ECLI:CZ:US:2004:2.US.539.04
sp. zn. II. ÚS 539/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci návrhu S. Š., ze dne 1. září 2004 na zrušení nařízení vlády č. 140/2004 Sb., kterým se stanoví zaměstnancům ve veřejných službách a správě výše dalšího platu v prvním pololetí roku 2004, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se svým návrhem, podaným Ústavnímu soudu osobně dne 1. 9. 2004, domáhá zrušení nařízení vlády č. 140/2004 Sb., kterým se stanoví zaměstnancům ve veřejných službách a správě výše dalšího platu v prvním pololetí roku 2004.
Vláda ČR podle navrhovatelky (pedagogické pracovnice), rozhodla výše citovaným nařízením o odnětí části platu jako nárokové složky a ohrozila tak stávající výdělkovou úroveň pedagogických pracovníků. Tím stát zasáhnul do základního práva formulovaného v čl. 28 Listiny, tj. práva na spravedlivou odměnu za práci. Přijaté nařízení je podle navrhovatelky rovněž v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť - stručně shrnuto - vláda odnětím části platu zaměstnancům nešetřila smyslu základního práva na spravedlivou odměnu za práci, jehož se navrhovatelka dovolává.
Navrhovatelka dále v ústavní stížnosti dovozuje, že Vláda ČR svým rozhodnutím zveřejnit ve vládním prohlášení závazek zvýšit platy pedagogických pracovníků na úroveň relativně srovnatelnou se zeměmi Evropské unie svobodně projevila dobrou vůli [(navrhovatelka blíže odkazuje na §34, §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.")] a rozhodla se odstranit nespravedlivé ohodnocení pedagogických pracovníků. Vládním prohlášením se vláda veřejně zavázala mimo jiné řešit neuspokojivou mzdovou situaci pedagogických pracovníků a dosud se tak nestalo. Vládním prohlášením byl dán podle navrhovatelky veřejný příslib podle §851 obč. zák. a navrhovatelka trvá na jeho splnění.
Podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Podle odstavce prvého písmeno b) téhož ustanovení Ústavní soud rozhoduje o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stanovuje, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení, a další pravidla o řízení před Ústavním soudem (čl. 88 odst. 1 Ústavy).
Podle ustanovení §64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou k podání návrhu na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení oprávněni:
a) vláda,
b) skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů,
c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,
d) ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 zákona o Ústavním soudu, nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v §119 odst. 4 tohoto zákona,
e) zastupitelstvo kraje,
f) Veřejný ochránce práv,
g) ministr vnitra, jde-li o návrh na zrušení obecné závazné vyhlášky kraje a hlavního města Prahy a jde-li o návrh na zrušení právního předpisu obce,
h) věcně příslušný ministr, jde-li o návrh na zrušení nařízení kraje a hlavního města Prahy,
i) zastupitelstvo obce, jde-li o návrh na zrušení právního předpisu kraje, do jehož územního obvodu obec náleží.
Navrhovatelkou je fyzická osoba, tedy nikoli subjekt aktivně legitimovaný k podání návrhu na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení podle ustanovení §64 odst. 2 písm. a), b), c), e), f), g), h), i) zákona o Ústavním soudu.
Ve smyslu ustanovení §64 odst. 2 písm. d) citovaného zákona je fyzická osoba oprávněna podat takový návrh současně se svou ústavní stížností, která splňuje podmínky uvedené v ustanovení §74 citovaného zákona. Podle ustanovení §74 může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Jinými slovy, jednotlivec je oprávněn podat takový návrh až tehdy, je-li naplněna podmínka individualizace zásahu do základního práva.
Tuto skutečnost nemůže nikterak ovlivnit ani ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona, jehož užití se v daném případě navrhovatelka explicitně dovolává, neboť toto ustanovení upravuje toliko výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k jiným prostředkům ochrany práv, nedotýká se však podmínky individualizace zásahu, jež je samotným pojmovým znakem předmětu ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně práv jednotlivce. Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, procesním prostředkem přímo proti právní normě je pouze návrh podle §64 zákona o Ústavním soudu, jehož ustanovení jsou natolik jednoznačná, že je nelze, ani pomocí §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, obejít (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94, v Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, usnesení č. 15, str. 234).
Petit ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) a §82 odst. 3 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu musí navrhovat zrušení napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, případně konkrétní opatření spojená s nápravou tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci. Petit projednávaného návrhu požaduje zrušení nařízení vlády. Ačkoli navrhovatelka v jeho odůvodnění tvrdí, že její ústavní práva byla porušena, její návrh nesplňuje podmínky uvedené v ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Petit návrhu totiž nepožaduje, aby Ústavní soud zasáhl ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je proto nucen konstatovat, že projednávaný návrh není ústavní stížností ve smyslu ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že navrhovatelka není subjektem podle ustanovení §64 odst. 2 písm. a), b), c), e), f), g), h), i) zákona o Ústavním soudu aktivně legitimovaným k podání návrhu na zrušení jiného právního předpisu, a návrh nebyl ve smyslu §74 a §64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu podán spolu s ústavní stížností, jejímž předmětem by musely být skutečnosti, které nastaly uplatněním právního předpisu, jehož zrušení je navrhováno, je nutno navrhovatelku považovat za osobu zjevně neoprávněnou k podání takového návrhu.
S ohledem na výše uvedené se jevilo nadbytečným vyzývat navrhovatelku k odstranění vad podání, spočívajících v absenci právního zastoupení (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ani to by totiž konečné rozhodnutí ve věci nemohlo ovlivnit .
Za situace, kdy návrh na zrušení výše uvedeného nařízení vlády ve smyslu §64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byl podán osobou zjevně neoprávněnou, nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu