ECLI:CZ:US:2004:2.US.51.03
sp. zn. II. ÚS 51/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. P., zastoupeného Mgr. D. H., advokátem, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2002, č. j. 15 Co 463/99-51, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně, ze dne 21. dubna 1999, č. j. 39 C 154/98-17, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2002, č. j. 15 Co 463/99-51, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně z 21. dubna 1999, č. j. 39 C 154/98-17, jímž byl žalovaný (stěžovatel) uznán povinným zaplatit žalobci (tehdy České dráhy, státní organizace, nyní Správa železniční dopravní cesty, státní organizace) částku 1.272 Kč spolu s úrokem z prodlení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo správné jak po stránce skutkové, tak i právní. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel cestoval z Brna bez platné jízdenky, a poté, co byl zjištěn jako černý pasažér, byl z vlaku za asistence Policie ČR v Havlíčkově Brodě vysazen. Stěžovatel tak zavinil zpoždění vlaku v délce 3 minuty. Soud prvního stupně na takto zjištěný skutkový stav správně aplikoval právní předpisy (zejména §18 odst. 7 a §21 odst. 2 vyhlášky č. 132/1964 Sb., o železničním přepravním řádu; a tarif pro veřejnou vnitrostátní pravidelnou železniční dopravu cestujících a zavazadel na celostátních drahách TR 10, účinný od 1. dubna 1995), a dospěl k závěru, s nímž se odvolací soud ztotožnil, že stěžovatel je povinen žalobci zaplatit výše uvedenou částku.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů jsou podjaté a jednaly nezákonně. Soudní řízení provázela podle jeho tvrzení řada chyb a nejasností. Namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Soud prvního stupně porušil svoji povinnost uloženou v §114a o. s. ř. a na soudní jednání se řádně nepřipravil, protože neopatřil důkazy a podklady, navrhované stěžovatelem. Odvolací řízení bylo vedeno podjatou soudkyní (JUDr. Z.). V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl rovněž porušení čl. 37 odst. 2 Listiny (rovné postavení účastníků řízení), neboť soud od počátku soudního řízení přistupoval ke stěžovateli jako k osobě, které nesvědčí právo. Bezdůvodně považoval tvrzení stěžovatele za účelová a tvrzení žalobce za prokázaná. Opakovaně mu odepřel možnost vyjádřit se k tvrzení žalobce a pokládat doplňující dotazy. Tím bylo porušeno i jeho právo zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv, obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, se podává, že soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy. Ze spisu rovněž nevyplývá, že by byla porušena rovnost účastníků a právo na spravedlivý proces. Ohledně podjatosti soudců bylo řádně rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci (usnesení obsažené ve spise z 28. srpna 2002, č. j. Nco 14/2002-40). Soudce JUDr. D. byl pro podjatost vyloučen, u soudkyně JUDr. Z. nebyla námitka podjatosti shledána jako důvodná.
K námitce stěžovatele, že soudy nepřipustily jím navržené důkazy, resp. považovaly tvrzení stěžovatele za účelová a tvrzení žalobce za prokázaná, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá mj. i oprávnění soudu jednotlivé důkazy hodnotit různě a přiznávat jim různou relevanci. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, které důkazy a v jaké fázi řízení je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit, a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V zásadě nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§120 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). To však platí pouze v případě, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit. Protože v dané věci dospěly soudy k jednoznačnému závěru o skutkovém stavu věci a důkazy navrhované stěžovatelem by neměly žádnou vypovídací hodnotu (stěžovatel sice při jednání před soudem prvního stupně navrhl provedení důkazu výslechem vlakvedoucího, ale tento svůj návrh vzápětí relativizoval prohlášením, že jeho výslech by byl stejně zbytečný, protože jako zaměstnanec žalobce by vypovídal stejně jako průvodčí vlaku), Ústavní soud neshledal v tomto postupu porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu