delikty.
Stěžovatelka napadá závěry obecného soudu i celních orgánů v projednávané ústavní stížnosti. Namítá, že krajský soud při přezkumu zákonnosti napadeného správního rozhodnutí nepostupoval v souladu s §250i, §250j odst. 2 a §157 odst. 2 o.s.ř., neboť se nevypořádal se všemi důvody, ve kterých stěžovatelka spatřovala nezákonnost správního rozhodnutí. Tvrdí dále, že se celního deliktu nedopustila. Není si vědoma, že by svým jednáním způsobila vznik celního dluhu ve smyslu celního zákona. Nic takového údajně nebylo spolehlivě prokázáno ani ve správním řízení. Vznik celního dluhu váže zákonodárce na okamžik nesplnění důležité povinnosti, uvedené v ustanovení §80 až §84 a §228 odst. 1 písm. b) celního zákona. To však nelze z výroku rozhodnutí Celního úřadu Brno II dovodit, což jen potvrzuje, že je uvedené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatelka si není ani vědoma toho, že by některou z povinností uvedených v citovaných rozhodnutích nesplnila. Celní orgány a krajský soud pochybily taktéž v rovině právního hodnocení nesprávně a nedostatečně zjištěných skutkových okolností, když na daný případ neaplikovaly §164 vyhlášky č. 93/1993 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, dle kterého stěžovatelka nebyla povinna podat písemné celní prohlášení, a nezohlednily §18 až §31 vyhlášky č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona. Podle stěžovatelky je nepochybné, že předmětné zboží (dopravní prostředek k obchodnímu použití - návěs) bylo evidováno v zahraničí na jméno zahraniční osoby a bylo stěžovatelkou užíváno, protože k tomu byla zahraniční osobou zmocněna a vykonávala činnost pro tento subjekt a v jeho zájmu. Předmětné zboží tak podléhalo režimu dočasného použití s úplným osvobozením od dovozního cla. Stěžovatelka tudíž žádnou svou povinnost neporušila, neboť zboží dopravila příslušnému celnímu úřadu a celní prohlášení podala ústně či jiným úkonem. Nešlo tedy o nezákonný dovoz zboží. Stěžovatelka současně rovněž poukázala na §158 odst. 2 vyhlášky č. 136/1998 Sb., která nahradila vyhlášku č. 93/1993 Sb.
Stěžovatelka pokládá za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rovněž rozhodnutí Celního ředitelství Brno a odvolává se přitom na ustanovení §50 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Jedna z odvolacích námitek, již uplatnila, se týkala nesprávně zjištěného skutkového stavu. Byla-li tato námitka neurčitá, měl ji odvolací orgán vyzvat k odstranění vady, nebo měl uvést, z jakých důvodů dospěl k závěru, že skutečný stav věci byl zjištěn řádně. Pouhé konstatování, že skutková zjištění rozhodná pro přezkoumání rozhodnutí považuje odvolací orgán za úplná a že dokazování není třeba provádět, nečiní toto rozhodnutí přezkoumatelným. Stejných pochybení se dopustil i krajský soud. I on byl povinen vypořádat se v odůvodnění rozsudku se všemi důvody v žalobě uvedenými. Tomuto zákonnému požadavku se však jen chabě přiblížil. Rozsudek tak byl vydán v rozporu s ústavně zakotveným postupem, je projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočuje z mezí ústavně stanoveného postupu soudu a porušuje i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, jenž stanoví vázanost soudce zákonem.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Brně, Celní ředitelství Brno a Celní úřad Brno II, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvádí, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušeno nebylo. Jejími žalobními námitkami se soud zabýval a řádně je zhodnotil. Celní ředitelství Brno se domnívá, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 Ústavy, a navrhlo, aby Ústavní soud stížnost zcela zamítl. Vypořádává se detailně s jednotlivými námitkami stěžovatelky, které považuje převážně za nedůvodné a nepodložené. Celní úřad Brno II se, jak vyplývá z jeho vyjádření, domníval, že mu výzva byla doručena coby vedlejšímu účastníkovi a tohoto postavení se v souladu s ustanovením §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdal. K tomu však Ústavní soud uvádí, že dle ustanovení §28 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou účastníky řízení navrhovatel a ti, o nichž to stanoví zákon. Uvedené ustanovení je specifikováno ustanovením §76 odst. 1 téhož zákona, dle něhož jsou účastníky řízení o ústavní stížnosti stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Státními orgány, proti jejichž zásahu ústavní stížnost podle svého petitu směřuje, a které jsou proto účastníky tohoto řízení, jsou nejen krajský soud a celní ředitelství, ale i celní úřad. Vzhledem k tomu, že zákon o Ústavním soudu v případě účastníka neumožňuje se tohoto postavení vzdát (na rozdíl od postavení vedlejšího účastníka, §28 odst. 2 cit. zák.), Ústavní soud nemohl tento procesní krok celního úřadu, který se k ústavní stížnosti nevyjádřil, zohlednit a nadále s ním zacházel jako s účastníkem.
Podstatou ústavní stížnosti je jednak polemika stěžovatelky s názorem celních orgánů a obecného soudu na to, zda předmětné zboží podléhalo režimu dočasného použití s úplným osvobozením od dovozního cla, jednak její polemika s postupem správních orgánů a soudu v projednávané věci, který stěžovatelka považuje za protiústavní.
Ústavní soud i v dané věci zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud tyto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad nimi (čl. 83 Ústavy ČR). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se věcí pouze z hlediska ústavněprávního. Může tedy posuzovat pouze otázku, zda jsou právní názory a postup obecného soudu, resp. správních orgánů, ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Ústavní soud upozorňuje, že se již zabýval řadou ústavních stížností stěžovatelky, které směřovaly proti jiným rozhodnutím Celního úřadu Brno II, Celního ředitelství Brno a Krajského soudu v Brně, týkaly se stejné právní problematiky, tj. posouzení otázky, zda se stěžovatelka dopustila celního deliktu či nikoli, a obsahovaly totožnou ústavně právní argumentaci jako v projednávaném případě. Uvedené ústavní stížnosti po jejich posouzení pro jejich zjevnou neopodstatněnost odmítl (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 421/02, III. ÚS 422/02, III. ÚS 491/02, IV. ÚS 420/02 a IV.ÚS 468/02).
V posledně uvedeném usnesení poukazoval Ústavní soud na to, že již ze samotné skutečnosti, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, vydanému podle části páté hlavy druhé o.s.ř., je zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu bylo příslušným soudem přezkoumáno, z čehož lze evidentně dovodit, že právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. právo na soudní přezkum správního rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny) nebylo porušeno. V usnesení sp. zn. III. ÚS 421/02 Ústavní soud dále poukázal na to, že obecný soud se s tvrzeními stěžovatelky, která byla uplatněna v podstatě ve shodném rozsahu jako v jejích správních žalobách, v odůvodnění svých rozhodnutí postačujícím a ústavně konformním způsobem vypořádal. Dodal, že jestliže obecný soud v odůvodnění těchto rozhodnutí vyložil, že provedení dalších důkazů není vzhledem k povaze celního deliktu nutné, a jestliže se dostatečně vypořádal i s tím, kdy je nutno písemné celní prohlášení podat, přičemž vyložil, proč dovoz zboží v posuzované věci nepodléhal plnému osvobození od dovozního cla, je nutno konstatovat, že jsou jeho rozhodnutí založena na dostatečných skutkových zjištěních, na jejichž základě byl v rámci ústavně zaručené nezávislosti obecných soudů (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) vyvozen právní názor, který má v těchto skutečnostech oporu (§157 odst. 2 o.s.ř.). Prismatem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně otevírá prostor k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, nelze proto obecnému soudu (Krajskému soudu v Brně) nic vytknout.
V již citovaném usnesení, sp. zn. IV. ÚS 468/02, Ústavní soud taktéž připomněl svou konstantní judikaturu, dle níž nelze vykládat právo na spravedlivý proces tak, že se proces stává nespravedlivým v důsledku pouhého faktu, že soud dospěje k právnímu názoru, s nímž se jedna ze stran sporu neztotožňuje. Interpretace jednoduchého práva by mohla být kvalifikována jako neústavní pouze tehdy, pokud by právní závěry soudů byly natolik extrémní, že by porušovaly některé z ústavních práv či svobod (např. byly zjevně diskriminující k určité skupině osob, bez rozumných a smysluplných důvodů by zakládaly evidentní nerovnost, apod.). Ústavní soud v citovaném případě dospěl k názoru, že nic takového závěrům celních orgánů a správnímu soudu nelze vytknout. Dále Ústavní soud k čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jehož se stěžovatelka rovněž dovolávala, uvedl, že toto ustanovení samo o sobě neobsahuje subjektivní, veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky, nýbrž především institucionální záruku nezávislosti soudů a soudců.
Ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 421/02 Ústavní soud dále poukázal na to, že odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu, které jmenovala ve své ústavní stížnosti, se jeví jako nedůvodný, neboť právní názory v něm uvedené Ústavní soud v této věci nikterak nezpochybňuje. Odkazy stěžovatelky na uvedené nálezy Ústavního soudu jsou, z důvodu podstatně odlišných skutkových okolností, nepřípadné.
Ústavní soud ve shora zmíněných rozhodnutích vydaných k obsahově totožným ústavním stížnostem stěžovatelky dospěl k závěru, že krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Ústavní soud obsahovou totožnost napadených rozhodnutí a projednávané ústavní stížnosti s ústavními stížnostmi a jimi napadenými rozhodnutími, o nichž již dříve rozhodl jako o zjevně neopodstatněných, v projednávaném případě zohlednil. Neshledal důvodu se od svého názoru vysloveného ve výše citovaných rozhodnutích odchýlit. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu