ECLI:CZ:US:2004:2.US.488.03
sp. zn. II. ÚS 488/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti PhDr. P. M., zastoupeného JUDr. Ing. J. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2003, č.j. 25Cdo 1492/2003-114, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení principu rovnosti stran stanoveného v čl. 96 odst.1 Ústavy ČR a porušení vázanosti soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo zastaveno dovolací řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2001, č.j. 21 Co 286/2001-53, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 2001, č.j. 12C 286/99-41, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel upřesňuje, že proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal dovolání, které si sám sepsal, a na výzvu soudu, doručenou mu dne 21. 11. 2001, jíž byl vyzván k předložení plné moci a advokátem sepsaného dovolání ve lhůtě 20 dnů, reagoval přípisem, ve kterém požádal o prodloužení lhůty, neboť se hodlá obrátit na ČAK s žádostí o určení advokáta podle §18 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii. Rozhodnutím ČAK ze dne 8. 3. 2002 mu byl určen advokát JUDr. J. M., který stěžovatele požádal o udělení procesní plné moci a její doručení soudu. Právní zástupce stěžovatele předpokládal, že po udělení plné moci budou veškeré písemnosti doručovány jemu, a soud jej vyzve k opravení a doplnění podání stěžovatele dle §43 o.s.ř . Ačkoliv byl stěžovatel zastoupen advokátem na základě procesní plné moci, udělené mu dne 10. 1. 2003 a doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 4, tento soud, ani Nejvyšší soud ČR zmocnění nikdy nevzal v úvahu a písemnosti nadále doručoval pouze stěžovateli. Skutečnost, že Nejvyšší soud ČR dovolací řízení zastavil v čase, kdy stěžovatel již byl zastoupen, byť s časovou prodlevou způsobenou výše uvedenými problémy, posuzuje stěžovatel jako újmu na svých právech, neboť se nemohl řádně hájit a byla mu upřena jeho procesní práva.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 12C 286/99, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Dospěl k závěru, že stížnost není opodstatněná.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, sp.zn. 12C 286/99-64, ze dne 9. 11. 2001, byl stěžovatel vyzván, aby ve lhůtě 20 dnů předložil soudu plnou moc udělenou advokátovi a ve stejné lhůtě předložil advokátem sepsané dovolání, s tím, že pokud nebude výzvě vyhověno, bude spis předložen dovolacímu soudu, který řízení zastaví. Přípisem ze dne 25. 11. 2001 stěžovatel požádal o prodloužení lhůty, protože se obává komplikací z hlediska sjednání únosného palmáre a "zřejmě" se obrátí na Českou advokátní komoru. Výzvou ze dne 20. 2. 2002 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, na kterou reagoval žádostí o osvobození od soudních poplatků. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 5. 2002, bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel neosvobozuje, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2002. Po další výzvě k zaplacení soudního poplatku stěžovatel opakovaně požádal o osvobození od soudních poplatků, přičemž o jeho žádosti bylo oběma soudy rozhodnuto shodně jako v předešlém případě. Soudní poplatek stěžovatel zaplatil až po podání odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 4. 2003, kterým bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Po zaplacení poplatku v odvolací lhůtě bylo usnesení o zastavení řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2003 zrušeno. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR pak bylo dovolací řízení zastaveno, neboť stěžovatel přes výzvu soudu neodstranil požadavek kvalifikovaného zastoupení.
Ústavní soud dále ověřil, že plná moc vystavená advokátem určeným stěžovateli Českou advokátní komorou, kterou měl stěžovatel dle svého tvrzení předložit soudu, ve spise založena není. Skutečnost, že stěžovatel nebyl zastoupen advokátem a byl si této skutečnosti vědom, prokazuje i to, že veškeré, a to četné úkony v řízení, týkající se osvobození od soudních poplatků, odvolání proti usnesením soudu a přípisy adresované soudu, byly činěny výhradně stěžovatelem a adekvátně tomu soud jednal pouze se stěžovatelem. Ve výzvě k odstranění vad dovolání bylo zcela jednoznačně uvedeno, že návrh na dovolání zpracovaný advokátem má být předložen spolu s udělenou procesní plnou mocí a stěžovatel tak neměl důvod předpokládat, že po předložení plné moci bude kvalifikovaný právní zástupce soudem opětovně vyzýván k odstranění nedostatku podmínky dovolacího řízení. Ze spisu v žádném směru nevyplývá, že by stěžovatel informoval soud o tom, zda svůj záměr, obrátit se na ČAK s žádostí o určení advokáta, vůbec realizoval či dokonce informoval o tom, že je ve věci řádně zastoupen.
Dle §241 odst. 1 o.s.ř. je povinné zastoupení zvláštní podmínkou dovolacího řízení, bez jejíhož splnění nelze vydat rozhodnutí samé. Jedná se přitom o nedostatek odstranitelný, a to postupem dle ust. §104 odst. 2 o.s.ř. Pokud však dovolatel na výzvu nereaguje, advokáta si nezvolí, nelze v řízení z tohoto důvodu pokračovat, a dovolací soud proto řízení zastaví.
Za situace, kdy Obvodní soud pro Prahu 4 právě tímto způsobem v souladu s citovaným ustanovením postupoval a stěžovateli dal výzvou ze dne 9. 11. 2001 možnost k odstranění nedostatku podmínky dovolacího řízení, přičemž jej vyčerpávajícím způsobem informoval o tom, jak má ve věci postupovat a jaké jsou právní následky pro případ, že tak neučiní, nelze považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který v souladu s ust. §243c a §104 odst. 2 věty třetí o.s.ř. pro nedostatek podmínky dovolacího řízení stanovené v ust. §241 odst. 1 věty první a odst. 2 věty druhé o.s.ř., řízení zastavil, za neústavní a porušující základní práva stěžovatele.
Stěžovatel navíc svou argumentaci o neoprávněnosti postupu soudu opírá pouze o své tvrzení o tom, že ve věci byl zastoupen, a to na základě plné moci ze dne 10. 1. 2003 (tj. plné moci udělené po více jak roce od obdržení výzvy k jejímu předložení), přičemž i tento argument zůstává pouze v rovině tvrzení, nemajícího oporu v soudním spise. Stěžovatel se tak svou ústavní stížností v podstatě domáhá toho, aby soudy při posuzování jím podaného dovolání nerespektovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Je třeba zdůraznit, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), a je tedy věcí účastníka řízení, aby pečlivě zvážil v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Skutečnost, že stěžovatel při ochraně svého práva nevyužil všechny procení prostředky důsledně a způsobem zákonem stanoveným, nelze vykládat k tíži soudu, který pouze na postup stěžovatele adekvátně a v souladu se zákonem reagoval.
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud ČR rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu