ECLI:CZ:US:2004:2.US.477.03
sp. zn. II. ÚS 477/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. P., zastoupené JUDr. D. Č., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2003, čj. 18 Co 246/03-384, a o návrhu na uznání stěžovatelkou požadované opravy v návrhu na určení otcovství ze dne 26. 6. 1973 a v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 11. 1977, sp. zn. 9 C 178/73, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud podáním ze dne 6. 10. 2003, jímž napadala rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 18 Co 246/03. Vzhledem k tomu, že podání nesplňovalo náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") (navrhovatelka především nebyla zastoupena advokátem ve smyslu ustanovení §30 cit. zák.), byla navrhovatelka vyzvána k odstranění vad podání v 20 denní lhůtě. Tato výzva mimo jiné obsahovala informaci, že v řízení před Ústavním soudem musí být zastoupena advokátem, a to včetně vlastního sepsání návrhu. Stěžovatelka vytčené vady odstranila a Ústavnímu soudu, již řádně zastoupená, předložila advokátem sepsaný návrh, jímž se vedle zrušení uvedeného rozhodnutí městského soudu domáhá též uznání oprav návrhu na určení otcovství ze dne 26. 6. 1973 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 11. 1977, sp. zn. 9 C 178/73, jak je navrhuje v ústavní stížnosti. Stěžovatelka tvrdí, že postupem soudů v projednávané věci bylo porušeno právo na respektování její právní osobnosti ve smyslu čl. 16 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a právo na ochranu dobré pověsti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále též její právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 9 C 178/73, z něhož zjistil následující:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 12. 2000, č. j. Nc 15/97-18, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 10. 6. 2002, čj. 9 C 178/73-344, soud zamítl návrh na opravu označení účastníků ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 178/73. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že se stěžovatelka domáhala opravy označení účastníků ve věci, vedené pod sp. zn. 9 C 178/73, a to jak v návrhu, tak i v rozsudku ze dne 11. 6. 1973 s tím, že návrh na určení otcovství k synovi V. podávala prostřednictvím právní zástupkyně, která nesprávně jako navrhovatele označila jejího syna. I přes námitky stěžovatelky zůstalo toto označení nezměněno. Místo O. P. bylo také nesprávně uvedeno Ústředí pro mezinárodně právní ochranu v Brně. Stěžovatelka proto navrhovala, aby byla jako navrhovatelka označena ona. Soud její návrh odmítl s tím, že oprava chyb v psaní a počtech, jakož i jiných zřejmých nesprávností připadá v úvahu podle ustanovení §164 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), pouze u rozsudku či usnesení, nikoliv u samotného návrhu. Tato část návrhu na opravu označení účastníků proto zjevně nebyla důvodná. Soud však neshledal ani důvod k opravě původního rozsudku s tím, že tvrzené nesprávnosti v označení účastníků nemají podklad v návrhu ve věci samé a nevyplývají ani z odůvodnění rozsudku či jiných souvislostí.
Rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil usnesením ze dne 16. 6. 2003, čj. 18 Co 246/2003-384, Městský soud v Praze jako soud odvolací. Konstatoval, že původní řízení bylo již pravomocně skončeno. Soudy za žalobce v daném řízení pravomocně označily dříve nezletilého V. P. Jiné označení účastníků by zasáhlo do posuzování věcné správnosti pravomocných rozhodnutí. V rámci opravy rozhodnutí podle ustanovení §164 o.s.ř. však věcnou správnost přezkoumávat nelze.
Proti tomuto rozhodnutí brojí stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Uvádí v ní především námitky proti původním rozhodnutím vydaným v řízení o určení otcovství. Tvrdí, že si soudy neujasnily postavení jednotlivých osob. Chybný byl však již původní návrh, k jehož podání zmocnila právní zástupkyni, která však za navrhovatele označila jejího nezletilého syna V. P. Pochybnosti vyslovuje také k tomu, že jako zástupce nezletilého bylo označeno Ústředí pro mezinárodně právní ochranu mládeže. Domnívá se proto, že existují důvody pro opravu označení účastníků řízení o určení otcovství vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 178/73, v zásadě tak, aby jako navrhovatelka byla jak v návrhu, tak i v rozsudku ve věci samé označena právě stěžovatelka. Stěžovatelka sama pak toto podání doplnila přípisem ze dne 20. 1. 2004. Vzhledem k tomu, že byla již dříve řádně poučena o nezbytnosti právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud k tomuto dodatečnému doplňujícímu podání, nesepsanému advokátem, nepřihlédl.
Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to zejména otázku, zda je sám k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.
Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" či "jiný zásah" orgánů veřejné moci. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu však nelze dovodit jeho oprávnění, aby rozhodl o návrhu na uznání stěžovatelkou požadované opravy v návrhu na určení otcovství ze dne 26. 6. 1973 a v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 11. 1977, sp. zn. 9 C 178/73. Ústavní soud tak zjevně k projednání takového návrhu není příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se proto dále zabýval pouze návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu. Stěžovatelka však Ústavnímu soudu nepředložila v zásadě žádné ústavně právně relevantní argumenty, které by vysvětlovaly, z jakého důvodu považuje napadené rozhodnutí (resp. jemu předcházející rozhodnutí soudu I. stupně) za protiústavní. Takovým argumentem pochopitelně není zcela obecné tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jí jmenovaných práv. Ani po přezkoumání napadeného rozhodnutí nedospěl Ústavní soud k závěru, že by napadené rozhodnutí vybočovalo z mezí ústavnosti. Obecné soudy postupovaly podle ustanovení §164 o.s.ř., dle něhož předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci. S ohledem na ustanovení §167 odst. 2 o.s.ř. lze tímto způsobem opravit také usnesení. Nelze tak však postupovat v případě návrhu. Závěr, že návrh stěžovatelky na opravu původního návrhu je nedůvodný, tak zcela jistě nelze označit za protiústavní. Pokud jde o návrh na opravu rozhodnutí ve věci samé, soudy dospěly k závěru, že změna v označení účastníků v projednávaném případě není pouhou opravou chyby v psaní (počtech) či jiné zjevné nesprávnosti. Ani tento závěr nelze označit za ústavně nonkonformní. Zákon má v uvedeném ustanovení na mysli zjevné nesprávnosti, ke kterým došlo při vyhlášení nebo v písemném vyhotovení rozsudku (písařské chyby, omyly v součtech apod.), které jsou každému zřejmé. Taková nesprávnost je zřejmá např. při porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním. Je nepřípustné, aby soud postupem podle uvedeného ustanovení měnil obsah rozhodnutí. Odvolací soud, resp. i soud prvého stupně interpretovaly dané ustanovení ústavně konformním způsobem, když konstatovaly, že oprava označení účastníků by v projednávaném případě zasáhla do věcného posouzení případu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ze shora uvedených důvodů mu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu