ECLI:CZ:US:2004:2.US.434.03
sp. zn. II. ÚS 434/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti JUDr. P. H., právně zastoupeného Mgr. L. R., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 4 To 31/2003, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byl k odvolání státního zástupce a osoby poškozené zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. 2 T 13/2001, a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně odvolací soud nařídil, aby věc byla podle §262 trestního řádu projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel jako obžalovaný podle §226 písm. c) zproštěn obžaloby, podle které se měl dopustit trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Poškozená U. B. M. byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v odvolacím řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro užití postupu podle §262 trestního řádu, proto považuje výrok, jímž bylo nařízeno projednání věci v jiném složení senátu za nesprávný. Vrchní soud v Praze svoje rozhodnutí odůvodnil tak, že postup senátu a jednání přísedícího naznačuje takový poměr k věci, že zakládá pochybnosti o nepodjatosti senátu, který v trestní věci stěžovatele rozhodl. Soud měl na mysli zejména soukromý rozhovor přísedícího se svědkyní V., který o něm pořídil záznam a založil jej do spisu. Odvolací soud však podle stěžovatele nevzal v úvahu okolnosti jednání člena senátu, který byl sám uvedenou svědkyní osloven a vzhledem ke skutečnostem, jaké mu svědkyně sdělila, pořídil o rozhovoru záznam, což svědčí o jeho profesionálním a nezaujatém postupu. Nalézací soud má hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nalézací soud vzal v potaz všechny rozpory ve výpovědích svědkyně V., její nejistotu a nelogičnost výpovědi v hlavním líčení. Nehodnotil soukromý rozhovor se svědkyní jako provedený důkaz, pouze jím podepřel závěr o nevěrohodnosti svědkyně. Jako skutečný důvod postupu Vrchního soudu v Praze se jeví skutečnost, že se neztotožnil s hodnocením provedených důkazů soudem I. stupně, což mu však ze zákona nepřísluší. V tomto postupu spatřuje stěžovatel porušení zákona a především porušení základního práva na zákonného soudce. Je nepřípustné, aby odvolací soud takto postupoval pouze za tím účelem, aby bylo dosaženo jiného rozhodnutí, než ke kterému dospěl soud I. stupně. Odvolací soud tak zpochybnil nezávislost a nestrannost senátu a tím i čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel pokládá i za zásah do zásady dvouinstančnosti řízení, neboť odvolacímu soudu nepřísluší hodnotit důkazy provedené před soudem I. stupně. Postup podle §262 trestního řádu by měl být zcela výjimečný. Soud I. stupně dodržel všechny zásady trestního řízení a pochybnosti o nestrannosti nalézacího soudu jsou tak zcela bezdůvodné. Proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení, Vrchní soud v Praze, a sdělil, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Důvodem k postupu dle §262 trestního řádu nebylo dosažení jiného rozhodnutí ve věci, jak tvrdí stěžovatel. Podle názoru odvolacího soudu se krajský soud nevypořádal se všemi skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů, některé významné důkazy pominul nebo se jimi dostatečně nezabýval, popř. je hodnotil jednostranně ve prospěch obžalovaného. Napadený rozsudek byl soudem odvolacím zrušen proto, že krajský soud při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu. Vrchní soud nesouhlasil s postupem krajského soudu, který závěr o nevěrohodnosti svědkyně V. podpořil záznamem pořízeným přísedícím, týkajícím se jejich soukromého rozhovoru o okolnostech prodeje nemovitosti mimo hlavní líčení. Za zcela nepřípustné považoval, aby člen senátu soukromě hovořil s důležitou svědkyní o skutečnostech, které měly být objasněny její svědeckou výpovědí v hlavním líčení, aby o obsahu rozhovoru vyhotovil záznam a ten pak vzal senát v úvahu při svém rozhodnutí. V této souvislosti je zcela bez významu, zda byl přísedící svědkyní sám osloven. Předsedkyně senátu dále Ústavnímu soudu sdělila, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 4 To 79/2003, zrušil odsuzující rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2003 v trestní věci obžalovaného JUDr. H. a věc vrátil krajskému soudu. Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 9. 3. 2004 uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a uložil mu podmíněný trest odnětí svobody, trest zákazu činnosti a povinnost nahradit způsobenou škodu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud, v souladu s ustálenou judikaturou, rovněž důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů.
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudů i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je trestní řád, který stanoví příslušnost soudů v ust. §13 a násl. Průlomem do takto zákonem stanovené zásady místní příslušnosti je §25 trestního řádu o odnětí a přikázání věci, a §262 trestního řádu, který umožňuje odvolacímu soudu po zrušení rozsudku soudu I. stupně z důležitých důvodů nařídit, aby věc znovu projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě. Kromě toho může rovněž nařídit, aby byla věc projednána v jiném složení senátu.
Podle obecně přístupné judikatury je možné nařídit projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o nepodjatosti dosavadního senátu ve vztahu k projednávané věci nebo jde o věc natolik skutkově nebo právně složitou, že je třeba její projednání zkušenějším soudcem, v případě průtahů v řízení, nerespektování právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu a pod. Tento postup je však postupem výjimečným a nelze jej použít pouze k dosažení jiného rozhodnutí soudu I. stupně, které by bylo shodné s názorem soudu odvolacího. Trestní řád v ustanovení §262 věta prvá nestanoví pro nařízení projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu žádné podmínky, a to na rozdíl od věty druhé, podle které lze nařídit projednání a rozhodnutí věci jiným soudem pouze z důležitých důvodů. I přes uvedené konstatování však nelze založit aplikaci citovaného ustanovení na libovůli, a proto je i v těchto případech nezbytné přezkoumatelné odůvodnění takového kroku odvolacího soudu.
V dané věci lze konstatovat, že Vrchní soud v Praze opřel své rozhodnutí o skutečnosti, které jsou s to odůvodnit požadavek projednání věci v jiném složení senátu. Jak z odůvodnění napadeného usnesení, tak i z vyjádření Vrchního soudu v Praze k obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že soud mohl mít zcela opodstatněné pochybnosti o nepodjatosti senátu Krajského soudu v Plzni.
Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, stanovuje shodné požadavky na rozhodovací činnost jak soudce tak i přísedícího. V §79 odst. 1 stanoví, že soudci a přísedící jsou při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem. Podle §80 cit. zákona soudce a přísedící je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.
Ve věci stěžovatele přísedící, a posléze i celý senát, zcela nestandardně použil pro své rozhodnutí i soukromého rozhovoru s důležitou svědkyní, která posléze odmítla po předvolání k opětovnému výslechu v dané věci vypovídat. Tuto skutečnost lze považovat za natolik zásadní, že mohla založit pochybnosti o nepodjatosti příslušného přísedícího, potažmo celého senátu ve vztahu k obžalovanému a projednávané trestní věci. Vrchní soud v Praze svůj postup dle §262 věta prvá trestního řádu v rozsudku řádně odůvodnil (str. 14) a Ústavní soud jeho odůvodnění akceptuje. Soudy musí při svém rozhodování postupovat vždy takovým způsobem, aby byly vyloučeny jakékoli pochybnosti o jejich nestrannosti a nezávislosti. Pokud lze uvedený princip naplnit pouze postupem dle §262 trestního řádu, není důvod k zásahu Ústavního soudu. Obecné soudy však musí mít vždy na zřeteli ust. čl. 38 odst. 1 Listiny, dle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Trestní řád ji stanovil s tím, že je zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu nebo soudci jinému, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný.
Protože Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na zákonného soudce, byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu