ECLI:CZ:US:2004:2.US.510.03
sp. zn. II. ÚS 510/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. K. K., zastoupeného JUDr. P. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2003, č.j Na 779/2003-42, za účasti Nejvyššího správního soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí kasační stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2002, č.j. 5A 33/2002-32.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že ačkoliv dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2002, č.j. 5 A 33/2002-32, jímž bylo zastaveno řízení o jeho žalobě na určení neplatnosti rozkazu č. 198 ze dne 13. 6. 1990, vydaného Úřadem pro ochranu ústavy a demokracie FMV ČSFR, kterým byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB, podal k Nejvyššímu soudu ČR, ten o něm nerozhodl a namísto toho věc postoupil Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud dovolání posoudil podle obsahu jako kasační stížnost proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve správním soudnictví a zamítl ji jako návrh nepřípustný dle §46 odst. písm. d) zák. č.150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.s.ř.). O jeho dovolání tak bylo rozhodnuto nepříslušným soudem, neboť dle stěžovatele Nejvyšší správní soud nemohl o věci rozhodovat podle ust. §129 odst.4 s.s.ř. ani §132 s.s.ř. Stěžovateli tak byla odepřena možnost domoci se zákonnými prostředky vyslovení neplatnosti aktu, vydaného podle neexistující právní normy.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále upřesňuje, že řízení o žalobě podané u Obvodního soudu pro Prahu 7, jíž se domáhal určení neplatnosti rozkazu č. 198, kterým byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB podle §100 odst. 1 písm g) zák. č. 100/1970 Sb., bylo usnesením tohoto soudu ze dne 12. 12. 2000, sp.zn. 4C 217/2000, zastaveno s odůvodněním, že rozkazy funkcionářů ozbrojených sborů jsou vyloučeny ze soudního přezkoumání. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2001, č.j. 17 Co 296/2000, uvedené usnesení z důvodů nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Soud prvého stupně věc postoupil Vrchnímu soudu v Praze, který řízení výše uvedeným rozhodnutím zastavil s odůvodněním, že žaloba byla podána po uplynutí dvouměsíční lhůty, ve které se lze domáhat přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu. V dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel namítal, že v době, kdy byl napadený rozkaz o jeho propuštění vydán, důvod propuštění, tj.ustanovení §100 odst. 1 písm g) zák. č. 100/1970 Sb., nebylo součástí českého právního řádu. Rovněž poukazoval na to, že v případě uvedeného rozkazu jde o akt nicotný, který měl být zkoumám i mimo rámec správního soudnictví.
Stěžovatel rovněž požádal, aby mu byla v souladu s ust. §83 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přiznána náhrada nákladů tohoto řízení.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v dovolání podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo řízení zastaveno, stěžovatel výslovně uvedl, že je podává i přes poučení soudu o nepřípustnosti dalších opravných prostředků. Podle právního stavu platného a účinného do 31. 12. 2002 nebylo možné dovolání proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví podat. Dovolání rovněž není možné podat ani ode dne nabytí účinnosti zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, tj. od 1. 1. 2003. Opravným prostředkem je kasační stížnost proti pravomocným rozsudkům ve správním soudnictví a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Od obnovení správního soudnictví Nejvyšší soud ČR neměl nikdy věcnou příslušnost rozhodovat o dovolání proti rozhodnutím soudů ve správním soudnictví (s výjimkami stanovenými v §250s o.s.ř., což není případ stěžovatele). Nejvyšší soud ČR proto nepochybil, pokud dovolání postoupil Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud, který věc posoudil jako kasační stížnost, tedy jako jediný opravný prostředek (s výjimkou obnovy řízení), musel především zkoumat, zda přechodná ustanovení soudního řádu správního (§129 a násl.) umožňují podání stěžovatele projednat a rozhodnout o něm. Vzhledem k tomu, že přechodná ustanovení věcné pojednání neumožňují, neměl Nejvyšší správní soud jinou možnost, než návrh podle §46 odst. 1písm.d) odmítnout, protože podání stěžovatele je podle tohoto zákona nepřípustné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Nejvyššího správního soudu, sp.zn. Na 779/2003, a spisu Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 5 A 33/2002, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je totiž snaha stěžovatele dosáhnout přezkoumání předmětného rozkazu č. 198, kterým byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB, a to procesním postupem, který zákon neumožňuje. Dovoláním bylo napadeno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o zastavení řízení, vydané v řízení provedeném podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, proti kterému však tento mimořádný opravný prostředek nebyl dle tehdy platné právní úpravy přípustný. Za této situace je z hlediska projednávané ústavní stížnosti nerozhodné, zda by o dovolání, které bylo proti napadenému rozhodnutí jednoznačně nepřípustné, rozhodoval Nejvyšší soud ČR, kterému by nezbylo, než řízení v této věci zastavit, či zda s ohledem na to, že v mezidobí došlo k vydání zák. č.150/2002 Sb., soudního řádu správního a s přihlédnutím ke zvláštní úpravě správního soudnictví, bylo proto ve věci postupováno dle přechodných ustanovení tohoto zákona, když dovolání bylo dle svého obsahu (stěžovatel se domáhal přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu ve správním řízení) posouzeno jako kasační stížnost, která však byla shledána nepřípustnou. K výhradám stěžovatele, že uvedená ustanovení §129 a 132 s.s.ř. nevystihují přesně případ stěžovatele, lze jen dodat, že nelze od zákonodárce očekávat, že bude předvídat a výslovně v paragrafovém znění upravovat všechny v úvahu připadající procesní situace, navíc vyvolané procesním postupem, který zákon neumožňuje.
Pokud byl stěžovatel přesvědčen, že o jeho návrhu na určení neplatnosti rozkazu č. 198, kterým byl propuštěn ze služebního poměru, mělo být rozhodováno nejen v rámci správního soudnictví, měl příslušné námitky uplatnit v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2002, č.j. 5 A 33/2002-3, kterým bylo rozhodování o jím uplatněném návrhu završeno, a nikoliv volit ke své obraně procesní prostředek, který právní řád nepřipouští. Skutečnost, že je návrh stěžovatele od počátku projednáván v rámci správního soudnictví, dle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, je zcela zřejmá ze všech usnesení ve věci vydaných, tj. Obvodního soudu pro Prahu 7, Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Dle Ústavního soudu však měl stěžovatel především své námitky ohledně neplatnosti předmětného rozkazu č. 198 ze dne 13. 6. 1990 uplatnit v řádných lhůtách podáním návrhu na přezkoumání rozhodnutí Ministra vnitra ČR, kterým nebylo vyhověno odvolání stěžovatele proti tomuto rozkazu, event., pokud by toto rozhodnutí nebylo za tehdy platné právní úpravy v rámci správního soudnictví přezkoumatelné, podáním ústavní stížnosti přímo do tohoto rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Z výše uvedeného je však zřejmé, že stěžovatel se právě "zákonem stanoveným postupem" svého práva nedomáhal. Za této situace nelze spatřovat v postupu Nejvyššího správního soudu, který (ve shodě s právním názorem Nejvyšší soudu ČR) pouze respektoval platnou právní úpravu a zákonem výslovně nepředvídanou procesní situaci vyvolanou stěžovatelem řešil odkazem na přechodná ustanovení §129 až §132 s.s.ř., ve kterých je stanoveno, jak postupovat ve věcech správního soudnictví, které nebyly skončeny do 31. 12. 2002, postup, kterým by stěžovateli bylo odepřeno právo na soudní ochranu.
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhu stěžovatele na zaplacení nákladů řízení nemohlo být vyhověno, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta a nebyly tak splněny podmínky §83 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu