ECLI:CZ:US:2004:2.US.428.04
sp. zn. II. ÚS 428/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti Y. I., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. K. Š., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 2 To 141/2003, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 57 T 14/2002, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a S. V. S., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Horní Slavkov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 2 To 141/2003, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 57 T 14/2002, a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 57 T 14/2002, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Proti stěžovateli a vedlejšímu účastníkovi řízení bylo od 11. 12. 2000 vedeno trestní stíhání pro celkem šest útoků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), kterých se měli dopustit na různých osobách v době od 6. 9. 2000 do 20. 11. 2000 v Jablonci nad Nisou, Praze a Hradci Králové. Usnesením vyšetřovatele ze dne 24. 11. 2001 byly čtyři útoky vyčleněny k samostatnému projednání a rozhodnutí. Při seznámení s výsledky vyšetřování byl stěžovatel upozorněn na to, že pro dva útoky nebude nadále stíhán a jeho jednání bude nadále kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 odst. 2 tr. z., a jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 odst. 3 tr. z., spáchané formou spolupachatelství. Obžaloba byla podána pro dva útoky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 odst. 2 tr. z., spáchané formou spolupachatelství. Útoky měly spočívat v tom, že jednak dne 19. 11. 2000 vnikli společně s dalšími neztotožněnými osobami do bytu v Plamínkově ulici v Praze, kde pod pohrůžkou použití střelných zbraní a rozpálené žehličky přinutili Y. D. lehnout na podlahu, kde jej svázali do kozelce a ke škodě Y. D. a T. P. odcizili věci a peníze v celkové hodnotě 53.819 Kč, a dále téhož dne vnikli do bytu v Kubištově ulici v Praze, kde pod pohrůžkou použití střelné zbraně spoutali M. K., S. K., M. T., a B. T., a ke škodě Y. D., S. K., a M. K. odcizili věci a peníze v celkové hodnotě 205.964 Kč.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, č. j. 57 T 14/2002-512, byli oba obžalovaní uznáni vinnými ve smyslu obžaloby, a za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 11 let se zařazením do věznice s ostrahou, a trest vyhoštění na dobu neurčitou, za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 5 T 101/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 2 To 137/02 (jakož i další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu). Proti tomuto rozsudku oba obžalovaní na místě podali odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2003, č. j. 2 To 141/03-586, byl rozsudek soudu prvého stupně částečně zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a nově bylo rozhodnuto, že oba obžalovaní se pro výkon trestu zařazují do věznice s ostrahou za použití jiného zákonného ustanovení. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Proti tomuto rozsudku podali oba obžalovaní dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2004, č. j. 8 Tdo 287/2004-645, odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědků, Y. D. a T. P., a provedené rekognice ze strany soudů obou stupňů. Namítá, že rekognice byla provedena v rozporu s §93 odst. 2 zákona č. 141/1963 Sb., trestního řádu soudního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), neboť oba svědci v průběhu přípravného řízení nijak nepopisovali pachatele přepadení. Výpovědi uvedených svědků jsou v rozporu jak vzájemně, tak i jednotlivě v jednotlivých fázích řízení. To se týká osoby odnášející věci, okolnosti setkání svědkyně P. se svědkem K., a celkové doby přepadení.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.
Vrchní soud v Praze uvedl, že námitky uváděné v ústavní stížnosti jsou námitkami, které stěžovatel vznášel jak v řízení před soudem prvého stupně, tak v řízení před soudem odvolacím. Oba soudy se s těmito námitkami podrobně vypořádaly a neshledaly je důvodnými. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Městský soud v Praze zcela odkázal na své odůvodnění rozsudku, když uplatněné námitky shledal totožné s dosavadní obhajobou stěžovatele, s níž se soud již vypořádal.
Vrchní státní zastupitelství v Praze i Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. V řízení o ústavní stížnosti neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Při zastávání tohoto konstantního stanoviska se Ústavní soud nemohl ztotožnit s námitkami stěžovatele, vztahujícími se k hodnocení provedených důkazů, respektive rozporů mezi nimi. Je spíše výjimkou než pravidlem, aby při složitějších případech vypovídali všichni svědci naprosto nebo výrazně shodně, aby veškeré ostatní v řízení provedené důkazy byly zcela jednoznačné, a aby všechny důkazy navzájem zcela korespondovaly. Je především věcí soudů prvého stupně, aby zákonem předvídaným způsobem po provedení všech navržených a významných důkazů tyto důkazy zhodnotily, a to podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Vyhodnocení namítaných rozporů ve výpovědích svědků D. a P., provedené odvolacím soudem, jako drobných rozporů odůvodněných šokem, který oba svědci museli v době přepadení prožít (str. 4 rozsudku), se tak Ústavnímu soudu jeví ze shora vyložených důvodů jako ústavně souladné. Pokud se jedná o rekognici, je situace komplikovanější. Je třeba souhlasit s námitkou, že v přípravném řízení před provedením rekognice fotografiemi ani jeden z uvedených svědků stěžovatele nepopsal. Svědkyně P. jej nepopisovala vůbec a svědek D. odkázal na popis, uvedený zřejmě před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Je třeba však přihlédnout k tomu, že následně poznali oba tito svědci stěžovatele in natura při výslechu v průběhu hlavního líčení. Za těchto okolností je zřejmé, že oba rozsudky ani výlučně, ani převážně nejsou založeny na rekognicích provedených v přípravném řízení. Za této situace se postup soudů obou stupňů, vedoucí k závěru o účasti stěžovatele při předmětném útoku, jeví být Ústavnímu soudu jako ústavně souladný.
Ze shora vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, a jako taková byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu