ECLI:CZ:US:2004:2.US.502.03
sp. zn. II. ÚS 502/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. A., a B. R., obou právně zastoupených JUDr. Z. P., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2003, sp. zn. 18 Co 401/2001, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. D 183/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelky se ústavní stížností doručenou dne 30. 10. 2003 domáhají zrušení obou shora uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud, který si od účastníků řízení vyžádal vyjádření k obsahu této ústavní stížnosti, obdržel dne 12. 3. 2004 vyjádření vedlejšího účastníka řízení J. R., podané prostřednictvím advokáta JUDr. M. H., z něhož vyplynulo, že stěžovatelky v téže věci podaly rovněž dovolání, přičemž o této skutečnosti Ústavní soud v ústavní stížnosti neinformovaly. Ústavní soud ověřil sdělení vedlejšího účastníka a konstatuje, že je relevantní, neboť stěžovatelky podaly dne 3. 10. 2003 prostřednictvím Okresního soudu Zlín dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR dosud nerozhodl.
Plénum Ústavního soudu, s ohledem na názor Evropského soudu pro lidská práva, vyslovený v rozhodnutí ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, že v případě podání mimořádného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Běh zákonné šedesáti denní zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti dle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedené závěry Ústavního soudu byly, v souladu s ust. §2 odst. 1 písm.b) zákona č. 309/1999, o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, publikovány ve formě sdělení pod č. 32/2003 Sb.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
S ohledem na výše uvedené závěry pléna Ústavního soudu posoudil Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci, podaný návrh jako nepřípustný, a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2004