ECLI:CZ:US:2004:2.US.5.03
sp. zn. II. ÚS 5/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. C., zastoupeného Mgr. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 15. 10. 2002, č.j. 12Co 69/2002, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 7. 2001, č.j. 10 C 110/2000 - 94, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 13.107,- Kč s příslušenstvím, a bylo jím rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatel se žalobou domáhal u obecných soudů náhrady škody, kterou mu měl žalovaný vlastník nemovitosti způsobit tím, že mu odpíral vydat potvrzení o přechodu práva nájmu k předmětnému bytu, a to ke dni úmrtí babičky stěžovatele, která byla nájemkyní bytu a s níž stěžovatel žil ve společné domácnosti. Stěžovatel tvrdil, že bez tohoto potvrzení nemohl podat žádost o přiznání dávek sociální podpory, tj. příspěvku na bydlení, sociálního příspěvku k vyrovnání zvýšení nájemného a sociálního příspěvku k vyrovnání cen tepelné energie. Nárok na výplatu těchto dávek je totiž podmíněn existencí trvalého pobytu v bytě, na který má být dávka poskytnuta, a trvalý pobyt může být příslušným úřadem stanoven právě na základě uvedeného potvrzení (stěžovatel byl v předmětném bytě hlášen pouze k přechodnému pobytu).
Stěžovatel spatřuje zásadní pochybení soudu ve špatném hodnocení důkazů. Bylo prokázáno, že nemožnost dosáhnout změny v údaji o trvalém pobytu je přímým důsledkem chování žalovaného.V řízení vyšlo najevo, že stěžovatel žádal o vystavení potvrzení o přechodu nájmu k bytu a že navštívil příslušný okresní úřad za účelem zjištění podmínek pro přiznání sociálních dávek. Žalovaná společnost mu až do 25. 10. 1999 odmítala potvrzení vydat a stěžovatel do té doby nemohl podat žádost o přiznání dávek. Skutečnost, že o přiznání dávek stěžovatel nepožádal dříve, než mu byl změněn trvalý pobyt, mu proto nelze přičítat k tíži, neboť žádost by byla zamítnuta. Stěžovatel dále výslovně uvádí, že pokud mu soud za dané situace odmítá dát za pravdu, musí v tom spatřovat porušení svého práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 10 C 110/2000, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo soudem prvého stupně provedeno řádné a dostatečné dokazování, na základě kterého byl zjištěn skutkový stav, umožňující vydat rozhodnutí. Obecné soudy dospěly k závěru, že nejsou dány ve smyslu ust. §420 odst. 1 obč. zák., předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. porušení právní povinnosti, škoda a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou. Porušení právní povinnosti ze strany žalovaného nelze spatřovat v tom, že žalovaný, který měl pochybnosti o přechodu nájmu na stěžovatele, po dobu, po kterou se v souladu se zákonem ochrany svého vlastnického práva domáhal v řízení před soudem žalobou na vyklizení bytu, nevystavoval potvrzení o přechodu práva nájmu k bytu. Žalovaný rovněž neporušil povinnost vyplývající pro něho z ust. §10 odst. 1, 2 zák. č. 132/1997 Sb., o sociálním příspěvku, neboť nebylo prokázáno, že by ve smyslu tohoto ustanovení byl příslušným okresním úřadem vyzván k předložení potvrzení. Předložení potvrzení ve smyslu odst. 2 cit. ustanovení po žalovaném nevyžadoval ani stěžovatel (vyžadoval pouze "převedení užívacích práv - nájemní smlouvy"). Stěžovatel pak požadavek na přiznání dávek sociální podpory (příspěvku na bydlení, sociálního příspěvku k vyrovnání zvýšení nájemného a sociálního příspěvku k vyrovnání cen tepelné energie) vůbec u okresního úřadu neuplatnil, a proto nelze dovodit, že šlo o konkrétní chování žalovaného, v jehož důsledku nebyly dávky sociální podpory stěžovateli přiznány. Stěžovatel rovněž nepředložil čestné prohlášení dle §13 odst.2 zák. č. 132/1997 Sb., kterým lze nahradit potvrzení o skutečnostech uvedených v ust. §10 cit. zák., v případě, že pronajímatel odmítá příslušné potvrzení vydat.
Námitky stěžovatele, uvedené v ústavní stížnosti, se týkají především hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy a jimi přijatých závěrů ohledně zjištěného skutkového stavu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Ústavně právní argumentace stěžovatele se v podstatě omezuje na tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, spočívajícím v odlišném názoru soudu na právní posouzení věci. Právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, však není možné vykládat tak, jako by jím byl garantován úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Obecné soudy se námitkami stěžovatele náležitě, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily.
Právní závěry obecných soudů, dle kterých v dané věci nejsou splněny zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu, pak nelze, s ohledem na výše uvedená zjištění soudů (zejména skutečnost, že o sociální dávky stěžovatel vůbec řádně a v souladu se zákonem nepožádal a jeho argumentace je založena pouze na hypotetickém tvrzení), považovat za právní závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Pouze z tohoto důvodu by napadené rozhodnutí bylo možné považovat za protiústavní, opravňující zásah Ústavního soudu. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu