ECLI:CZ:US:2004:2.US.509.03
sp. zn. II. ÚS 509/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky I. R., zastoupené JUDr. E. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - nečinnosti Okresního soudu v Kutné Hoře při výkonu rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 27 Co 155/2003, 27 Co 156/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 5. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaný stěžovatelkou, jež se takto domáhá vydání nálezu, kterým Ústavní soud zakazuje Okresnímu soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatelky, k němuž dochází v řízení vedeném pod sp. zn. Nc 269/2002. Stěžovatelka má za to, že v důsledku nečinnosti okresního soudu při realizaci předběžného opatření vydaného Krajským soudem v Praze (dále jen "krajský soud") jako usnesení ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 27 Co 155/2003, 27 Co 156/2003, byla dotčena její ústavně zaručená práva a svobody, a to konkrétně právo na ochranu soukromého a rodinného života [čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], právo rodiče vychovávat své děti (čl. 32 odst. 4 Listiny), právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a právo na rovné postavení manželů (čl. 5 protokolu č. 7 k Úmluvě).
Ústavní soud konstatuje, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti byl podán včas a splňuje i další formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. Nc 269/2002. Z jeho obsahu vyplývá, že okresnímu soudu byl dne 4. 6. 2002 doručen návrh manžela stěžovatelky, M. R. (dále jen "otec"), na zahájení řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství, v němž se dožadoval, aby mu byly jeho dcery, nezletilá I. R. a nezletilá L. R., jejichž matkou je stěžovatelka, svěřeny do výchovy.
Dne 18. 10. 2002 podala stěžovatelka návrh na vydání předběžného opatření, kterým se vedlejšímu účastníkovi ukládá vrátit děti do místa jejich trvalého bydliště v C. a spolu s nimi také věci náležející do společného jmění manželů. Stěžovatelka odůvodnila svůj návrh tím, že otec dne 21. 9. 2002 bez jejího vědomí odvezl její nezletilé dcery na jí neznámé místo (později zjištěno, že se jedná o byt na adrese Ž., Č.), a to včetně vybavení jejich pokojů, čímž svévolně a neoprávněně zasáhl jak do rodičovských práv stěžovatelky, tak i do jejího vlastnického práva k věcem náležejícím do společného jmění manželů.
Návrh na vydání předběžného opatření byl okresním soudem usnesením ze dne 22. 10. 2002 odmítnut a další obsahově totožný návrh usnesením ze dne 13. 11. 2002 zamítnut.
Stěžovatelka podala proti oběma rozhodnutím odvolání, jimž krajský soud svým usnesením ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 27 Co 155/2003, 27 Co 156/2003, vyhověl a změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že se vedlejšímu účastníkovi ukládá zdržet se zásahu do rodičovských práv matky, tedy vrátit děti do místa jejich trvalého bydliště. V části požadující navrácení součástí společného jmění manželů byl návrh zamítnut, neboť krajský soud neshledal předběžnou úpravu těchto vztahů v rámci probíhajícího řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí potřebnou. Řízení o druhém předběžném opatření bylo krajským soudem z důvodu vzniku procesní překážky věci rozhodnuté zastaveno.
Výše uvedené rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci dne 23. 5. 2003, přičemž dne 30. 5. 2003 navštívil vedlejší účastník spolu s dětmi v přítomnosti dvou sociálních pracovnic Městského úřadu Kutná Hora bydliště stěžovatelky v C., aby splnil povinnost uloženou mu předběžným opatřením krajského soudu. Stěžovatelka nebyla v domě zastižena a domácnost nebyla dle názoru sociálních pracovnic v takovém stavu, aby v ní mohl otec s dětmi ihned setrvat, neboť většinu osobních věcí měli v novém bydlišti v Čáslavi.
Otec tedy odvezl děti zpět do Čáslavi a dne 5. 6. 2003 podal návrh na vydání předběžného opatření, kterým se nezletilé dcery odevzdávají do jeho péče. Tomuto návrhu okresní soud svým usnesením ze dne 11. 6. 2003 vyhověl, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že se opírá mimo jiné i o neúspěšný pokus o splnění rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatelka se proti rozhodnutí okresního soudu odvolala a krajský soud jej později svým usnesením ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 27 Co 338/2003, změnil tak, že se návrh otce zamítá.
Stěžovatelka již dne 11. 6. 2003 navrhla okresnímu soudu, aby byl nařízen výkon rozhodnutí krajského soudu, ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 27 Co 155/2003, 27 Co 156/2003, neboť měla na základě telefonického hovoru s otcem za to, že k dobrovolnému splnění nedojde.
Okresní soud tedy dne 18. 6. 2003 zaslal otci písemnou výzvu, aby rozhodnutí krajského soudu splnil. Vznikla tak paradoxní situace, kdy okresní soud žádal otce, aby respektoval rozhodnutí krajského soudu a přitom sám před několika dny vydal předběžné opatření, které bylo s tímto rozhodnutím v přímém rozporu.
Okresní soud se následně opakovaně pokusil předvolat otce k pohovoru, ten se však z důvodu jeho nemoci neuskutečnil. Stěžovatelka dne 2. 9. 2003 opětovně požádala okresní soud, aby byl výkon rozhodnutí krajského soudu urychleně nařízen. Otec dne 16. 10. 2003 navrhl, aby byl výkon rozhodnutí odložen o šest měsíců.
Za tohoto stavu řízení stěžovatelka napadla postup okresního soudu ústavní stížností ze dne 3. 11. 2003, když namítla, že okresní soud svou nečinností neoprávněně zasáhl do jejích ústavně zaručených práv a svobod, a to tím, že v průběhu řízení přijímal rozhodnutí, jež byla v přímém rozporu nejen se zjištěným skutkovým stavem, nýbrž i s rozhodnutím soudu druhé instance. Stěžovatelka měla dále za to, že okresní soud nepodnikl dostatečně efektivní kroky, jimiž by plnění rozhodnutí krajského soudu vynutil, a tolerováním svévolného a protiprávního jednání otce vytvářel a stále vytváří mezi stěžovatelkou a jejími dcerami fyzickou a psychickou bariéru, jež může mít za následek vzájemné odcizení a může podstatně ovlivnit konečný výsledek řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí. Z těchto důvodů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud zakázal okresnímu soudu pokračovat v zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že nerealizuje usnesení krajského soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 27 Co 155/2003, 27 Co 156/2003.
Ústavní soud zkoumal, jaký je současný stav věci a shledal, že od data podání ústavní stížnosti byly ze strany okresního soudu provedeny další úkony. Nejprve se otec dne 10. 11. 2003 dostavil k pohovoru, v němž byl vyzván, aby splnil povinnost obsaženou v rozhodnutí krajského soudu a rovněž byl poučen o možných následcích, pokud tak neučiní. Především však okresní soud dne 4. 12. 2003 vydal usnesení, jímž se návrh stěžovatelky na výkon rozhodnutí zamítá, a to z důvodu nevykonatelnosti předmětného rozhodnutí krajského soudu. Ta byla okresním soudem spatřována ve skutečnosti, že v rozhodnutí není označena osoba, jíž mají být obě nezletilé odevzdány do péče, což je v rozporu s §76 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud tímto usnesením rovněž zamítl návrh otce na odklad výkonu rozhodnutí.
II.
Ústavní soud dále vyzval okresní soud, aby se jako účastník řízení k ústavní stížnosti vyjádřil.
Okresní soud označil ústavní stížnost za bezdůvodnou, neboť si nebyl žádných průtahů v řízení vědom. Délka řízení byla dle okresního soudu podstatnou měrou ovlivněna nutností opakovaně poskytnout spis krajskému soudu v souvislosti s rozhodováním o odvoláních stěžovatelky. Okresní soud rovněž poukazuje na chování stěžovatelky, která mařila řádný průběh řízení, když se bezdůvodně odmítala podrobit psychologickému vyšetření ze strany soudem určeného znalce.
Ve vztahu k výkonu rozhodnutí krajského soudu okresní soud uvedl, že postupoval standardním způsobem, když nejprve konal s otcem pohovory a nabádal jej k dobrovolnému plnění. V okamžiku, kdy okresní soud hodlal výkon rozhodnutí nařídit, byl nucen přezkoumat jeho vykonatelnost a naznal, že rozhodnutí krajského soudu nesplňuje zákonem stanovené požadavky, a proto návrh na jeho výkon zamítl.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti (§75 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka zřejmě nevyužila možnost podat stížnost na postup okresního soudu podle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, neboť dle ustálené judikatury nebylo možno stížnost dle výše uvedeného právního předpisu, v jeho znění do 1. 7. 2004, považovat za efektivní procesní prostředek k ochraně práva a Ústavní soud tedy nepodmiňoval přípustnost ústavní stížnosti jeho vyčerpáním (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 600/03, II. ÚS 504/03).
Po zodpovězení této otázky Ústavní soud posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti a shledal, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka ve svém podání napadá nečinnost okresního soudu při výkonu rozhodnutí, okresní soud však v této věci již dále nejedná, neboť svým usnesením ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. Nc 269/2002, návrh stěžovatelky na výkon rozhodnutí zamítl.
Ústavní soud konstatuje, že dle ustálené judikatury (ve vztahu k průtahům v řízení viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 412/97) je jeho kompetence k přezkumu dána pouze v případě, že zásah do některého z ústavně zaručených základních práv a svobod stále trvá, tzn. v případě tvrzeného zásahu do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů obsaženého v čl. 38 odst. 2 Listiny pouze do okamžiku skončení řízení. I kdyby Ústavní soud naznal, že v již ukončeném řízení došlo k průtahům, nedisponuje prostředky, kterými by takový neoprávněný zásah odstranil. Ústavní soud nemůže obnovit stav existující před takovým zásahem a stejně tak nemůže přikázat orgánu veřejné moci, aby v zásahu, který již objektivně neexistuje, dále nepokračoval.
Tato situace zjevně nastala, když se okresní soud s návrhem stěžovatelky na výkon rozhodnutí krajského soudu určitým způsobem vypořádal. Rozhodování o návrhu, při němž dle názoru stěžovatelky docházelo ze strany okresního soudu k neodůvodněným průtahům, bylo tedy okresním soudem skončeno a Ústavnímu soudu nezbývá než z tohoto důvodu konstatovat zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti.
Nedostatek prostředků k nápravě však nebrání Ústavnímu soudu vyjádřit názor, že postup okresního soudu ve vztahu k výkonu rozhodnutí krajského soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 27 Co 155/2003, 27 Co 156/2003, považuje za nesprávný. Pokud měl okresní soud za to, že rozhodnutí není vykonatelné, měl o jeho zamítnutí rozhodnout s ohledem na skutečnost, že se jedná o předběžné opatření, dříve než za půl roku po podání návrhu na výkon rozhodnutí. Rovněž vydání usnesení o předběžném opatření ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. Nc 269/2002, které bylo v přímém rozporu s dřívějším rozhodnutím krajského soudu v téže věci, je třeba jednoznačně hodnotit jako selhání okresního soudu.
Okresní soud si měl být vědom, že předivo společenských vztahů, jež jsou upraveny normami rodinného práva, je natolik jemné, že průtahy v řízení mohou mít pro další vývoj vztahů mezi účastníky fatální důsledky. Rozhodování o poměrech nezletilých dětí si pak zaslouží zvláštní pozornost, neboť odcizení, k němuž může mezi rodiči a dětmi v jeho průběhu dojít, nelze v mnoha případech napravit. Přesto okresní soud svým celkovým postupem znemožnil stěžovatelce domoci se jejího práva a zcela zmařil účel předběžného opatření ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 27 Co 155/2003, 27 Co 156/2003.
Jako zcela nedostatečné se v tomto světle jeví vyjádření okresního soudu, že stěžovatelka sama mařila účel řízení, když se nedostavovala k soudem určenému znalci, jelikož tato skutečnost byla ve vztahu k realizaci předběžného opatření zcela bezvýznamná. Nutnost rozhodovat v odvolacím řízení pak byla způsobena chybným rozhodováním okresního soudu, nikoliv jednáním stěžovatelky. Lze tedy důvodně pochybovat, zda okresní soud splnil svou ústavní funkci obsaženou v čl. 90 Ústavy ČR, spočívající v poskytování ochrany právům.
IV.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rovněž požadovala, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, jímž se okresnímu soudu zakazuje pokračovat v neoprávněném zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud odmítá ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí stejný osud i návrh na vydání předběžného opatření.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 10. 2004
JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu