ECLI:CZ:US:2004:2.US.442.03
sp. zn. II. ÚS 442/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného Mgr. L. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1223/2003, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 1 To 456/2003, a proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 4. 2003, č. j. 40 Nt 907/2002-19, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. 9. 2004 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí krajského a okresního soudu, kterými mu bylo uloženo ochranné ambulantní psychiatrické léčení. Podáním ze dne 17. 3. 2004 stěžovatel napadl i shora citované usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání proti uvedenému rozhodnutí stížnostního soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle v čl. 8 odst. 1 a 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadeným usnesením obecných soudů, která dle jeho názoru ve svém důsledku vedou k protiústavnímu omezení osobní svobody, vytýká povšechnost, procesní i věcnou vágnost odůvodnění a nepřezkoumatelnost. Uvádí, že odůvodnění všech zamítavých rozhodnutí soudů se vždy zejména opírala o znalecký posudek MUDr. J. R. Skutečnost, zda a do jaké míry je znalecký posudek ohledně zdravotního stavu stěžovatele objektivní, však nikdy nebyla brána v potaz a jeho návrh na vypracování nového znaleckého posudku byl bez řádného odůvodnění odmítnut. Kromě toho stěžovatel namítá, že skutek, jehož se měl dopustit, nebyl nikdy zcela řádně prošetřen, a nebylo tedy prokázáno, že se ho dopustil. Na základě těchto skutečností se domnívá, že uložením ochranného léčení bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, dle něhož osobní svoboda je zaručena a nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Postupem soudů mělo být porušeno i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 40 Nt 907/2002 a z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl stíhán pro trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. Zt 103/2002, bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno, neboť bylo na základě vypracovaného znaleckého posudku zjištěno, že nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Na návrh státního zástupce bylo stěžovateli v záhlaví citovaným usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně podle §72 odst. 1 trestního zákona uloženo ochranné ambulantní psychiatrické léčení. Při rozhodování o uložení ochranného léčení vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, z něhož vyplynulo, že nebude-li se stěžovatel léčit alespoň ambulantní formou, může být pro společnost nebezpečný, neboť přichází v úvahu recidiva jeho chování.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením krajského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuta. Jak vyplývá z odůvodnění uvedeného rozhodnutí, stížnostní soud ve veřejném zasedání vyslechl znalce, který na závěrech písemně vypracovaného posudku setrval, a ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně o nutnosti uložit stěžovateli ochranné léčení. Námitky stěžovatele hodnotil jako právně nerozhodné. Důvod k přibrání jiného znalce neshledal.
Usnesení krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), j) trestního řádu, které Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl, neboť shledal, že psychiatrické ochranné léčení v ambulantní formě bylo stěžovateli uloženo po splnění všech zákonných podmínek uvedených v §72 odst. 1 trestního zákona. Zároveň konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nepřichází v úvahu, protože trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno, takže jeho námitky týkající se právního posouzení skutku ve smyslu stanovené právní kvalifikace jsou neopodstatněné.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. září 2004 vyslovil názor, že jeho rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jelikož postupoval zcela ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu. Navrhl, aby ústavní stížnost byla v tomto rozsahu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Pokud jde o rovinu trestně procesní, v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. K rovině ústavněprávní dovolací soud uvedl, že na řízení o mimořádném prostředku, které je zahájeno podáním dovolání, nelze bez dalšího použít stejné zásady jako na řízení o opravných prostředcích řádných. Především nelze z ústavních norem ani z jiných právních předpisů dovodit, že by existovalo zaručené právo na to, aby kterákoli trestní věc musela být přezkoumána v mimořádném opravném řízení ve třetí instanci ve stejném rozsahu jako v řádném opravném řízení, jak to vyplývá i z judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 651/02). Připouští-li tedy ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu podat dovolání jen z výslovně uvedených důvodů opírajících se o určité nejzávažnější procesní a hmotně právní vady, nelze v tom shledávat porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, resp. na osobní svobodu, jak naznačuje stěžovatel.
Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti ve lhůtě stanovené Ústavním soudem nevyjádřil.
Okresní soud v Novém Jičíně k žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele Ústavnímu soudu dne 7. září 2004 sdělil, že vzhledem k tomu, že spis nemá k dispozici, neboť se nachází na Ústavním soudu, vyjádření účastníka řízení nezasílá.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle níž je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů by byl oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by postup obecných soudů byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti.
Tato situace však v projednávané věci nenastala. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně i stížnostní soud věnovaly náležitou pozornost posouzení, zda jsou dány podmínky pro uložení ochranného psychiatrického léčení ambulantní formou. Jejich rozhodnutí vychází zejména z pravomocně zjištěných výsledků trestního stíhání stěžovatele, dle nichž se stěžovatel inkriminovaného skutku dopustil ve stavu nepříčetnosti tím, že na místě veřejnosti přístupném fyzicky napadl poškozeného, kterému se zakousl do obličeje, přičemž zranění, které mu tím způsobil, si vyžádalo léčení po dobu čtyř týdnů, a ze znaleckého posudku, který byl ve vztahu k době rozhodování soudu aktualizován. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů dostatečně jasně vyplývá, na základě jakých důkazů a úvah soudy dospěly k vysloveným právním závěrům. Rozhodnutí tedy nejsou nepřezkoumatelná. Rovněž pokud jde o námitku týkající se znalce MUDr. R. uplatněnou v rámci stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, stížnostní soud své stanovisko k ní v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ustanovením §105 odst. 3 trestního řádu vyložil.
K tvrzením stěžovatele, která se vztahují k průběhu trestního stíhání, je třeba uvést, že procesní lhůta k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platném v době podání ústavní stížnosti) z těchto důvodů již uplynula, neboť trestní stíhání stěžovatele bylo pravomocně skončeno zastavením řízení dne 20. 9. 2002. Ústavní soud k nim tedy nemohl přihlédnout.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje, přičemž Ústavní soud zjevné vady, jež by zakládaly porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, neshledal.
Závěrem je proto třeba konstatovat, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. Věc byla soudy řádně projednána a stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy možnost využít všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 8 odst. 1 a 2, a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu