ECLI:CZ:US:2004:2.US.505.03
sp. zn. II. ÚS 505/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. P., zastoupené JUDr. P. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2003, čj. 3 To 417/2003-67, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, jehož vady právní zástupce stěžovatelky odstranil přípisem ze dne 26. 11. 2003, napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Ostravě, uvedené v záhlaví. Tvrdila, že jím obecný soud porušil její ústavně garantované právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Nt 2/2001 a sp. zn. 8 T 336/93, z nichž zjistil následující:
Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 1994, čj. 8 T 336/93-69, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 1995, čj. 3 To 60/95-125, uznána vinnou trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou.
Dle skutkových zjištění se stěžovatelka dopustila trestného jednání tím, že v době od ledna 1990 do června 1993 nezaplatila výživné na svou dceru J. K., ač její povinnost platit výživné ve výši 300,- Kč měsíčně vyplývala z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 1989, sp. zn. 32 C 231/88. Za uvedené období tak stěžovatelka dlužila na výživném částku 10.699,- Kč. Stěžovatelka se povinnosti platit výživné úmyslně vyhýbala tím, že nikde řádně nepracovala, o navázání pracovního poměru se vážně nezajímala, čímž znemožnila vymáhání dlužné částky cestou soudního výkonu rozhodnutí.
Stěžovatelka podala dne 17. 12. 2001 návrh na povolení obnovy řízení. Opakovala svá tvrzení, že J. K. není její dítě, neboť její dcera J., kterou dne 3. 11. 1979 skutečně porodila, měla světlou pleť, byla světlovlasá a modrooká, zatímco J. K. je snědá, černovlasá a černooká. Jako důkaz navrhla zpracování znaleckého posudku zaměřeného na posouzení DNA. Dále navrhla vyšetření svého zdravotního stavu soudním znalcem a výslech svědků, pracovníků Okresního úřadu Nový Jičín, policistů, soudců a státních zástupců, kteří vystupovali v trestním řízení, o jejichž nepodjatosti měla stěžovatelka pochybnosti. Uvedla, že se popření mateřství domáhá u okresních soudů v Novém Jičíně a v Ostravě. Povinnosti platit výživné se úmyslně nevyhýbala. Jako nesprávný hodnotila i procesní postup orgánů činných v trestním řízení.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 4. 2003, čj. 8 Nt 2/2001-51, návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Soud stěžovatelčiny důkazní návrhy neprovedl, neboť se podle jeho názoru týkají pouze objasnění skutečností, které již uplatnila, a byly již soudu z dřívějšího řízení známy. Žádné nové skutečnosti ani důkazy stěžovatelka neuvedla. Námitkami ohledně procesního postupu, které měly povahu právní a nikoli skutkovou, se soud v rámci řízení o povolení obnovy řízení nemohl zabývat.
Stěžovatelka podala proti usnesení soudu prvého stupně stížnost. Krajský soud v Ostravě ji usnesením ze dne 23. 6. 2003, sp. zn. 3 To 417/2003, zamítl jako nedůvodnou. Stížnostní soud potvrdil závěr soudu prvého stupně, že nové skutečnosti a důkazy uváděné stěžovatelkou nejsou takové povahy, jaké předpokládá ustanovení §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Vzhledem k tomu, že z připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 6 C 306/99, soud zjistil, že návrh stěžovatelky na určení, že není matkou J. K., byl zamítnut, obecné soudy v trestním řízení, jehož obnovy se stěžovatelka nyní domáhá, důvodně vycházely z rodného listu J. K., v němž je jako matka zapsána D. B., roz. S., nyní P. Stížnostní soud dále zdůraznil, že trestní řízení o zanedbání povinné výživy není řízením o určení otcovství nebo mateřství.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že zamítnutím jejího návrhu došlo k dotčení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Polemizuje se závěrem soudu, že jí tvrzené skutečnosti nelze považovat za nové. Připouští, že již v průběhu trestního řízení tvrdila, že J. K. není její dítě. Na tomto tvrzení trvá i nyní. Dokládá jej subjektivním srovnáním vzhledu dítěte, které v den narození J. K. skutečně porodila, s dnešní podobou J. K. Její pochybnosti má potvrdit i okolnost, že J. K. byl údajně vystaven rodný list až po několika letech od narození, což nepochybně svědčí o tom, že "s matričním záznamem o jejích rodičích něco není v pořádku". Zdůrazňuje, že žaloba o popření mateřství před Okresním soudem v Novém Jičíně nebyla zamítnuta po věcném projednání, nýbrž proto, že v řízení jako účastník nevystupoval i otec J. K. v matrice uvedený. Stěžovatelka se domnívá, že problematika popření mateřství byla pro soudy nová a neznámá.
Stěžovatelka dovozuje, že pokud by bylo prokázáno, že není matkou J. K., nemohla by být uznána vinnou ze spáchání trestního činu zanedbání povinné výživy. Zdůrazňuje, že návrh na provedení znaleckého posudku z oboru genetiky analýzou DNA v předchozím trestním řízení nenavrhla. Nejedná se tedy o důkaz, jímž se soud dříve zabýval, a je mu proto již znám. Jako údajně nový důkaz stěžovatelka dále navrhla zpracování znaleckého posudku o jejím zdravotním stavu, za účelem doložení, že ze zdravotních důvodů v posuzovaném období nemohla vykonávat žádnou práci.
Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníka řízení Krajský soud v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta, neboť se domnívá, že ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla porušena. Stěžovatelka v řízení o povolení obnovy řízení uplatnila námitku, kterou již použila v řízení, v němž soudy rozhodovaly o vině a trestu, totiž tvrzení, že J. K., vůči níž posuzované trestné jednání směřovalo, není její dítě. Touto námitkou se oba obecné soudy v předchozím řízení zabývaly a odmítly ji jako irelevantní. Výsledky provedeného dokazování v řízení o povolení obnovy řízení potvrdil závěr, že stěžovatelka pouze znovu uplatňuje tatáž tvrzení, které však nelze považovat za nové skutečnosti ve smyslu ustanovení §278 trestního řádu. Stížnostní soud se tak plně ztotožnil se závěry soudu prvého stupně.
Podstatou námitek stěžovatelky je její nesouhlas s postupem obecných soudů při hodnocení "nových" skutečností a důkazů, jež uplatnila v návrhu na povolení obnovy řízení. Dle obsahu jde o námitky proti postupu, jímž bylo údajně porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivé soudní řízení dle článku 36 Listiny.
Ústavní soud posoudil ústavně zaručenou "spravedlivost" řízení o povolení obnovy řízení jako celku.
Obecné soudy vycházely v řízení o povolení obnovy řízení z ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, podle něhož může být obnova trestního řízení povolena jen tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o uloženém trestu. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku tehdy, jestliže tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu.
Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení zabývaly. Soud prvého stupně posoudil tvrzení i důkazní návrhy stěžovatelky, které uvádí v odůvodnění návrhu na povolení obnovy řízení (tvrzení, že J. K. není její dítě, návrh na provedení důkazu, který by tuto námitku osvědčoval, důkazní návrh na posouzení stěžovatelčina zdravotního stavu a návrh na výslech osob, které se podílely na trestním řízení). Ze spisového materiálu však zjistil, že stěžovatelka tvrzení zpochybňující svoje mateřství, a tedy i existenci zákonné vyživovací povinnosti v předchozím řízení o vině a trestu uvedla a domáhala se rovněž i právního posouzení této věci. Tyto stěžovatelkou znovu uplatněné skutečnosti a důkazní návrhy jsou již obsahem spisu, a soud je proto nepovažoval za "nové", soudu dříve neznámé (§278 odst. 1 trestního řádu, srov. Komentář k trestnímu řádu, díl. II., 4. vydání, Praha 2002, s. 1753).
Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že konkrétní důkazní návrh, nyní přesně specifikovaný jako provedení odborné analýzy DNA, v dřívějším řízení v této podobě nevznesla. Stěžovatelka na zpochybnění rodičovství k J. K. stavěla svou obhajobu v řízení o vině a trestu, což sama potvrzuje. Skutečnost, že až nyní dokáže sama přesně označit příslušný důkazní prostředek, z něj nečiní důkaz nový, soudu dosud neznámý. S ohledem na okolnosti případu a specifika řízení o mimořádném opravném prostředku jsou stěžovatelčiny námitky právně irelevantní.
Obecné soudy se vypořádaly s tvrzením stěžovatelky, že se v civilním řízení domáhá určení, že není matkou J. K., čímž by mohla dosáhnout zpochybnění správnosti údajů uvedených v matričních knihách (matriční knihy, výpisy a potvrzení z nich vydaná matričním úřadem jsou veřejnými listinami, srov. §24 odst. 4 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a §112 odst. 2 trestního řádu). Z vyžádaného spisového materiálu Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 6 C 306/99, zjistily, že návrh byl civilním soudem zamítnut, a další řízení, které stěžovatelka vede u jiného obecného soudu, dosud nebylo skončeno. Závěr stížnostního soudu, že povaha řízení o mimořádném opravném prostředku vylučuje možnost dosáhnout v jeho rámci popření mateřství, je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. K tomuto účelu slouží řízení civilní, které stěžovatelka ostatně zahájila, žádné závěry relevantní pro obnovu trestního řízení však z něj dosud nevzešly. Tvrzení stěžovatelky, že Okresní soud v Novém Jičíně návrh zamítl z jiných než věcných důvodů, nemá v daném případě právní relevanci. Dalšími tvrzeními stran uvedeného civilního řízení se Ústavní soud, s ohledem na petit ústavní stížnosti, jímž je vázán, nezabýval.
Důkazní návrhy na posouzení zdravotního stavu stěžovatelka již uplatnila ve svých odvolacích námitkách proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvého stupně a soud se jejími možnostmi a schopnostmi k placení soudem stanovených částek výživného zabýval. Své závěry náležitě zdůvodnil. Ani tyto návrhy tak obecné soudy neshledaly jako "nové". Ostatní důkazní návrhy stěžovatelky soud prvého stupně zhodnotil jako nezpůsobilé vyvolat změnu pravomocných rozhodnutí o vině a trestu.
Soud prvého stupně v odůvodnění svého usnesení srozumitelně vysvětlil, proč nepovažoval navržené důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Stížnostní soud se se závěry soudu prvého stupně ve svém rozhodnutí plně ztotožnil. Obsah napadeného rozhodnutí odpovídá nárokům kladeným na odůvodnění usnesení dle §134 odst. 2 trestního řádu. Rozhodnutí obecných soudů v daném případě nejsou projevem spekulace či nepřípustné libovůle, ale mají oporu ve skutkových zjištěních, vyvozených z dokazování provedeného v původním řízení, v němž bylo prokázáno, že stěžovatelka svou existující zákonnou povinnost platit výživné v žalovaném období neplnila, čímž se dopustila trestného činu zanedbání povinné výživy. Nové skutečnosti či důkazy, které podle citovaného ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu představují podmínky obnovy řízení, obecné soudy v posuzovaném případě neshledaly.
Ústavní soud připomíná, že článek 36 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, zaručuje právo na spravedlivé řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny a vyhodnoceny důkazy. Nestanoví však jakákoli pravidla pro určení přípustnosti důkazů. Obecné soudy se řídí zásadou jejich volného hodnocení. Je na obecných soudech, zejména na soudu prvého stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, nýbrž pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Pokud uvedené principy platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. Postup obecných soudů v řízení o povolení obnovy řízení, pojatém jako celek při posuzování nově navržených důkazů, jak byl shora popsán a komentován, nelze hodnotit jako postup, jenž by překročil meze ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zpochybňovat, že stěžovatelkou navržené důkazy a tvrzené skutečnosti nezakládají důvod pro povolení obnovy řízení (srov. I. ÚS 634/02).
Stěžovatelka se hypotetickými úvahami o tom, že by - pokud by bylo potvrzeno, že není matkou J. K. - nemohla být uznána vinnou ze spáchání trestného činu, za nějž byla odsouzena, a že její špatný zdravotní stav by měl ovlivnit stupeň jeho společenské nebezpečnosti, evidentně snaží zpochybnit závěry nalézacího trestního řízení. V petitu své ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje nicméně zrušit toliko rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Tím vymezila předmět přezkumné činnosti Ústavního soudu [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pokud hodlala napadnout i odsuzující rozhodnutí, měla tak učinit ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Za daného stavu věcí není již Ústavní soud v projednávané věci oprávněn přezkoumávat ústavnost vlastního pravomocného rozhodnutí o vině a trestu.
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 3. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu