ECLI:CZ:US:2004:2.US.519.03
sp. zn. II. ÚS 519/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti PhDr. M. S., zastoupeného JUDr. G. S., advokátem, proti opatření Policie ČR, obvodního ředitelství pro Prahu 7, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 3. 9. 2003, ČTS:OR7 587/OHK-2000-119, a opatření Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 13. 10. 2003, čj. 2 Zt 167/2003-155, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 a Policie ČR, obvodního ředitelství pro Prahu 7, služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě včas dne 10. 11. 2003, proti opatření orgánů činných v trestním řízení uvedeným v záhlaví. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu k ústavní stížnosti přiložených dokumentů a připojeného spisového materiálu Policie ČR, obvodního ředitelství pro Prahu 7, služby kriminální policie a vyšetřování, Ústavní soud zjistil následující:
Policie ČR, obvodní ředitelství pro Prahu 7, služba kriminální policie a vyšetřování, v rámci trestního stíhání stěžovatele pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"), trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 TZ, trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) TZ a trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) TZ vydala dne 3. 9. 2003 opatření, ČTS:OR7-587/OHK-2000-119, jímž přibrala MUDr. I. C., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem vyšetření duševního stavu stěžovatele a vyhotovení znaleckého posudku a stanovila okruh otázek. Stěžovatel podal včas proti opatření námitky. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 poté, co přezkoumala napadené opatření, je v opatření ze dne 13. 10. 2003, čj. 2 Zt 167/2003-155, neshledala důvodnými.
Stěžovatel napadl obě vydaná opatření projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že opatření o přibrání znalce za účelem vyšetření jeho duševního stavu bylo vydáno v rozporu se zákonem, neboť pro něj nebyly dány důvody. Odkazuje na závěr, který Ústavní soud vyslovil v nálezu, vydaném pod sp.zn. II. ÚS 145/2000, podle něhož vyšetření duševního stavu obviněného se dotýká jeho základních práv a může za určitých okolností vést k narušení jeho dobré pověsti. Stěžovatel dále podrobně popisuje průběh trestního řízení, které předcházelo vydání napadených opatření. Je přesvědčen o tom, že všechna tři sdělení obvinění v jeho trestní věci trpí vadami. Své závěry stran pochybení orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání dále detailně rozvádí a na podporu svých námitek odkazuje na judikaturu Ústavního soudu.
K posuzované ústavní stížnosti se vyjádřilo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 a Policie ČR, obvodní ředitelství pro Prahu 1, služba kriminální policie a vyšetřování. Oba účastníci stran skutečností odůvodňujících potřebu vyšetřit duševní stav stěžovatele odkázali na protokol o jeho výslechu u Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 6. 2003. Stěžovatel zde uvedl, že se v roce 1997 pokusil o sebevraždu a čtyři měsíce byl hospitalizován na psychiatrii. Od prosince 1997 proto údajně soustavně užívá léky. Vzhledem k tomu, že se stíhané trestné činnosti měl stěžovatel dopustit právě v roce 1997, bylo podle názoru účastníků nutné v dané fázi trestního řízení přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ke zjištění okolností, které by mohly vylučovat nebo snižovat příčetnost stěžovatele v době spáchání stíhaných trestných činů. Formulace otázek v opatření o přibrání znalce tomuto záměru odpovídala.
Na tomto místě je nutné především uvést, že návrh směřuje proti citovaným opatřením o přibrání znalce a opatření (státního zastupitelství), kterým nebylo vyhověno námitkám do opatření o přibrání znalce, když obě tato opatření byla vydána v rámci přípravného řízení v trestní věci stěžovatele. Trestní řízení přitom ve své podstatě je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, ze kterých teprve vzejde meritorní rozhodnutí ve věci. Je nepochybné, že v takovémto procesu lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého trestního řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především v řízení před obecnými soudy. Z ústavního vymezení postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR je tedy na místě dovodit, že ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení bude v přípravném řízení trestním přicházet v úvahu pouze výjimečně. Objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení (a to i přibrání znalce a vyhodnocení jeho posudku) je součástí celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zpravidla zabývat teprve po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků o ochraně práva dle trestního řádu. Zde postupuje Ústavní soud restriktivně při vědomí, že intenzita jeho zásahu musí odpovídat intenzitě namítané protiústavnosti. Z postavení a úlohy Ústavního soudu také plyne (čl. 83 Ústavy ČR), že nemůže provádět materiální hodnocení a přezkoumávat důvodnost napadených opatření vydaných v trestním řízení, může pouze kontrolovat, zda tato konkrétní opatření jsou v souladu se základními právy (obsaženými i v čl. 36 odst. 1 Listiny). Pouze v případě zjevného porušení kogentních ustanovení trestního řádu, Ústavní soud výjimečně může dovodit, že konkrétní ústavní stížnost je důvodná.
V daném případě tomu tak, z pohledu již vysloveného, není. Stěžovatel namítá, že k přibrání znalce nebyly dány důvody dle §116 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ"). Tato námitka v podstatě směřuje proti interpretaci jednoduchého práva, konkrétně ustanovení §105 odst. 1 a §116 odst. 1 TŘ. Podle ustanovení §116 odst. 1 TŘ, je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přibere se k tomu vždy znalec z oboru psychiatrie. V posuzovaném případě potřeba přibrat znalce vyvstala na základě výpovědi samotného stěžovatele, když při výslechu u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 25. 6. 2003 do protokolu (pod sp.zn. Nt 455/2000) uvedl, že se v roce 1997 (kdy se měl dle sdělení obvinění dopustit stíhané trestné činnosti) pokusil o sebevraždu, byl hospitalizován a od roku 1997 proto soustavně bere antidepresiva. Vzhledem k tomu, že k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení /konkrétně posouzení otázky, zda duševní stav stěžovatele mohl vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, srov. §12 TZ ve spojení s §172 odst. 1 písm. e) TŘ/ bylo třeba odborných znalostí (§105 odst. 1 TŘ), orgány činné v trestním řízení volily postup v zákonných mezích, který nikterak nezasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Dotčení ústavně zaručeného práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jména, které stěžovatel tvrdí, aniž by svůj závěr jakkoli konkretizoval, Ústavní soud neshledal. Podle dřívější judikatury Ústavního soudu, na níž stěžovatel sám odkazuje (srov. usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 145/2000, jímž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost obdobně směřující proti přibrání znalce v trestním řízení za účelem zkoumání duševního stavu), trestní represe ve všech fázích může znamenat určité omezení základních práv. Z toho však nelze přímo dovozovat její neústavnost. Orgány činné v trestním řízení musí v různých rovinách porovnávat stupeň nutnosti represe s intenzitou zásahů do osobní sféry obviněného. Ústavní soud v dané věci neshledal nepoměr mezi naznačenými měřítky.
Stěžovateli nebylo odepřeno ani právo na právní pomoc garantované čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu garantované čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovateli nic nebránilo, aby se buďto hájil sám, nebo si zvolil obhájce. V posuzovaném případě se nejednalo o případ nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 TŘ.
Co se týče námitky stěžovatele ohledně délky řízení a průtahů v řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny), Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. Ústavní stížnost stěžovatele však směřuje proti napadeným opatřením orgánů činných v trestním řízení, nikoliv proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy se stěžovatel domáhá zrušení napadených opatření [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona], pak již z logiky věci nemůže Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. průtahů). V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je totiž Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikázal mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona]. V souzené věci však tento typ výroku zjevně nepřipadá v úvahu, jelikož orgány činné v trestním řízení již v dané věci rozhodly a ostatně ani stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje jiný typ výroku, než kasaci napadených opatření. Ústavní soud proto posoudil námitku na průtahy v řízení jako zjevně neopodstatněnou.
V další obsáhlé části ústavní stížnosti se stěžovatel zaměřuje na postup orgánů činných v trestním řízení v jeho věci, který předcházel opatření o přibrání znalce. Napadá přitom konkrétně jednotlivá sdělení obvinění. Tvrdí, že opakovaně podával žádosti o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle ustanovení §167 TŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2001. Ústavní soud je nucen zdůraznit, že podle své ustálené judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním. V petitu ústavní stížnosti však stěžovatel uvedl pouze opatření orgánů činných v trestním řízení uvedená v záhlaví, čímž svým vlastním procesním postupem vymezil předmět přezkumné činnosti Ústavního soudu /čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu/. V daném případě se jednalo o dílčí fázi trestního řízení, v níž byl přibrán znalec, byl mu stanoven okruh otázek, jež má zodpovědět, stěžovatel proti formulaci otázek podal námitky, o nichž orgán činný v trestním řízení opatřením rozhodl. Úvahami o tom, že pokud všechna tři sdělení obvinění v jeho věci trpí vadami, nebyly v další fázi trestního řízení splněny předpoklady pro vydání napadených opatření, nemůže dosáhnout rozšíření rámce přezkumu. Stěžovateli totiž nic nebránilo, aby dřívější úkony orgánů činných v předchozím trestním řízení, která podle jeho názoru trpí vadami, napadl po vyčerpání opravných prostředků ve lhůtě k tomu stanovené ústavní stížností. Takový postup však stěžovatel nezvolil. Tvrzeným dotčením ústavně zaručeného práva, garantujícího, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem (čl. 8 odst. 1, 2 Listiny), a argumentací stěžovatele, která se týká úkonů orgánů činných v trestním řízení, které nejsou napadeny petitem ústavní stížnosti, se proto Ústavní soud dále nezabýval.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu