ECLI:CZ:US:2004:2.US.479.04
sp. zn. II. ÚS 479/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké, soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. R. N. a 2. J. N., zastoupených JUDr. H. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, čj. 22 Cdo 1656/2003-90, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2002, čj. 26 Co 406/2002-47, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. srpna 2002, čj. 7 C 116/2002-24, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Podáním, které bylo dáno k poštovní přepravě 4. srpna 2004, se první stěžovatel R. N., aniž by byl zastoupen advokátem, obrátil na Ústavní soud se stížností proti rozhodnutím obecných soudů. Na základě jemu adresované výzvy k odstranění vad návrhu byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost R. N. a J. N. (podána k poštovní přepravě 24. září 2004), jíž se oba stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, čj. 22 Cdo 1656/2003-90, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2002, čj. 26 Co 406/2002-47, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. srpna 2002, čj. 7 C 116/2002-24. Dále navrhli, aby Ústavní soud uložil odpůrcům, aby nahradili navrhovatelům náklady řízení před Ústavním soudem spočívající v odměně za právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to k rukám právní zástupkyně navrhovatelů.
Napadenými rozhodnutími byla podle tvrzení stěžovatelů porušena jejich ústavně zaručená práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky a v konečném důsledku též právo na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášen spolu s Úmluvou pod č. 209/1992 Sb.) a právo vlastnit majetek a nebýt omezen ve vlastnictví jinak než ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu dle čl. 11 Listiny.
Podstatou sporu projednávaného před obecnými soudy byla otázka zrušení usnesení soudu prvního stupně o schválení smíru ze dne 18. března 2002, jímž stěžovatelé zřídili ve prospěch vlastníka stavby na sousedním pozemku (nezapsané v katastru nemovitostí) věcné břemeno - právo jízdy a chůze přes svůj pozemek - za náhradu 50000,- Kč; návrh stěžovatelů na zrušení tohoto usnesení o schválení smíru byl napadenými rozhodnutími zamítnut. Stěžovatelé se zrušení usnesení o schválení smíru domáhali z důvodu, že vzhledem k mnohaletým a intenzivním snahám stěžovatelů zabránit omezení svého vlastnického práva měl obecný soud pečlivě zvážit, zda schválením smíru dostojí své povinnosti poskytnout ochranu právům v rovině jednoduchého práva, tak i citovaným základním právům a svobodám. Tvrdili, že postrádalo jakoukoli logiku, aby v rámci téhož jednání, těsně před vynesením rozsudku, stěžovatel R. N., který v řízení zastupoval i stěžovatelku J. N., učinil svobodně a vážně úkon, který byl protikladný jeho dosavadnímu dlouhodobému, ustálenému postoji. V řízeních před obecnými soudy naproti tomu stěžovatelé tvrdili, že schválený smír je neplatný, protože nebyl učiněn svobodně a vážně, neboť žalobce jednal pod nátlakem soudce a právního zástupce protistrany.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 7 C 116/2002, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je, pokud jde o stěžovatele R. N., zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel R. N. ve své ústavní stížnosti jen opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy a v podstatě se domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem tak, jako by byl další odvolací instancí. Tato role však Ústavnímu soudu, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, nepřísluší, neboť se nezabývá porušením "běžné" zákonnosti, a do jurisdikční činnosti obecných soudů je povolán zasáhnout ex constitutione jen tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. O námitkách stěžovatele proti soudem schválenému smíru bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování práva na soudní a jinou právní ochranu dle hlavy páté Listiny. Se všemi tvrzeními stěžovatele se obecné soudy řádně a přesvědčivě vypořádaly a samotná skutečnost, že se neztotožnily s jeho skutkovým náhledem na věc a z něj vyvozenými právními závěry, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Nadto Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou poznamenává, že ze zásady, dle níž nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je možno vybočit pouze tehdy, jestliže jsou učiněná skutková zjištění obecného soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, k čemuž v projednávané věci zřejmě nedošlo. Stěžovatel neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že smír, který před soudem s protistranou uzavřel, byl neplatný pro nátlak ze strany soudu nebo právního zástupce protistrany. Ústavní soud poznamenává, že neplatnost soudního smíru nelze dovozovat z přesvědčování účastníkem řízení, aby jiný účastník takový smír uzavřel, ani ze sdělení soudu o dosavadních výsledcích dokazování a prokázaných skutkových tvrzení. Soud má ostatně podle ustanovení §100 odst. 1 občanského soudního řádu usilovat o to, aby spor byl vyřešen smírně, resp. podle §99 odst. 1 občanského soudního řádu se má o smír vždy pokusit.
Pokud jde o druhou stěžovatelku J. N., konstatuje Ústavní soud, že se na Ústavní soud poprvé obrátila až podáním ze dne 24. září 2004; podání ze dne 4. srpna 2004 podával totiž R. N. jen za sebe a také jen jemu byla adresována výzva k odstranění vad. Napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo právnímu zástupci obou stěžovatelů doručeno dne 9. června 2004, takže lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula oběma stěžovatelům dnem 9. srpna 2004. Stěžovatelka J. N. tak podala ústavní stížnost zjevně po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost ve vztahu k prvnímu stěžovateli R. N. podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť je zjevně neopodstatněná, a ve vztahu ke druhé stěžovatelce J. N. podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť byla podána po lhůtě stanovené zákonem. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení nevyloučil Ústavní soud stížnost druhé stěžovatelky k samostatnému rozhodnutí a rozhodl i o ní v senátu složeném ze tří soudců, přestože tak mohl učinit i soudce zpravodaj sám.
Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem spočívající v odměně za právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. k rukám právní zástupkyně navrhovatelů se taktéž odmítá, neboť podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi uložit, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi náklady řízení jen v odůvodněných případech a jen podle výsledků řízení. Vzhledem k výsledku řízení - odmítnutí ústavní stížnosti - nelze tedy náhradu nákladů řízení přiznat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká v. r.předsedkyně senátu