ECLI:CZ:US:2004:2.US.481.03
sp. zn. II. ÚS 481/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. J. P., advokátkou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 4. 2002, čj. 15 C 33/2000-62, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2002, čj. 13 Co 580/2002-80, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 7. 2003, čj. 33 Odo 351/2003-89, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a P. e., a.s., zastoupené JUDr. M. Š., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 9. 10. 2003, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno ústavně garantované právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal příslušný spis Obvodního soudu pro Prahu 1, z něhož zjistil následující:
Vedlejší účastník (v původním řízení žalobce) se žalobou proti stěžovateli domáhal zaplacení částky 64.294,80 Kč s úroky z titulu nezaplacené úhrady za odběr elektřiny dodané stěžovateli. Obvodní soud Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 4. 2002, čj. 15 C 33/2000-62, stěžovateli uložil povinnost vedlejšímu účastníku žalovanou částku s úroky uhradit do tří dnů od právní moci rozsudku a dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2002, čj. 13 Co 580/2002-80, napadené rozhodnutí potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. 7. 2003, čj. 33 Odo 351/2003-89, odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Namítá, že soudy porušily při provádění a hodnocení důkazů ústavní zásadu spravedlivého procesu. Právní závěry obecných soudů podle názoru stěžovatele nemají oporu v provedeném dokazování.
Soud prvého stupně údajně pochybil, když konstatoval, že sám vedlejší účastník uzavřel se stěžovatelem dne 26. 10. 1993 písemnou kupní smlouvu o dodávce elektrické energie do odběrního místa. Ve skutečnosti vedlejší účastník právně vznikl až 1. 4. 1994 jako právní nástupce P., s.p., v době podpisu smlouvy tedy prokazatelně neexistoval. Závěr odvolacího soudu, že se soud prvého stupně zabýval vznikem smluvního vztahu mezi "právním předchůdcem žalobce a žalovaným" je tedy nepřípadný.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatelova platba ve výši 41.023,- Kč se týkala jiného jeho dluhu vůči vedlejšímu účastníku. Je přesvědčen o tom, že existence jiného dluhu nebyla prokázána, navíc když mezi účastníky bylo nesporné, že za období do 1. 2. 1997 stěžovatel vedlejšímu účastníku nic nedlužil.
Nejvyšší soud ČR podle názoru stěžovatele nesprávně dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl "jako nedůvodné, přestože se jednalo o rozhodnutí zásadního právního významu pro jeho rozpor se zákonem". Stěžovatel je přesvědčen o tom, že dovolání mělo být projednáno jako důvodné.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Obvodní soud pro Prahu 1, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR, a vedlejšího účastníka řízení, P. e., a.s., zastoupenou JUDr. M. Š., advokátkou, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 1 zaslal požadovaný spisový materiál. K projednávané ústavní stížnosti se však ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil. Městský soud v Praze odkázal v podrobnostech na odůvodnění svého rozhodnutí. Rozsah provedeného dokazování byl podle jeho názoru pro rozhodnutí ve věci dostatečný. Jednání probíhalo veřejně a stěžovatel měl možnost se k provedeným důkazům vyjádřit. Dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv podle názoru účastníka nelze spatřovat ve způsobu, jakým obecné soudy věc zhodnotily po právní stránce. Účastník proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že ústavně zaručená práva stěžovatele v posuzované věci nebyla porušena. Právní nástupnictví na straně žalobce bylo pro obecné soudy věcí známou z jejich činnosti, tudíž ji nebylo třeba prokazovat, jak ostatně konstatoval odvolací soud. Námitka ohledně posouzení platby stěžovatele ve výši 41.023,- Kč se týká zjištění skutkového stavu věci, nikoli právního posouzení. Dovolání v posuzované věci proto nebylo přípustné.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že k objasnění vzniku předmětného smluvního vztahu i k otázce zaplacení částky 41.023,- Kč stěžovatelem obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování, jehož právní posouzení je zcela správné. Vzhledem k tomu, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla v dané věci dotčena, vedlejší účastník neshledal žádný důvod pro kasaci napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti v podstatě domáhá nového meritorního přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jsou jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostmi obecného soudu. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu Ústavní soud k případnému zrušujícímu zákroku neshledal důvod.
Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve způsobu, jakým obecné soudy prováděly a hodnotily důkazy. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich hodnocení důkazů přehodnocovat (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 404/98).
Podle §132 o.s.ř. hodnotí soud každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Podle §157 odst. 2 o.s.ř. uvede soud v odůvodnění rozsudku, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil.
Ze spisového materiálu vyplývá, že obecné soudy provedly při rozhodování věci velké množství důkazů (zejména přihláška k odběru elektřiny v předmětném odběrném místě, kupní smlouva o dodávce elektrické energie, doklad o ukončení odběru, Obchodní podmínky dodávky elektřiny č. 1/93, faktury za elektřinu, urgence zaplacení dlužné úhrady za elektřinu, výslech svědkyně G., a další). Nalézací soud zjistil, že v době od 1. 2. 1997 do 3. 7. 1998 vedlejší účastník dodal do odběrního místa stěžovatele na základě platné kupní smlouvy elektřinu v celkové hodnotě 71.294,80 Kč, přičemž z této částky stěžovatel prokazatelně uhradil částku 7.000,- Kč. Ničím nepodložené tvrzení stěžovatele stran placení záloh soud považoval za vyvrácené provedenými listinnými důkazy (vystavenými fakturami za rozhodné období) a výpovědí svědkyně G., vedoucí účtárny vedlejšího účastníka v rozhodné době, která údaje, vykazované na jednotlivých fakturách týkající se jednak částky spotřeby za konkrétní období, jednak i dlužné částky z období dřívějších, srozumitelně objasnila. Nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, kterou znovu opakuje v ústavní stížnosti, že jeho platba ze dne 8. 2. 1998 ve výši 41.023,- Kč byla částečnou úhradou žalované pohledávky, neboť z variabilního symbolu uvedeného na faktuře týkající se předmětné platby stěžovatele, je zřejmé, že se týká úhrady dlužné částky za fakturační období červenec 1995 až leden 1997. Shodné tvrzení účastníků, že k 1. 2. 1997 stěžovatel za odebranou elektřinu nic nedlužil, proto nalézací soud považoval za vyvrácené, neboť z provedeného dokazování zjistil opak.
Odvolací soud se s rozsahem skutkových zjištění i s právním posouzením soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Dodal, že stěžovatel ke svým tvrzením nenabídl žádné důkazy. Oba obecné soudy svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, ústavně konformním způsobem odůvodnily a objasnily, na základě jakých skutečností ke svým závěrům dospěly (§157 odst. 2 o.s.ř.). Skutečnost, že vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožnil, nezakládá přirozeně sama o sobě důvod, aby jeho ústavní stížnosti bylo vyhověno.
Odvolací soud se nadto zabýval další námitkou stěžovatele, kterou zmiňuje i v ústavní stížnosti, a ústavně konformním způsobem se s ní vypořádal. Konkrétně se jedná o tvrzení, že se nalézací soud nevypořádal s otázkou právního vztahu mezi státním podnikem P., s nímž stěžovatel dne 26. 10. 1993 uzavřel kupní smlouvu o dodávce energie, a vedlejším účastníkem, obchodní společností P. e., a.s., která v původním řízení vystupovala jako žalobce a která právně vznikla až dne 1. 4. 1994 (dle výpisu z obchodního rejstříku dne 1. 1. 1994). K námitce, kterou stěžovatel uvedl v odvolání, se v řízení před obecnými soudy vyjádřil vedlejší účastník. Uvedl, že je univerzálním nástupcem uvedeného státního podniku. Ke svým tvrzením doložil příslušná privatizační rozhodnutí a dodal, že o monopolním postavení obou subjektů na trhu s elektřinou je všeobecné povědomí. Odvolací soud k námitce stěžovatele uvedl, že právní nástupnictví na straně vedlejšího účastníka je skutečnost obecným soudům známá z jejich činnosti, a není proto třeba ji (s odkazem na §121 o.s.ř.) dokazovat. Uvedené argumentaci nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Stěžovatel ostatně v řízení před nalézacím soudem stran aktivní legitimace žalobce žádné námitky nevznášel, nyní uvádí pouze fakt, že v době uzavření kupní smlouvy vedlejší účastník právně neexistoval, což naznačené právní nástupnictví nijak nezpochybňuje. Ve skutečnosti, že se obecné soudy (konkrétně soud odvolací) vyjádřily nepřípadně, když uvedly, že se zabývaly smluvním vztahem mezi stěžovatelem a žalobcem (když ve skutečnosti byl smluvní vztah uzavřen s právním předchůdcem žalobce), Ústavní soud nespatřuje žádnou ústavně právní relevanci.
Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vytýká, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (stěžovatel v části odůvodnění nesprávně uvádí, že dovolání bylo odmítnuto "jako nedůvodné"), "přestože se jednalo o rozhodnutí zásadního právního významu pro jeho rozpor se zákonem". Je přesvědčen o tom, že k uváděné námitce (že kupní smlouva byla uzavřena dne 26. 10. 1993, přičemž vedlejší účastník - žalobce - právně vznikl až dne 1. 1. 1993) měl dovolací soud věc meritorně přezkoumat. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Vzhledem k tomu, že neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (shodně sp. zn. III. ÚS 298/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, str. 381), je dovolání institutem, jehož zavedení je výsledkem svobodné volby zákonodárce, nikoli však projekcí případného "základního práva". Je zcela v kompetenci zákonodárce stanovením pravidel přípustnosti vyjmout některé kauzy z možného věcného přezkumu v dovolacím řízení.
V posuzovaném případě bylo dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3]. Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná.
Článek 36 odst. 1 Listiny a článek 6 odst. 1 Úmluvy jsou ustanoveními, která garantují právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud konstatuje, že skutkové závěry obecných soudů mají oporu v provedeném dokazování, nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Rovněž právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež v ničem nevybočily z mezí ústavnosti. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení či jiná ústavně zaručená práva. Za dané situace není oprávněn zasahovat do jejich nezávislého rozhodování.
Pokud jde o tvrzené porušení článku 90 Ústavy, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě, je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje základní principy činnosti soudní moci. Neobsahuje tedy ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a stěžovatel se ho v daných souvislostech nemůže účinně dovolat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu