ECLI:CZ:US:2004:2.US.454.03
sp. zn. II. ÚS 454/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. O., právně zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 10 To 88/03, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2003 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Tímto usnesením bylo vrchním soudem jako soudem odvolacím zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2003, sp. zn. 20 T 27/2002. Stěžovatel byl soudem I. stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 a 2, písm. b) trestního zákona a byl za to a za sbíhající se pokus trestného činu porušení předpisu o nálepkách k označení zboží podle §8 odst. 1, §148a odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let ve věznici s ostrahou.
Uvedeného trestného činu loupeže se měl obžalovaný dopustit dne 3. 6. 1997 v době od 12.00 do 15.00 hod. v prostorách firmy S. tím, že opakovanými údery pěstí a kopy do obličejové části hlavy napadl V. Š. a způsobil mu mohutný otok a povrchní oděrku na čele vpravo i vlevo, krevní výron obou víček pravého oka, dvojitou zlomeninu dolní čelisti a otřes mozku, svázal mu nohy a ruce elektrickým kabelem a zmocnil se jeho osobního automobilu zn. P. v hodnotě 224 700,- Kč a s vozidlem odjel.
Stěžovatel tvrdí, že cit. usnesením Vrchního soudu v Praze byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je přesvědčen, že jeho trestní věc byla soudem posouzena nespravedlivě a byl neoprávněně odsouzen za trestný čin loupeže. Po skutkové stránce stěžovatel odkazuje na obsah podaného dovolání ze dne 2. 9. 2003 proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Po právní stránce pak stěžovatel zdůrazňuje, že účelem trestního řízení není jen spravedlivé potrestání pachatele trestného činu, ale rovněž spravedlivý proces, který je neopominutelnou podmínkou existence demokratického právního státu. Jedním z principů spravedlivého procesu vylučujícího libovůli v rozhodování je zákonem přikázaná povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, v oblasti trestního soudnictví způsobem přikázaným v ust. §134 odst. 2 trestního řádu. Toto ustanovení obecným soudům ukládá v odůvodnění rozhodnutí způsobem dostatečně zřejmým vyložit, z jakých důkazů a z jakých prokázaných skutečností rozhodnutí vychází a na jakých procesních úvahách jejich hodnocení spočívá. Podle názoru stěžovatele se však ani jeden obecný soud nezabýval subjektivní stránkou trestného činu ani příčinnou souvislostí mezi úmyslem a vzniklým škodlivým následkem, resp. nevzal v úvahu důkazy svědčící ve prospěch obžalovaného, ačkoli na ně bylo poukázáno v odůvodnění odvolání i dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát. Předběžně uvádí, že se prozatím jedná asi o 3.750 Kč.
Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze rovněž dovolání, které bylo Nejvyšším soudem ČR dne 19. 11. 2003 odmítnuto, a to usnesením sp. zn. 6 Tdo 1299/2003. Stěžovatel podáním ze dne 19. 1. 2004 svou ústavní stížnost doplnil a uvedl, že trvá na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 10 To 88/03.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřily Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Českých Budějovicích. Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění svého usnesení a navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že se k věci nemůže vyjádřit, neboť spisová dokumentace se nachází u Vrchního soudu v Praze, který rozhoduje o usnesení krajského soudu o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce. Vrchní státní zastupitelství v Praze se dopisem ze dne 27. 2. 2004 postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen především podotknout, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí, zásadním způsobem zpochybnit.
Argumentace stěžovatele použitá v ústavní stížnosti má pouze obecný charakter, stěžovatel namítá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, aniž by však toto své tvrzení podložil konkrétními skutečnostmi, o nichž má za to, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele způsobily. Pokud stěžovatel odkazuje na obsah podaného dovolání, musí Ústavní soud konstatovat, že o něm rozhodoval Nejvyšší soud ČR a shledal, že stěžovatel napadá ve věci učiněná skutková zjištění a namítá nesprávné hodnocení důkazů. Proto dovolací soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatele v dovolání jsou nad rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a nelze je podřadit ani pod jiný zákonem stanovený dovolací důvod. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti na dovolání odkazuje, jedná se pouze o opakování shodných námitek uplatněných již v řízení před soudem I. stupně i v řízení odvolacím a dovolacím, s nimiž se obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly.
K námitce nesprávného hodnocení důkazů je třeba podotknout, že v souladu s ust. §2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl.
Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními trestního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou pouze obecného charakteru, nepodložené konkrétním tvrzením stěžovatele.
Protože Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, které stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem stěžovatele podaným dle §83 zákona o Ústavním soudu, který se týkal náhrady nákladů jeho právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu