ECLI:CZ:US:2004:2.US.456.03
sp. zn. II. ÚS 456/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci návrhu Ing. arch. J. H., zastoupené JUDr. P. K., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 10. 1998, č. j. 3 C 137/92-59, za účasti Okresního soudu ve Vyškově a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá shora označená rozhodnutí s odůvodněním, že oba uvedené soudy svým postupem porušily její práva, garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k uvedené úmluvě.
Vzhledem k tomu, že osoba povinná neuzavřela k výzvě stěžovatelky dohodu o vydání věci, k níž byl uplatňován restituční nárok, uplatnila stěžovatelka svůj nárok u soudu, a to návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 30. 3. 1992, jenž byl soudu doručen dne 2. 4. 1992.
Okresní soud ve Vyškově o návrhu rozhodl tak, že jej rubrikovaným rozsudkem zamítl. V odvolacím řízení Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil shora uvedeným rozsudkem.
Podle názoru stěžovatelky byl zmíněný zásah v případě Krajského soudu v Brně způsoben především tím, že jako soud odvolací potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně s odůvodněním, že návrh, kterým uplatnila svůj nárok, byl podán po uplynutí lhůty podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť byl uplatněn až dne 2. 4. 1992, přičemž lhůta k uplatnění nároku uplynula dnem 1. 4. 1992. Stěžovatelka se domnívá, že návrh podala včas, neboť rozhodující je datum podání zásilky k přepravě (30. 3. 1992). Dále oponuje (též s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1995 ve věci sp. zn. I. ÚS 54/97 a na další odborné statě) stanovisku odvolacího soudu argumentem, že se dle jejího názoru nejedná o lhůtu propadnou, nýbrž promlčecí, s tím, že názor judikatury ani nauky k povaze lhůty podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nebyl v době, kdy svůj návrh podala, jednotný. Rovněž uvádí, že fakt, že se názor na charakter předmětné lhůty jako propadné v judikatuře ustálil až ve druhé polovině devadesátých let minulého století, jí nemůže být přičítán k tíži, neboť by to podle jejího názoru bylo v rozporu s cíli restitucí, jak se k nim Ústavní soud v minulosti vyjádřil.
Jako další námitku, vztahující se k postupu obecných soudů jako celku, stěžovatelka vznáší, že ke znárodnění restituovaného majetku došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť výměr Ministerstva spotřebního průmyslu, jímž ke znárodnění došlo, nebyl podepsán ministrem, jak vyžadoval podle jejího názoru dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, nýbrž pouze pracovníkem právního oddělení ministerstva. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 259/95 a sp. zn. IV. ÚS 163/98) se domnívá, že nedošlo k přechodu vlastnického práva na stát.
Stěžovatelka rovněž namítá, že bylo zasaženo do jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť v řízení zahájeném dne 2. 4. 1992 odvolací soud vynesl rozsudek až 14. 4. 2003, tj. více než po jedenácti letech.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud ve Vyškově a Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud ve Vyškově ve vyjádření ze dne 28. 5. 2004 odkazuje plně na odůvodnění svého rozsudku a dodává, že dle jeho názoru je toto rozhodnutí v souladu s postupně se vyvíjející judikaturou.
Ve vyjádření Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004 je konstatováno, že soud ohledně povahy lhůty obsažené v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. rozhodl v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu, proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou i v případě, že by dalším námitkám stěžovatelky bylo přisvědčeno, proto navrhuje zamítnutí stížnosti jako nedůvodné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba se dle názoru Ústavního soudu vyrovnat s námitkou stěžovatelky, která se týká povahy lhůty, v níž má být uplatněn nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. u soudu ve smyslu §5 odst. 4 zmíněného zákona.
Není pochyb o tom, že názor na povahu uvedené lhůty v judiciální praxi nebyl po dlouhou dobu jednotný. Přesto však nelze odhlédnout od faktu, že jak Nejvyšší, tak Ústavní soud v průběhu času svou judikaturu ustálily, stavíce na názoru, že lhůta jednoho roku v ustanovení §5 odst. 4 je lhůtou hmotněprávní a propadnou. První senát Ústavního soudu ve svém nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 54/97, na nějž odkazuje i stěžovatelka, vyjádřil názor, že posuzovaná lhůta je lhůtou promlčecí, přičemž vycházel z komparace ustanovení odstavců 2. a 4. §5 zákona č. 87/1991 Sb. V rozhodování o věci sp. zn. IV. ÚS 81/97 však čtvrtý senát Ústavního soudu zastával odchylné stanovisko k této otázce, proto ji předložil ve smyslu §23 zákona o Ústavním soudu k posouzení plénu. To se ve stanovisku Pl. ÚS-st. 7/98 ze dne 20. 10. 1998 vyjádřilo tak, že uvedenou lhůtu posoudilo jako lhůtu prekluzivní zejména s ohledem na to, že ve vztahu k občanskému zákoníku má zákon č. 87/1991 Sb. specifickou povahu a instituty jím zakotvené nelze bez dalšího považovat za instituty ryze občanskoprávní. Plénum Ústavního soudu rovněž podotklo, že zákonodárce v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. pouze výslovně podmínil uplatnění nároku u soudu faktem předchozí výzvy, aniž tím cokoliv vypovídal o povaze lhůty podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Nejvyšší soud se vyjádřil k této věci ještě obsáhleji v rozsudku ve věci sp. zn. 2 Cdon 316/96 (viz in Právní rozhledy č. 3/1998, str. 139), v němž odůvodnil propadnou povahu lhůty podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zejména argumentem, podle nějž proto, aby zákonem stanovená konkrétní lhůta mohla být považována za promlčecí, by musel zákon, upravující takovou lhůtu, v souvislosti s úpravou této lhůty výslovně zmínit promlčení. Ačkoli znění ustanovení §583 občanského zákoníku může vyvolávat opačný dojem, lze tuto tezi dovodit ze znění §100 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého se právo promlčí, přičemž v případech ustanovení tohoto zákoníku, upravujících promlčecí lhůty, je promlčení výslovně zmíněno. Pokud pak jiný právní předpis stanoví, že nárok lze uplatnit u soudu (jen) do určitého dne, aniž by zmínil možnost promlčení, jde o propadnou lhůtu, neboť logicky vzato uplatnění nároku po uvedeném datu je opožděné. Důsledky této skutečnosti musí jít k tíži osoby takto nárok uplatňující. Později podat žalobu tedy nemůže a jestliže tak přesto učiní, není to právně relevantní - soud k tomu přihlédne z úřední povinnosti. Přitom si nelze představit jiný důsledek marného uplynutí hmotněprávní lhůty, která není lhůtou promlčecí, než pro osobu oprávněnou nepříznivý, tedy propadnutí nároku (práva). Ve stejném rozsudku se přitom Nejvyšší soud vyjádřil také tak, že posuzovaná lhůta je lhůtou hmotněprávní, neboť citovaným ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. zakotvené právo dovolání se soudní ochrany ve sféře soukromého práva vyjadřuje vztah mezi subjekty hmotných práv a státem. Uvedená lhůta totiž nezakotvuje procedurální aspekty této ochrany, neboť pro soud nepředstavuje pravidlo o časových souvislostech zacházení s podaným návrhem.
Za tohoto stavu věci nelze než uzavřít, že pokud stěžovatelka podala svůj návrh k poštovní přepravě dne 30. 3. 1992 a k jeho doručení soudu došlo dne 2. 4. 1992, byl s ním spojen procesní následek v podobě zahájení řízení, a to ke dni 2. 4. 1992 (§82 odst. 1 občanského soudního řádu), přičemž soud byl povinen v tomto řízení bez námitky posoudit, zda nárok v řízení uplatněný z hlediska hmotněprávního trvá. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka svůj nárok ztratila uplynutím hmotněprávní lhůty, tedy dnem 1. 3. 1992, je nutno odvolacímu soudu přisvědčit, pokud odůvodnil potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně právě touto okolností.
Podle názoru Ústavního soudu neobstojí námitka stěžovatelky, že judikatura k této otázce ještě na počátku druhé poloviny devadesátých let minulého století nebyla jednotná a že jí tuto okolnost nelze přičítat k tíži, neboť by to bylo v rozporu s cíli restitučního zákonodárství prezentovanými dříve Ústavním soudem. Je nutno vzít v úvahu fakt, že sjednocování judikatury náleží vyšším soudům a že z tohoto pohledu vývoj právního názoru na uvedenou otázku vyžadoval delší časový odstup do doby, než se jím vyšší soudy vůbec mohly relevantně zabývat. Stala-li se však judikatura v důsledku sjednocení právního názoru konstantní, nelze ani zpětně právně hodnotit posuzovaný problém jinak. Opačný přístup by byl zásahem do právní jistoty ostatních subjektů soukromého práva a rovněž popřením zásady vigilantibus iura scripta sunt, podle níž je - v souvislostech posuzovaného případu - třeba, aby subjekt práva činil kroky k ochraně svých práv tak včas a způsobem, aby ochranu nedostatky v této sféře zbytečně neohrožoval. Stěžovatelkou uplatněné námitky by rovněž popíraly smysl odchylného stanoviska ve smyslu §23 zákona o Ústavním soudu a jejich přijetí by vneslo do rozhodování Ústavního soudu nepřijatelný aspekt libovůle.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ztratila svůj restituční nárok, jenž jí nemohl být eo ipso soudem přiznán, nezabýval se Ústavní soud dalšími námitkami, neboť za nastalé situace nemohou ve vztahu k posuzovaným rozhodnutím založit důvod k jejich zrušení, byť by je za jiných okolností Ústavní soud mohl akceptovat.
Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v proběhnutých řízeních učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu