ECLI:CZ:US:2004:2.US.427.03
sp. zn. II. ÚS 427/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. K., zastoupené Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2003, čj. 5 To 77/03-510, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2003, čj. 49 T 10/99-490, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 8. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená usnesení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavní práva garantovaná čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 49 T 10/99, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2000, čj. 49 T 10/99-316, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2000, čj. 5 To 71/2000-348, uznána vinnou pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona. Byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Stěžovatelka požádala dne 19. 2. 2001 o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Městský soud v Praze její žádost zamítl usnesením ze dne 4. 9. 2001, čj. 49 T 10/99-405. O stížnosti stěžovatelky rozhodoval Vrchní soud v Praze, který ji zamítl svým usnesením ze dne 22. 10. 2001, čj. 5 To 127/01-419. Stěžovatelka požádala dne 5. 12. 2001 o upuštění od výkonu trestu, popř. o odklad výkonu trestu, a to opět ze zdravotních důvodů s tím, že u ní bylo zjištěno nádorové onemocnění na děloze, u něhož bude nutný operační zákrok, a v důsledku tohoto onemocnění došlo i ke zhoršení jejího psychického stavu. Městský soud v Praze její žádost zamítl usnesením ze dne 26. 5. 2003, čj. 49 T 10/99-493. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 6. 2003, čj. 5 To 77/03-510, jímž stížnost zamítl. Uvedl, že soud I. stupně dospěl na základě zjištění učiněných z lékařské zprávy ze dne 7. května 2003 ke správnému závěru, že nejsou splněny podmínky od upuštění od výkonu trestu ani pro odklad výkonu trestu.
Stěžovatelka napadla posledně uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu stížnostního projednávanou ústavní stížností. Namítá, že byla dodána do výkonu trestu odnětí svobody, aniž bylo rozhodnuto o její žádosti o upuštění od výkonu trestu, příp. o odklad výkonu trestu. Upozorňuje dále na to, že v lékařské zprávě z 21. 11. 2001 je konstatováno, že na pravém ovariu stěžovatelky se nachází několik cyst, což potvrzuje i lékařské vyjádření ze 7. 5. 2003. Vzhledem k tomu, že jí byl operativně vyjmut pravostranný vejcovod, nikoli vaječník, je pravděpodobné, že cysty na něm vyjmuty nebyly. Lékařská zpráva se ale nevyjadřuje k možným rizikům, které pro stěžovatelku a její zdraví neustále představují. Dle soudní judikatury je podkladem pro rozhodování o upuštění i o odkladu výkonu trestu zpravidla i výsledek konsiliárního lékařského posouzení, vyjádření Zdravotní správy Vězeňské služby ČR k tomu, zda s ohledem na charakter onemocnění by odsouzenému ve výkonu trestu odnětí svobody bylo možno poskytovat takovou péči, aby výkon trestu nebyl na újmu jeho zdravotního stavu, a podle povahy též příslušný zdravotní posudek. Stěžovatelka má za to, že vyjádření Vězeňské služby ČR, generální ředitelství, Zdravotnická služba VS ČR (dále jen "Zdravotnická služba VS ČR") neposkytlo dostatečně jasný a přesvědčivý podklad pro rozhodnutí. Vyslovuje přesvědčení, že oba soudy nepostupovaly tak, aby měly k dispozici všechny důkazy ke zjištění skutkového stavu věci, a to v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu. Nevypořádaly se ani s tím, proč byla stěžovatelka dodána do výkonu trestu, aniž by bylo rozhodnuto o její žádosti.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze, aby se coby účastníci řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na obsah napadeného usnesení. Z něho vyplývá, že přihlédl k lékařské zprávě ze dne 7. 5. 2003, vyhotovené na podkladě vyšetření stěžovatelky. Neshledal v ní žádné skutečnosti, jež by vedly k závěru o splnění podmínek odůvodňujících aplikaci ustanovení §322 odst. 1 trestního řádu nebo ustanovení §327 odst. 2 trestního řádu. Připomněl, že rozhodování o odkladu výkonu trestu, když trest byl již nastoupen, nepřipadá z povahy věci pojmově v úvahu. Z obsahu žádosti stěžovatelky by bylo možno uvažovat toliko o podmínkách upuštění od výkonu zbytku trestu. Předpoklady kladného vyřízení žádosti nebyly ovšem splněny. Stížnostní soud vyslovil názor, že podklady pro rozhodnutí byly dostatečné. Nebylo třeba dalšího šetření, když údaje Zdravotnické služby VS ČR byly úplné a postačovaly pro závěr, že výkon trestu neohrožuje život nebo zdraví stěžovatelky a nejde u ní ani o onemocnění nevyléčitelnou životu nebezpečnou chorobou nebo nevyléčitelnou nemocí duševní. Domnívá se proto, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu. Uvedl, že opodstatnění nemá ani tvrzené porušení práva garantovaného článkem 38 odst. 2 Listiny (ve vyjádření je zjevně nesprávně uveden čl. 36 odst. 2 Listiny), neboť o stížnosti bylo rozhodnuto neprodleně poté, co spis došel vrchnímu soudu. K námitce, že stěžovatelka byla dodána do výkonu trestu ještě předtím, než bylo rozhodnuto o její žádosti, uvedl, že opatření k nástupu výkonu trestu by v zásadě nemělo být učiněno před rozhodnutím žádosti o odklad a upuštění od výkonu trestu. Trestní řád ovšem nepřiznává této žádosti odkladný účinek.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že obecné soudy v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu nezjistily skutečný stav věci, neboť neměly k dispozici všechny dostupné důkazy k posouzení jejího onemocnění.
Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře mnohokrát zdůraznil zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) v zásadě nepřísluší přezkoumávat skutkový stav zjištěný obecnými soudy ani doplňovat či přehodnocovat provedené důkazy. Je oprávněn toliko posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a nezasáhl tak do některého z ústavně garantovaných práv nebo svobod.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady vyjádřené v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Nalézací soud provedl důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Stížnostní soud, aniž by dokazování doplňoval, potvrdil správnost učiněných skutkových zjištění. Za situace, kdy stěžovatelka tvrdila podstatné změny svého zdravotního stavu, spočívající v tom, že u ní bylo zjištěno nádorové onemocnění dělohy vyžadující operativní zákrok, vyšly oba soudy z vyžádaného lékařského stanoviska Zdravotnické služby VS ČR. Z této zprávy vyplynulo, že stěžovatelka byla v době od 22. 1. 2002 do 5. 3. 2002 hospitalizována na oddělení chirurgických oborů Nemocnice VS ČR Praha, kde se podrobila gynekologické operaci - vynětí pravostranného vejcovodu, přičemž na pravém ovariu byla potvrzena dvoukomorová cysta. Při poslední kontrolní prohlídce dne 5. 5. 2003 byl její zdravotní stav shledán celkově uspokojivý. Další gynekologickou péči stěžovatelka odmítla. Ze zprávy je také zřejmé, že v průběhu hospitalizace u ní bylo provedeno psychiatrické vyšetření se závěrem, že stav t.č. léčbu nevyžaduje. V uvedeném stanovisku se dále konstatuje, že stěžovatelka je po zdravotní stránce i nadále schopna výkonu trestu odnětí svobody. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelka onemocněla nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemocí nebo nevyléčitelnou nemocí duševní, je schopna výkonu trestu, aniž by byl ohrožen její život, a je v moci Zdravotnické služby VS ČR jí zajistit dostatečně odbornou lékařskou péči.
Ústavní soud má za to, že skutkové závěry nalézacího soudu, k nimž dospěl po řádném zhodnocení vyžádané lékařské zprávy, a s nimiž se ztotožnil i soud stížnostní, nejsou projevem libovůle v rozhodování, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Za situace, kdy soudy vyšly z aktuální zprávy o zdravotním stavu stěžovatelky (vyplývá z ní, že k poslední preventivní prohlídce došlo dne 5. 5. 2003, tj. dva dny před vyhotovením této lékařské zprávy), považuje i Ústavní soud další doplňování dokazování v tomto směru za nadbytečné. Přibrání znalce by přicházelo v úvahu zejména tehdy, pokud by předložené lékařské stanovisko nebylo jednoznačné (srov. Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád, komentář - díl II, 4. vydání 2002, str. 1920). O takovou situaci ovšem v projednávaném případě nejde, neboť o závěrech zprávy Zdravotnické služby VS ČR stran zdravotního stavu stěžovatelky a možnosti zajištění odpovídající zdravotní péče nevznikly žádné pochybnosti. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel nejen příslušné zákonné, ale i ústavní předpoklady a zásady. Takový postup je proto nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Stěžovatelka také namítá, že o její žádosti bylo rozhodnuto až poté, kdy byla dodána do výkonu trestu odnětí svobody. Odkazuje přitom na článek 38 odst. 2 Listiny. K tomu je třeba uvést, že trestní řád v žádném ze svých ustanovení nestanoví, že žádost o odklad výkonu trestu či o upuštění od výkonu trestu má odkladný účinek. Je tomu tak proto, aby podávání opakovaných nedůvodných žádostí nebylo zneužíváno k tomu, aby trest nebyl nikdy nastoupen. Z povahy věci však vyplývá, že soud by měl o takových žádostech rozhodnout ještě před nástupem odsouzeného do výkonu trestu, neboť uvedený postup nepřichází v úvahu, jestliže se odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody již nachází. V takovém případě může být rozhodnuto jen o přerušení výkonu trestu nebo o upuštění od výkonu jeho zbytku. Pokud tedy nalézací soud vydal opatření k nástupu do výkonu trestu a žádost vyřídil až v době, kdy stěžovatelka již trest vykonávala, nezbylo stížnostnímu soudu, než konstatovat, že rozhodnutí o odkladu výkonu trestu a o upuštění od výkonu celého trestu již z povahy věci nepřichází v úvahu, a zabývat se dle obsahu žádosti podmínkami pro upuštění od výkonu zbytku trestu. V této souvislosti ovšem stížnostní soud připomněl, vycházeje ze závěrů lékařské zprávy ze 7. 5. 2003, že ani žádost o odklad výkonu trestu, příp. o upuštění od výkonu celého trestu by nemohla být vyřízena kladně. I dle názoru Ústavního soudu je pro posouzení dané věci rozhodující, že z vyžádané lékařské zprávy nevyplývají žádné skutečnosti, jež by mohly vést k závěru o splnění předpokladů odůvodňujících aplikaci ustanovení §322 odst. 1 trestního řádu (upravující podmínky odkladu ze zdravotních důvodů) nebo §327 odst. 2 trestního řádu (týkající se upuštění od výkonu trestu). Okolnost, že nalézací soud o žádosti rozhodl až poté, co stěžovatelka nastoupila výkon trestu, proto nemá v projednávaném případě ústavněprávní relevanci.
Článek 38 odst. 2 Listiny, jehož se stěžovatelka v souvislosti s opožděným vyřízením její žádosti dovolává, garantuje mj. právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené době. Ústavní soud, jakkoli se ztotožňuje se stěžovatelkou v tom, že při vyřizování žádosti došlo ze strany soudu prvního stupně k průtahům, připomíná svou konstantní judikaturu (srov. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03), z níž vyplývá, že ústavní stížnost brojící proti průtahům může být úspěšně vznesena toliko proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Za situace, kdy ústavní stížnost byla podána v době, kdy soud prvního stupně o žádosti již rozhodl, je námitka stěžovatelky irelevantní.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu