ECLI:CZ:US:2004:2.US.471.04
sp. zn. II. ÚS 471/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. E., zastoupeného JUDr. J. J., PhD., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2004, čj. 9 Co 788/2003-94, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem s tím, že v řízení došlo k porušení čl. 3 odst. 3 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 15 P 122/2002, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Teplicích rozhodl dne 19. 6. 2003, pod čj. 15 P 122/2002-83, o úpravě styku k nezletilé L. E., dceři stěžovatele, tak, že stěžovatel je oprávněn se s ní stýkat každý lichý kalendářní víkend v roce v době dále specifikované, v každém sudém kalendářním roce v době od 23. 12. od 9:00 do 27. 12. do 17:00 a v lichém kalendářním roce od 28. 12. od 9:00 do 1. 1. následujícího roku do 17:00, v sudém kalendářním roce v době jarních prázdnin (v době specifikované ve výroku rozhodnutí), v lichém kalendářním roce v době velikonočních prázdnin (v době specifikované ve výroku rozhodnutí) a také v době letních prázdnin po dobu 2 týdnů (styk se má uskutečnit ve dvou oddělených částech po jednom týdnu). Stěžovatel (otec) je povinen matce nezletilé sdělit vždy nejpozději do 31. 3. každého roku termín tohoto styku. První styk otce s nezletilou o letních prázdninách se má uskutečnit v roce 2004. Soud dále upravil způsob předávání dítěte a povinnost rodičů vzájemně se informovat, pokud by se styk z vážných důvodů nemohli realizovat. Konečně též rozhodl o nákladech řízení. Soud rozhodl výše uvedeným způsobem poté, co bylo prokázáno, že nezletilá byla soudem pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů svěřena do péče matky a otci bylo stanoveno výživné. Rodiče však nebyli schopni se dohodnout o styku otce s nezletilou. S ohledem na zjištěný skutkový stav (vztah otce s dítětem není narušen, otec má řádné podmínky pro realizaci styku s nezletilou a o styk s ní má zájem) rozhodl soud výše uvedeným způsobem.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 4. 2004, čj. 9 Co 788/2003-94, rozsudek soudu prvého stupně změnil potud, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každý rok v době od 26. 12. od 9:00 do 27. 12. do 17:00 a že styk otce s nezletilou v době jarních prázdnin se neupravuje. Jinak rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že považuje závěry soudu prvého stupně za správné s výjimkou úpravy styku během vánoc a jarních školních prázdnin. Zohlednil přitom věk nezletilé a shledal potřebným, aby nezletilá trávila převážnou část tohoto období roku v prostředí, na které je zvyklá. Rovněž úprava styku v období jarních školních prázdnin se soudu jevila s ohledem k věku nezletilé jako předčasná. Rozsah dosud upraveného styku se soudu navíc jeví jako přiměřený.
Stěžovatel napadá závěry odvolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Zdůrazňuje, že oba rodiče mají právo podílet se na výchově. Omezením styku s nezletilou v období vánoc mu údajně byla způsobena újma na právech. Soud nesprávně aplikoval ustanovení §27 odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zák. o rodině"), a porušil tak i čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, dle něhož má soud dbát na to, aby styk dítěte s rodičem, kterému nebylo svěřeno do výchovy, má být co nejširší. Připomíná, že nezletilá se na návštěvu k němu vždy těší. Soud také nesprávně zhodnotil věk nezletilé. Stěžovatel se domnívá, že nezletilá je právě ve věku, kdy potřebuje oba rodiče. Zdůrazňuje, že to nebyl on, kdo požadoval rozvod. Odchodem bývalé manželky byla způsobena újma především nezletilé. Namítá též, že pokud soud staví jako mezník věk necelých čtyř let, pak tato "věková překážka" již odpadla, neboť nezletilé byly čtyři roky dne 13. 7. 2004. Krajský soud rozhodoval, aniž přihlédl k tomu, že si nezletilou vyzvedává jeden den v 9:00 a odváží ji do Prahy a druhý den ji musí již kolem 14.30 odvézt zpět tak, aby byli v Teplicích v 17:00. Takové rozhodnutí je dle něj v rozporu se zájmem dítěte a je zcela nelogické. Nesouhlasí ani se způsobem rozhodnutí ohledně jarních prázdnin. Jarní prázdniny bývají jednak i ve školce a ani pokud by nebyly, tak nevidí důvod, proč si dceru nevzít a neodjet např. na hory.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí. Tvrdí, že jím nedošlo k porušení čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť rozsah jím upraveného styku stěžovatele s nezletilou dcerou respektuje zákon o rodině i právo stěžovatele na péči a výchovu nezletilé dcery za situace, kdy byla po rozchodu rodičů svěřena do výchovy matce. Rozsudek též neporušil čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, neboť respektoval zásadu trvání spoluodpovědnosti stěžovatele za výchovu a vývoj nezletilého dítěte v míře plně odpovídající nejen současným poměrům rodičů, ale zejména zájmům nezletilého dítěte.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s hodnocením zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem a jeho právním posouzením věci. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení, zda toto hodnocení a právní posouzení, s nímž stěžovatel nesouhlasí, představují namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud rozhodoval v rozporu s ustanovením §27 odst. 2 zákona o rodině. Podle tohoto ustanovení soud upraví styk rodičů s dítětem, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině. Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí. K porušení uvedeného ustanovení v projednávaném případě zjevně nedošlo, protože v souladu s větou první citovaného usnesení obecný soud o styku stěžovatele s nezletilou dcerou rozhodl, neboť rodiče nebyli schopni se o styku otce s nezletilou dcerou dohodnout. Druhá část ustanovení zavádí nevyvratitelnou domněnku, že bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem je vždy považováno za podstatnou změnu poměrů ve smyslu §28, což pak umožňuje soudu změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a svobod. O to však v projednávaném případě nešlo. Nebylo tedy možné uzavřít, že by odvolací soud při aplikaci či interpretaci uvedeného ustanovení jakkoli vybočil z mezí ústavnosti.
Z ústavní stížnosti však dále plyne, že stěžovatel především nesouhlasí se způsobem, jakým soud v projednávané věci rozhodl. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou a všeobecně dostupnou judikaturou připomíná, že jeho úkolem v žádném případě není vstupovat do soustavy obecných soudů tak, jako kdyby byl těmto soudům nadřízen. Není další běžnou přezkumnou instancí v rámci hierarchie soudů obecných a jeho úkolem není přehodnocovat zákonnost postupu těchto soudů ani přehodnocovat hodnocení důkazů těmito soudy provedených, ledaže by obecné soudy vybočily z mezí ústavnosti. Stěžovateli se dle názoru Ústavního soudu dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně částečně změnil způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje. To však nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze přirozeně považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud zjevně přihlédl především k zájmům nezletilého dítěte útlého věku. Z rozhodnutí se přitom nepodává, že by pro rozhodnutí soudu byla klíčová hranice 4 let věku nezletilé, jak naznačuje stěžovatel. Odvolací soud zjevně uvedenou skutečnost zmínil, aby připomněl její nízký věk, a tedy i její specifické potřeby. K těm též při svém rozhodování přihlížel. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce zjevně neomezuje v jeho právech rodiče, pouze upravuje jeho možnost styku s nezletilou jinak, než si stěžovatel představuje. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů (§28 zák. o rodině). Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry odvolacího soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 32 odst. 4 Listiny, Ústavní soud zdůrazňuje, že práv zde uvedených se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 41 Listiny). Jak shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině jednoduchého práva při rozhodování o zájmech nezletilé L. E. pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se svojí nezletilou dcerou. V daném případě se ovšem rodiče nebyli schopni o styku otce s nezletilou dcerou dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodiče s dítětem rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Jak shora uvedeno, obecné soudy své povinnosti řádně dostály.
Pokud jde o údajné porušení čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, ani v tomto směru Ústavní soud nemohl stěžovateli přisvědčit. Uvedená Úmluva obsahuje katalog " práv dítěte" nikoliv práv rodičů. Právo, jehož se stěžovatel dovolává, mu tak zjevně nemohlo svědčit. Ústavní stížnost podal sám stěžovatel jako otec, Ústavní soud se tak nemohl zabývat případným porušením práv nezletilé.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že žádné z ústavně zaručených práv stěžovatele nebylo porušeno. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu