ECLI:CZ:US:2004:2.US.467.02
sp. zn. II. ÚS 467/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatele JUDr. V. A., advokáta, zastoupeného advokátem JUDr. J. D., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 7. května 2002, č.j. 2 Kzt 1123/2001 a usnesení Okresního státního zastupitelství Vsetín ze dne 25. března 2002, č.j. 1 Zt 541/2001-27, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství Vsetín jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas, [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], stěžovatel ústavní stížnosti brojí proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 25. března 2002 (1 Zt 541/2001), kterým bylo rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výloh za nutnou obhajobu v trestní věci vedené proti obviněné L. K. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost odůvodněnou tím, že nedůvodně byla zkrácena jím vyúčtovaná odměna za zastupování jmenované, neboť se v dané věci nejednalo o jeden pokračující trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, jak dovodil státní zástupce, nýbrž o dva trestné činy podle §176 odst. 1 trestního zákona spáchané ve vícečinném souběhu. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 7. května 2002 (2 KZt 1123/2001), rovněž napadeným ústavní stížností, byla stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel namítá, že ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "vyhláška"), se na trestní řízení nevztahuje, neboť §10 a §12 vyhlášky jsou ustanoveními speciálními. S poukazem na ustanovení §12 odst. 4 vyhlášky dovozuje, že mu náležela mimosmluvní odměna snížená o 20 % za dva trestné činy spáchané ve vícečinném souběhu, neboť sdělení obvinění vůči L. K. ze dne 18. května 2001 obsahuje popis dvou skutků, kterými pachatelka spáchala dva trestné činy podle §176 odst. 1 trestního zákona, i když vyšetřovatel označil tyto skutky jako jeden trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona.
Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími a postupem orgánů činných v trestním řízení byla porušena jeho ústavně zaručené lidské právo zakotvené v článku 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") (per analogiam), podle něhož zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci. Stěžovatel dále dovozoval, že byl porušen článek 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který formuluje princip rovnosti před zákonem a zákaz jakékoliv diskriminace, v článku 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech se hovoří o právech člověka na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty. Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí, jak shora jsou označena.
Ústavní soud (§42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) vyžádal vyjádření od Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako účastníka řízení, k předmětné ústavní stížnosti a dále od Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil I. náměstek krajské státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě JUDr. J.M., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že uvedl, že námitky stěžovatele co do porušení jeho práv ve věci nejsou důvodné, neboť při rozhodování o nákladech trestního řízení, jež nese stát dle §151 odst. 3 tr. ř., se kompetentní orgány činné v trestním řízení řídí jednotným kriteriem. Tarifní hodnota a sazba mimosmluvní odměny za tu kterou fázi procesu se odvíjí od právního posouzení vytýkaného skutku existujícího v době započetí konkrétního úkonu právní služby. Z těchto důvodů byl řádný opravný prostředek, tj. stížnost stěžovatele, zamítnut jako neoprávněný a účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud podanou stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Okresní státní zástupce ve Vsetíně JUDr. Z. M., z jehož zastupitelství napadené rozhodnutí I. stupně vzešlo (§30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že uvedl, že napadené usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně bylo vydáno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a souvisejícími právními normami, a navrhl, aby Ústavní soud podanou stížnost stěžovatele zamítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud tyto orgány postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
V dané věci byla výše odměny stěžovatele určena podle části druhé, oddílu druhého vyhlášky (ustanovení §6 až §12) jako mimosmluvní odměna. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby dle tarifní hodnoty je určena v ustanovení §7 vyhlášky, tarifní hodnotu pro všechny druhy řízení upravují ustanovení §8 až §10 vyhlášky. I v trestním řízení proto platí obecné ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky, dle kterého tarifní hodnota a sazba mimosmluvní odměny se určuje vždy podle stavu v době započetí úkonu právní služby. Ustanovení §10 odst. 3 vyhlášky je ustanovením speciálním pouze v tom směru, že určuje výši tarifní hodnoty při obhajobě v trestním řízení. Nelze se tedy ztotožnit se závěrem stěžovatele, že ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky se na stanovení odměny za úkony právní služby na trestní řízení nevztahuje.
Je proto třeba při posuzování, zda jde o obhajobu v trestním řízení vedeném pro jeden trestný čin či pro více trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu, vycházet z toho, že trestní řízení se vede pro ten trestný čin či pro ty trestné činy, které jsou uvedeny a kvalifikovány ve sdělení obvinění (od 1.1.2002 v usnesení o zahájení trestního stíhání), a to až do doby, než dojde k upozornění na změnu právní kvalifikace, popřípadě do podání obžaloby, ve které je uvedeno odlišné právní posouzení stíhaných trestných činů, event. až do vynesení rozsudku, kterým by jednání pachatele bylo překvalifikováno. Mimosmluvní odměna obhájce v trestní věci se tedy stanovuje podle právní kvalifikace skutku v době, kdy je úkon obhájcem prováděn.
Není možné měnit mimosmluvní odměnu za již provedené úkony v případě, že původně mírněji kvalifikovaný skutek je následně podřazen pod přísnější ustanovení trestního zákona v průběhu pokračujícího trestního řízení, nebo je-li dodatečně zjištěn vícečinný souběh. Uvedená zásada platí samozřejmě i obráceně, tedy pro případ, že by jednání pachatele bylo v přípravném řízení posuzováno jako více trestných činů, ale v meritorním rozhodnutí by bylo kvalifikováno jako jediný pokračující trestný čin.
V posuzované trestní věci bylo jednání L. K. ve sdělení obvinění ze dne 18. května 2001, ČVS: OVVS-411/10-2001, kvalifikováno jako jeden trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, tato kvalifikace se v průběhu přípravného řízení nezměnila a rovněž usnesením Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 10. 7. 2001, sp.zn. 1 Zt 541/2001, bylo podle §307 odst. 2 trestního řádu podmíněně zastaveno trestní stíhání jmenované pro jednání, které bylo kvalifikováno jako jeden shora citovaný trestný čin. Po celou dobu trestního řízení byly tedy stěžovatelem prováděny právní úkony v řízení vedeném pro jeden trestný čin, a pokud mimosmluvní odměna byla stanovena za obhajobu L. K. takto trestně stíhané, nelze považovat napadená rozhodnutí o přiznání mimosmluvní odměny za nezákonná. Podmínky pro aplikaci ustanovení §12 odst. 4 citované vyhlášky splněny nebyly, byť i lze konstatovat, že námitky stěžovatele týkající se správnosti právní kvalifikace jednání L. K. nejsou nedůvodné. Protože z odůvodnění rozhodnutí je dostatečně zřejmé, proč odvolací orgán v trestním řízení stížnosti stěžovatele nevyhověl a nepokládal jeho námitky za důvodné, lze na ně dále odkázat.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nemohlo rozhodnutím o odměně a náhradě hotových výloh za nutnou obhajobu v projednávané trestní věci dojít k porušení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), který je mezinárodním dokumentem, jež náležitosti čl. 10 Ústavy v rozhodné době rovněž splňoval. Pakt upravuje princip rovnosti v čl. 2 odst. 1 a čl. 26. Rovnost dle prvního z citovaných ustanovení má povahu akcesorickou, čili zohledňuje pouze rovnost v právech zakotvených Paktem, přičemž právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací ani jiné obdobné právo "na práci" zařazeno mezi ně není. Podle ustanovení čl. 26 jsou si všichni před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu. Výbor pro lidská práva ustáleně připouští při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nerovnost pouze s vyloučením libovůle, resp. pokud se nerovnost zakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria). Omezení, kterému byl stěžovatel vystaven, nelze označit za projev libovůle státních orgánů, ale naopak za postup v souladu se zákonem s tím, že interpretaci a aplikaci příslušného ustanovení nelze kvalifikovat jako extrémní.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský v.r.
předseda senátu