ECLI:CZ:US:2004:2.US.462.03
sp. zn. II. ÚS 462/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti 1. F. H. a 2. M. H., zastoupených Mgr. M. B., advokátkou, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 5. 2003, č. j. Nt 1001/2003-14, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2003, č. j. 9 To 229/2003-22, za účasti Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, jenž byl Ústavnímu soudu doručen dne 23. 9. 2003 a který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že došlo k porušení jejich ústavně garantovaných práv, jak vyplývají z ustanovení čl. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Na stěžovatele byla převedena členská práva v družstvu, s nimiž bylo spojeno právo na uzavření nájemní smlouvy k družstevnímu bytu. Platnost dohody o převodu členských práv byla později zpochybňována v občanskoprávním řízení. V souvislosti s tím byla předběžným opatřením Okresního soudu v Kolíně stěžovatelům uložena povinnost umožnit Z. D. uvedený byt užívat.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 6. 2001, č. j. 3 T 181/2000-113, byli stěžovatelé uznáni vinnými spácháním trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru ve smyslu §249a odst. 2 trestního zákona, za což jim byl jako spolupachatelům uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl odložen podmíněně na dobu patnácti měsíců. Podle názoru obecných soudů ke spáchání trestného činu došlo tím, že stěžovatelé nesplnili povinnost uloženou jim zmíněným předběžným opatřením, čímž naplnili skutkovou podstatu uvedeného trestného činu.
Vzhledem k tomu, že později došlo k zastavení řízení o žalobě na určení platnosti dohody o převodu členských práv v důsledku zpětvzetí návrhu na zahájení řízení a tím i k zániku uvedeného předběžného opatření, podali dne 12. 2. 2003 stěžovatelé Okresnímu soudu v Kolíně návrh na obnovu trestního řízení s odůvodněním, že vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (§278 odst. 1 trestního řádu). Okresní soud v Kolíně jejich návrh svým usnesením ze dne 21. 5. 2003, č. j. Nt 1001/2003-14, zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé již při veřejném zasedání stížnost, jež byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2003, č. j. 9 To 229/2003-22, zamítnuta.
Opodstatněnost své ústavní stížnosti stěžovatelé opírají především o závěr, že předběžné opatření vydané v rámci občanskoprávního řízení nemůže být rozhodnutím, na jehož základě by trestní soud mohl učinit závěr, že Z. D. svědčí práva a povinnosti oprávněného uživatele bytu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Objektem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona je zájem na ochraně nerušeného užívání, přičemž jeho skutková podstata nevymezuje právní titul, z nějž chráněný výkon užívacího práva vyplývá. Ať již je smlouva o převodu členských práv platná, nebo ne, vydáním předběžného opatření - kterým byla stěžovatelům uložena povinnost umožnit jiné osobě užívání zmíněného bytu - bylo po celou dobu jeho právní existence postaveno najisto, že Z. D. svědčí právo odpovídající stěžovatelům uložené povinnosti umožnit jí užívání předmětného bytu. Pokud za této situace stěžovatelé Z. D. bránili ve výkonu tohoto práva, jednali protiprávně.
Odkaz stěžovatelů na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 482/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 182, str. 273 a násl.), se jeví podle názoru Ústavního soudu nepatřičný, neboť tento nález dopadá na jiné skutkové okolnosti a nevyplývá z něj obecně platný závěr, že by byl trestní soud povinen vyřešit obsah užívacího práva k bytu v rámci řešení předběžné otázky postupem podle §9 trestního řádu, případně na základě existujícího meritorního rozhodnutí občanskoprávního, jak uvádějí stěžovatelé. Ačkoliv je právní ochrana poskytovaná předběžným opatřením prozatímní, nelze dovozovat, že právní povinnost jím uložená má z hlediska svého obsahu menší kvalitu ve srovnání s jakoukoliv jinou právní povinností uloženou meritorním rozhodnutím nebo přímo zákonem. Opačný závěr by byl nesporným zásahem do právní jistoty toho, v jehož prospěch je předběžné opatření vydáno. Je věcí uvážení soudu, jenž o předběžném opatření rozhoduje, zda jsou dány důvody k jeho vydání či nikoliv. K ústavněprávním limitům tohoto uvážení se Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně vyjádřil (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 375/2000, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 87, str. 33 a násl. a další judikatura Ústavního soudu tam uvedená).
Jestliže obecné soudy v řízení o návrhu na obnovu trestního řízení v napadených rozhodnutích konstatovaly, že zánik předběžného opatření následkem zastavení řízení, k jehož konání se předběžné opatření vztahovalo, není skutečností soudu dříve neznámou, která by mohla sama o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, nelze podle názoru Ústavního soudu tomuto závěru nic vytknout. Jestliže existovala povinnost uložená předběžným opatřením a stěžovatelé jednali ve vztahu k této povinnosti protiprávně, pak zasáhli dokonaným skutkem do zájmu chráněného trestním zákonem a byli uznáni vinnými tímto protiprávním jednáním. Fakt, že dodatečně odpadla právní povinnost, do níž bylo zasaženo, nemůže nic změnit na protiprávnosti jednání v době, kdy k němu došlo. Ad absurdum by tímto výkladem zanikla zpětně trestnost jednání postihovaných podle §249a odst. 2 trestního zákona, kdykoliv by došlo například k převodu vlastnického práva k bytové jednotce.
Ústavní soud zkoumal, zda bylo v projednávané věci respektováno právo na spravedlivý proces jako celek, a neshledal pochybení ze strany obecných soudů. O právech stěžovatelů bylo rozhodováno nezávislými a nestrannými soudy (čl. 36 Listiny). Nelze dovodit, že neměli zajištěn přístup k soudu, že se nemohli k věci vyjadřovat, nebo že by jim bylo bráněno vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny). V řízení byli právně zastoupeni (čl. 40 odst. 3 Listiny). Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů při rozhodování o obnově řízení nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl ani k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivý proces, jak uvádějí stěžovatelé, neboť z něj vyplývá garance práva na soudní ochranu, přirozeně je však nelze vykládat jako garanci práva na úspěch v řízení. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud rovněž upozorňuje, že ústavní stížnost, na jejímž základě byl vydán zmíněný nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 482/2000, směřovala proti zásahu, který spočíval v samotném rozhodování o vině a trestu. Stěžovatelé v posuzovaném případě brojí proti rozhodnutím o obnově řízení, tedy proti rozhodnutím o procesněprávních otázkách. Přitom však používají hmotněprávní argumentaci, když ve svých důvodech polemizují především s právními základy trestněprávní odpovědnosti. Z toho lze dovozovat, že usilují především o věcný přezkum původních rozhodnutí, jež byla v trestním řízení vydána. Za této situace považuje Ústavní soud za důležité podotknout, že pokud jsou (byli) stěžovatelé přesvědčeni o tom, že předběžné opatření vydané v řízení před obecnými soudy nebylo s to založit jejich trestněprávní odpovědnost a že vynesením rozsudku o jejich vině došlo v daném případě k zásahu do ústavně zaručených práv, bylo na místě se proti takovému postupu bránit podáním ústavní stížnosti proti meritorním rozhodnutím obecných soudů ve lhůtě, kterou k tomu zákon stanoví (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv stěžovatelů, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu