ECLI:CZ:US:2004:2.US.501.04
sp. zn. II. ÚS 501/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti E. spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, čj. 20 Cdo 1280/2003-105, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 16. 8. 2004, domáhá výše uvedeného zásahu Ústavního soudu. Podstatu věci spatřuje v tom, že v letech 1994 - 2004 projíždělo přes hraniční přechod Břeclav - dálnice velké množství kamionů s motorovou naftou bez celního odbavení. Celníci pracující na uvedeném pracovišti neplněním svých povinností spáchali rozsáhlou trestnou činnost. Stát namísto toho, aby se zabýval meritem věci a zjistil, jak se věci skutečně staly a kdo nese odpovědnost, zneužívá právního formalismu a vymáhá dlužné daně na osobách, které celní a daňový únik nezavinily. Proti stěžovatelce se celní orgány snaží vykonat celou řadu platebních výměrů, což tato vnímá jako dotčení svých majetkových práv.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1280/2003, z něhož zjistil následující:
Usnesením ze dne 5. 2. 2002, čj. 18 E 164/2002-55, nařídil Okresní soud v Hradci Králové proti stěžovatelce výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech pro částku 7.081.868,- Kč. V odvolání stěžovatelka namítala, že podkladové platební výměry nejsou opatřeny otiskem úředního razítka v barvách státního znaku, nýbrž otiskem pouze jednobarevným, což je činí ve smyslu §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neplatnými. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 4. 2002, čj. 20 Co 167/2002-64, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil (výrok o nákladech řízení zrušil a vrátil v tomto rozsahu soudu prvého stupně k dalšímu řízení). K námitce konstatoval, že správní orgány správně použily razítka jednobarevná, neboť v době před účinností zákona č. 352/2001 Sb., který výslovně používání jednobarevných razítek stanovil, žádný právní předpis týkající se barevnosti otisků služebních razítek neexistoval. Nebarevnost by podle názoru odvolacího soudu beztak nemohla způsobit neúčinnost platebních výměrů (ve smyslu §47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení).
V dovolání stěžovatelka dále rozvedla své úvahy uplatněné v odvolání, totiž že odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu, že nejde o otisk razítka, ale o státní znak, jehož provedení a užívání je upraveno zákonem. Tehdy účinný zákon č. 3/1993 Sb. přitom neznal státní znak v barvách jiných než uvedených v jeho příloze (červená, stříbrná a zlatá). Namísto §32 odst. 2 a 7 zákona o správě daní a poplatků byla údajně nesprávně věc posuzována podle §47 správního řádu. Stěžovatelka dále namítá, že ve vykonávaných platebních výměrech nejsou označeny právní předpisy procesní a hmotněprávní, podle nichž správní orgán při vyměření dluhu postupoval (použití zkratek "SPD" a "DPH" je podle ní nejasné a neurčité). Jestliže podle jiného rozhodnutí celního úřadu za celní dluh odpovídají všichni dlužníci společně a nerozdílně, pak byli v posuzované věci zatajeni další povinní účastníci řízení.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením ze dne 27. 5. 2004, čj. 20 Cdo 1280/2003-105, dovolání zamítl jako nedůvodné. Dovolání shledal přípustným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř. Závěr stěžovatelky, že věc měla být posouzena podle zákona o správě daní a poplatků, označil za mylný. Podle §320 tehdy účinného celního zákona, se v řízení o celních přestupcích postupovalo podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a v ostatních věcech podle správního řádu. Až podle později účinné novely bylo namístě postupovat podle zákona o správě daní a poplatků. Správně tedy na věc dopadá správní řád (jeho ustanovení §47), ten však neobsahuje institut neplatnosti rozhodnutí (ve smyslu ustanovení §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků) a nepředepisuje ani, jaké barevné provedení má otisk úředního razítka mít.
Správní řád dále správnímu orgánu neukládá, aby v rozhodnutí uváděl, podle kterého procesního předpisu postupoval. Ustanovení hmotněprávní přitom v každém předmětném vykonatelném platebním výměru celní úřad uvedl [§240 odst. 1 a §240 odst. 3 písm. d) celního zákona]. Soud dále připomíná, že stěžovatelka žádné námitky stran neplatnosti platebních výměrů pro jejich neurčitost nevznesla ani v odvolacím řízení, ani v rámci soudního přezkumu správních rozhodnutí, ani v ústavních stížnostech, které byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. II. ÚS 108/02). Nejvyšší soud tak žádnou z vad způsobilých založit nedostatek materiální vykonatelnosti neshledal. Argumentaci ohledně zatajení dalších účastníků řízení soud označil za nepřípadnou, neboť podle vykonatelných platebních výměrů je jediným dlužníkem subjekt předmětnými výměry k plnění zavázaný.
Soud se zabýval rovněž tvrzením, že otisk razítka je ve skutečnosti státním znakem, jehož užívání upravuje uvedený zákon. Podle názoru soudu se jedná o otázku náležitostí správního rozhodnutí, mezi něž patří otisk úředního razítka (§47 odst. 5 správního řádu). Barevné provedení otisků úředního razítka nebylo před účinností zákona č. 352/2001 Sb., který výslovně předepsal provedení jednobarevné, žádným předpisem stanoveno. Použití jednobarevných razítek proto nic nebránilo. Zákon č. 3/1993 Sb., tehdy účinný, upravoval pouze barevnost samostatných státních symbolů, nikoli úředních razítek.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny základních práv a svobod Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka svou ústavní stížností pouze zcela obecně polemizuje se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by svůj protichůdný názor vybavila jakoukoli relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
K takovému závěru Ústavní soud v projednávaném případě nedospěl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil (§157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložené rozhodnutí obecného soudu bez konkrétních námitek stěžovatelky nedává podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z ústavního hlediska je napadené rozhodnutí akceptovatelné a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Není zřejmé, že by právní názor, k němuž obecný soud dospěl, jakkoli vybočoval z mezí zákona. Naopak, uvedené právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadené rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než část petitu ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
K části petitu, jíž se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud aktivně hledal způsob ochrany právního státu a lidských práv, Ústavní soud konstatuje, že při výkonu svých kompetencí orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle něho lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.
Dle ustanovení čl. 87 Ústavy ČR je Ústavní soud oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených. Zákon o Ústavním soudu stanovuje, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení, a další pravidla o řízení před Ústavním soudem (čl. 88 odst. 1 Ústavy).
K aktivní ochraně ústavnosti realizací zákonem vymezených kasačních oprávnění je Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech oprávněn pouze tehdy, pokud subjekt k tomu zákonem oprávněný na základě relevantní argumentace tvrdí dotčení jeho ústavně zaručených práv konkrétním rozhodnutím, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci (§72 a násl. zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud po přezkoumání věci v rovině ústavnosti takové dotčení shledá (§82 zákona o Ústavním soudu). V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, proto, jak výše uvedl, nebyl oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování. Příslušnost Ústavního soudu, aby aktivně hledal způsob, jak se postavit na ochranu právního státu a lidských práv, tak v posuzovaném případě není dána. V této části proto petit návrhu Ústavní soud odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu