ECLI:CZ:US:2004:2.US.476.03
sp. zn. II. ÚS 476/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 29.7.2003, č.j. 32 Odo 699/2001-151, a návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, za účasti Nejvyššího soudu ČR v Brně, jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem- pobočka Liberec ze dne 10.5.2001, č.j. 36 Co 151/2001-117, jímž byl potvrzen (v pořadí již druhý) rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 19.1.2001, č.j. 7C 1251/96-96, kterým bylo určeno, že žalobci J. a B. S., J. a V. K., J. K. ml. a žalovaný (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel) J. K. star. jsou podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, a to na základě dohody o sdružení uzavřené ústní formou před dražbou nemovitosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení a ke zkreslování skutkových okolností. Nesprávným výkladem ust. §132, §829 a §31 odst. 4 obč. zák. došlo k porušení práva na ochranu vlastnictví, nabytého v souladu se zákonem a v dobré víře. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR nereaguje na celou řadu argumentů a důkazů a používá závěrů, které jsou v rozporu s provedenými důkazy.
Stěžovatel tvrdí, že dražební jistotu složil jen on sám, částky složené žalobci představovaly vklad tichých společníků na základě písemné smlouvy. Dle stěžovatele je nemožné, aby se někdo stal spoluvlastníkem bez jakékoliv účasti a písemných zmocnění. K tomu, aby došlo k uzavření smlouvy o sdružení, musel by s tím jednoznačně souhlasit stěžovatel, tak tomu nikdy nebylo a stěžovatel se tak nikdy ani v době konsensu stran nechoval. Neexistenci vůle založit spoluvlastnictví dle stěžovatele prokazuje i to, že žalobci se svého práva ve vztahu k nemovitosti začali domáhat až po několika letech, kdy byly nemovitosti navrhovatelem zcela zaplaceny a zhodnoceny, aniž by se podíleli na udržování a splácení investic a užitků z nemovitosti.
Stěžovatel rovněž požádal dle §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel napadá výlučně hodnocení důkazů o skutkových zjištěních, která se vztahují k uzavření smlouvy o sdružení před dražbou nemovitosti a ke složení dražební jistoty. Nejvyšší soud ČR není skutkovou instancí a vycházel ze skutkových zjištění, která učinily oba soudy. Stěžovatel netvrdí ani nedokládá, v čem spočívá nesprávný výklad zákona, a tedy nesprávné právní posouzení věci, pouze které, jako jediné, by mohlo být ve věci relevantní.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v v České Lípě, sp.zn. 7C 1251/96-96, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na jejichž základě byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Ústavní stížností přitom stěžovatel napadá pouze rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumával z podnětu stěžovatelem podaného dovolání, jehož důvod měl spočívat v nesprávném právním posouzení věci.
Z připojeného spisu a napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že se Nejvyšší soud ČR námitkami uplatněnými v dovolání řádně zabýval, a to z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, které ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ve znění účinném před 1.1.2001, může spočívat v tom, že na správně zjištěný skutkový stav věci byl aplikován nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis byl nesprávně vyložen nebo aplikován. Uvedené nedostatky však Nejvyšší soud ČR nezjistil. Při posuzování věci vycházel Nejvyšší soud ČR ze skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně a odvolacím soudem, které na základě obsáhlého dokazování dospěly k závěru, že žalobci a stěžovatel se dohodli na společném vydražení provozovny pekárny a jejím dalším provozu, přičemž za tímto účelem ještě před dražbou uzavřeli smlouvu o sdružení ve smyslu §829 odst. 1 a násl. obč. zák. Závěr o uzavření smlouvy o sdružení podporuje i to, že jeden ze žalobců ještě před vydražením nemovitosti uzavřel zástavní smlouvu za účelem získání úvěru na draženou nemovitost ve výši 2 200 000 Kč. Pro věc je podstatné, že stěžovatel, který provozovnu vydražil jako fyzická osoba, jednal, tj. projevoval vůli jako člen sdružení, a podílovými spoluvlastníky
nemovitosti se stali ve smyslu ust. §834 obč. zák. i ostatní účastníci sdružení. Mezi účastníky uzavřená smlouva o tichém společenství se týkala účasti na podnikání na úseku výroby a prodeje pekařských a ostatních potravinářských výrobků za podíl na zisku a ztrátě, tedy činnosti účastníků až v období po dražbě (po níž také byla uzavřena). Nejvyšší soud ČR proto konstatoval, že závěrům soudů nelze vytknout ani skutkové, ani právní pochybení. Jejich právní závěr vyplývá z učiněných skutkových zjištění a je správným právním posouzením věci. Pokud jde o námitky uvedené v dovolání, týkající se údajného jednostranného, účelového a nepřesného hodnocení, Nejvyšší soud ČR uvedl, že se nejedná se o důvod nesprávného právního posouzení věci, ale o hodnocení důkazů a skutkových zjištění.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud ČR se všemi námitkami stěžovatele uvedenými v dovolání (v podstatě totožnými jako námitky uvedené v ústavní stížnosti) řádně zabýval a jeho právnímu závěru, že dovolatelem tvrzený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není v posuzovaném případě ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. naplněn, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů se dovolateli nepodařilo zpochybnit závěry obou soudů ani z hlediska správnosti právního posouzení, uvedl, jakými úvahami byl při posuzování věci veden a jaká ustanovení právních předpisů byla na věc aplikována.
Námitky stěžovatele, uvedené v ústavní stížnosti, se přitom týkají především hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy a jimi přijatých závěrů ohledně zjištěného skutkového stavu (tj. zjištění, zda účastníci uzavřeli před konáním dražby smlouvu o sdružení dle §829 a násl. obč.zák. nebo smlouvu o tichém společenství). Z dosavadní judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecnými soudy. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud však podotýká, že přes argumentaci použitou v ústavní stížnosti stěžovatel rozhodnutí soudů I. a II. stupně ústavní stížností nenapadá. I v této souvislosti Ústavní soud proto pouze konstatuje, že z obsahu spisu vyplývá, že skutkový stav věci byl dostatečně objasněn tak, aby ze strany obecných soudů, jako nezávislých soudních orgánů, mohly být přijaty právní závěry způsobilé, za dodržení zákonem stanovených procesních podmínek, přezkoumání v rámci uplatněného mimořádného opravného prostředku.
Pokud jde o námitku (postrádající podrobnější ústavněprávní argumentaci) ohledně porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud připomíná, že jak již ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, tímto článkem Listiny základních práv a svobod je chráněno vlastnické právo již konstituované, existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně (srov. např. Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, nález č. 5, Praha, ročník 1993). Jeho porušení nelze dovozovat pouze na základě odlišného právního názoru stěžovatele na výsledek sporu, jehož předmětem byla žaloba na určení spoluvlastnických podílů k předmětné nemovitosti.
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud ČR rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a vždy sleduje osud ústavní stížnosti, Ústavní soud proto odmítl také návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu