ECLI:CZ:US:2004:2.US.490.03
sp. zn. II. ÚS 490/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. J., právně zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 574/2002, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2003 se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 51 Co 4/2002, a to s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud ČR neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto usnesením, postupoval Nejvyšší soud ČR také podle §243c odst. 1 o .s . ř., a své usnesení neodůvodnil. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, svým rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 38 C 95/98, ze dne 18. 8. 2000, a zavázal tak stěžovatele k zaplacení částky 36 200,90 Kč s příslušenstvím a k zaplacení náhrady nákladů řízení, a to z titulu nezaplacené úhrady za dodávku plynu, která přerostla do tzv. nadlimitního odběru, a byla tedy účtována ve smyslu tehdy platných předpisů. Obecné soudy dospěly k závěru, že po doručení sporného vyúčtování byla reklamována vada plynoměru a nikoli chybný odečet a že je odběratel povinen zaplatit vykázaný odečet za kritické období.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že prokázal, že účtovaná spotřeba plynu je "zcela nesmyslná" co do množství a že byla zjištěna pouze proto, že dodavatelem nebyly předchozí odpočty fyzicky prováděny. Obecné soudy však formalisticky uzavřely, že poslední účtovaná spotřeba plynu je správná, a je proto povinností odběratele ji zaplatit, a to včetně sankce za tzv. nadlimitní odběr.
Podle názoru stěžovatele byly postupem Nejvyššího soudu ČR, ale i postupem soudů nižších stupňů, porušeny čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy ČR. Porušení citovaných ustanovení v ústavní stížnosti však blíže nespecifikuje.
Účastník řízení - Nejvyšší soud ČR - prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Z. D. k obsahu ústavní stížnosti sdělil, že v daném případě soud I. stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný ve sporném období odebral vyúčtované množství plynu. Tento skutkový stav učinil základem svého rozhodnutí i odvolací soud. Námitky žalovaného pak v dovolání obsahově zpochybňovaly tento skutkový závěr soudu I. stupně i soudu odvolacího - dovolatel tvrdil, že toto množství plynu ve sporném období nespotřeboval. Skutkovým zjištěním odvolacího soudu byl však soud dovolací vázán.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a posouzení argumentace v ústavní stížnosti obsažené dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v něm posuzoval toliko přípustnost podaného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. To znamená, že se v dovolacím řízení zabýval pouze tím, zda předmětná právní otázka je či není zásadního právního významu. Dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná. Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu ČR, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Za tohoto stavu se Ústavní soud ani v tomto konkrétním případě nezabýval věcnou stránkou právního názoru napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť respektoval jeho výše uvedenou kompetenci.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy, představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě, jak již bylo výše uvedeno, dovolací soud řešil meritorně otázku zcela konkrétní, dotýkající se svým významem toliko účastníků řízení, a proto dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná.
Po zhodnocení výše uvedených okolností daného případu pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu