ECLI:CZ:US:2004:2.US.507.04
sp. zn. II. ÚS 507/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti K. k. p. n. S., právně zastoupené doc. JUDr. K. K., CSc., o návrhu, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu soudu ČR pokračovat v zásazích do ústavně zaručených práv a svobod, spočívajících ve specializaci věcí stejného právního předmětu jediným senátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. srpna 2004 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, kterým se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu soudu ČR pokračovat v zásazích do ústavně zaručených práv a svobod, spočívajících ve specializaci věcí stejného právního předmětu jediným senátem. Stěžovatelka uvádí, že v řízení o dovolání, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2001, čj. 30 Cdo 449/2001-145, podala námitku podjatosti (návrh na vyloučení soudců) senátu 20 Cdo Nejvyššího soudu ČR. Praxe Nejvyššího soudu, kdy jediným pověřeným vykladatelem zákonů aplikovaných na spory o církevní majetek, je uvedený senát, považuje stěžovatelka za flagrantní porušení principu zákonného soudce. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 7. 2004, čj. 21 Nd 106/2004-185, rozhodl, že soudci uvedeného senátu nejsou vyloučeni z projednávání věci stěžovatelky, vedené pod sp. zn. 20 Cdo 2179/2003. Postup Nejvyššího soudu ČR, u něhož je rozvrhem práce specializován na určitý druh věcí pouze jediný senát, je dle stěžovatelky v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka též dovozuje rozpor praxe Nejvyššího soudu - pokud jde o rozdělování jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty - se zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že se s její argumentací, uvedenou v "námitce podjatosti", Nejvyšší soud nevypořádal, nestrannost soudců posuzoval z pohledu osobního vztahu soudců k dané věci a pominul tzv. objektivní charakter podjatosti, založený rozvrhem práce vytvořeným v důsledku nesprávné interpretace zákona.
Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to zejména otázku, zda je sám k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.
Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní jen pravomocné rozhodnutí a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Podle čl. 88 Ústavy pak zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z citovaného ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost je prostředkem individuální právní ochrany, který slouží k ochraně subjektivního veřejného práva stěžovatele. Ten musí být napadeným zásahem sám postižen, tj. nemůže podat ústavní stížnost jako actio popularis (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, s. 290 a násl.).
Z petitu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka se domáhá zásahu Ústavního soudu do obecné praxe Nejvyššího soudu, založené jeho rozvrhem práce. Petitem své ústavní stížnosti se tedy nedomáhá nápravy eventuálního individuálního zásahu do svých práv, ale zcela obecné nápravy postupu Nejvyššího soudu, spočívajícího v rozdělování věcí stejného právního druhu jedinému senátu. Pokud by Ústavní soud vyhověl petitu projednávané ústavní stížnosti, jeho rozhodnutí by mělo dopad nikoli jen na řízení ve věci stěžovatelky, ale na všechna řízení vedená před Nevyšším soudem, pokud vyhovují podmínce petitu (věci stejného právní druhu byly přiděleny jedinému senátu). Ze shora uvedených kompetencí, jež Ústavnímu soudu přísluší v rámci rozhodování o individuální ústavní stížnosti, tak zcela zjevně nelze dovodit oprávnění k zásahu, který stěžovatelka požaduje. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že jde o návrh, k jehož projednání není příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Nutno dodat, že podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatelka směřuje část svých výtek přímo vůči usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2004, čj. 21 Nd 106/2004-185, jímž bylo rozhodnuto, že soudci JUDr. V. K., JUDr. V. M. a JUDr. P. K. nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci, vedené u uvedeného soudu pod sp. zn. 20 Cdo 2179/2003. Ústavní soud je vázán petitem podané ústavní stížnosti. Stěžovatelka v petitu svého návrhu zrušení uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nenavrhovala, a Ústavní soud tak není oprávněn v této části se návrhem zabývat.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné .
V Brně dne 10. listopadu 2004
JUDr. PhDr. Stanislav Balík, v.r.
soudce zpravodaj