ECLI:CZ:US:2004:2.US.540.03
sp. zn. II. ÚS 540/03
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Stanislava Balíka - ze dne 5. srpna 2004 sp. zn. II. ÚS 540/03 ve věci ústavní stížnosti E. H. a spol. proti usnesení Nejvyššího soudu z 27. 8. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1449/2003 o odmítnutí dovolání stěžovatelů a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze 17. 1. 2002 sp. zn. 25 Co 6/2003 a usnesení Okresního soudu v Jičíně z 10. 9. 2002 sp. zn. 5 C 3/2001 ohledně uzavření dohody o vydání věci.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003 č. j. 28 Cdo 1449/2003-276 se pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušuje.
II. Ve zbylém rozsahu se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení shora citovaných usnesení obecných soudů ve věci uzavření dohody o vydání věci. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelé zároveň požádali, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost výroku II. napadeného usnesení Okresního soudu v Jičíně ukládajícího jim společně a nerozdílně nahradit žalovanému městu S. náklady řízení částkou 5 029,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, neboť dle jejich názoru nemělo být účastníkem řízení, neboť není vlastníkem předmětné věci. Stěžovatelé dále požadují, aby Ústavní soud rozhodl, že se uznává oprávněnost jejich nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 3 milióny Kč způsobené nezákonnými rozhodnutími zúčastněných soudů, jejich nedůvodným, nesprávným a neúměrně zdlouhavým postupem v řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že dovolací soud nezákonně odmítl jejich dovolání jako podané opožděně, přestože je podali včas. Za poslední den lhůty totiž Nejvyšší soud považoval 20. 4. 2003 a zcela pominul, že v tento den byla Velikonoční neděle. Vzhledem k tomu, že po ní následovalo dne 21. 4. 2003 Velikonoční pondělí, posledním dnem pro podání dovolání byl v souladu s ustanovením §57 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen o. s. ř.), nejblíže následující pracovní den, tedy úterý 22. 4. 2003. V tento den bylo také dovolání skutečně k soudu doručeno faxovým podáním, které bylo doplněno osobním podáním dne 24. 4. 2003. Kromě toho stěžovatelé poukazují na skutečnost, že jejich základní práva jsou v předmětném řízení, trvajícím více než 10 let, porušována již od jeho počátku, neboť soudy vůbec nepřihlížejí k jejich oprávněným návrhům, rozhodují neveřejně a vždy bez jejich přítomnosti a se značnými průtahy. Z těchto důvodů jsou přesvědčeni, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 až 38 hlavy páté Listiny, podle nichž má každý právo na spravedlivý proces, rovné postavení v řízení a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Obecné soudy v předmětném řízení nedostály ani své povinnosti vyplývající z čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Usnesením ze dne 10. 9. 2002 č. j. 5 C 3/2001-240 Okresní soud v Jičíně odmítl návrh stěžovatelů, neboť ve stanovené lhůtě neodstranili vady žaloby podle pokynů uvedených ve výzvě soudu tak, aby byla projednatelná. Zároveň stěžovatelům uložil nahradit společně a nerozdílně žalovanému městu S. náklady řízení ve výši 5 029,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Odvolací soud následně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud jako opožděné odmítl. V odůvodnění usnesení uvedl, že vzhledem k tomu, že den 19. 2. 2003, kdy bylo usnesení odvolacího soudu doručeno Ing. J. H., byl rozhodujícím dnem pro počátek běhu dovolací lhůty, dvouměsíční lhůta k podání tohoto mimořádného opravného prostředku skončila dne 20. 4. 2003. Lhůta k podání dovolání je zákonnou lhůtou a není možné ji prodloužit. Podle §57 odst. 3 o. s. ř. je lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost jej doručit. Dovolání však bylo Okresnímu soudu v Jičíně doručeno až dne 22. 4. 2003 faxovým podáním, které bylo doplněno osobním podáním dne 24. 4. 2003.
Nejvyšší soud ve vyjádření ze dne 27. 5. 2004 shledal ústavní stížnost důvodnou a navrhl, aby jí bylo vyhověno, pokud jde o výtky směřující proti jeho usnesení ze dne 27. 8. 2003 č. j. 28 Cdo 1449/2003-276. Uvedl, že nezvážil, že kritický den, kdy měla skončit lhůta k podání dovolání, byl den 21. 4. 2003, který toho roku připadal na Velikonoční pondělí. Potom ovšem dovolání podané dne 22. 4. 2003, doplněné osobním podáním dne 24. 4. 2003, bylo podáno včas.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření ze dne 14. 6. 2004 zcela odkázal na odůvodnění usnesení ze dne 17. 1. 2003 č. j. 25Co 6/2003-250. K vytýkanému projednání věci bez přítomnosti stěžovatelů odkázal na ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a k namítaným průtahům uvedl, že věc byla odvolacímu soudu předložena k rozhodnutí dne 2. 1. 2003 a o odvolání bylo rozhodnuto 17. 1. 2003.
Okresní soud v Jičíně ve vyjádření ze dne 29. 6. 2004 uvádí, že dle jeho názoru nebylo ve věcech vedených pod sp. zn. 5 C 3/2001 a sp. zn. 5 C 98/92 porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces, rovné postavení v řízení, ani právo, aby věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníků a aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a že ochrana práv stěžovatelů byla poskytnuta zákonným způsobem. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou.
Město S. a Městský úřad města J. se ve smyslu §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdaly postavení vedlejšího účastníka.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení se ve stanovené lhůtě k žádosti o upuštění od ústního jednání nevyjádřili a s ohledem na to, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř. je lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.
Usnesení odvolacího soudu bylo Ing. J. H. doručeno dne 19. 2. 2003. Konec dvouměsíční lhůty pro podání dovolání tedy připadl v souladu s ustanovením §57 odst. 2 o. s. ř. na sobotu 19. 4. 2003. Vzhledem k tomu, že dne 21. 4. 2003 bylo Velikonoční pondělí, za poslední den této lhůty je nutno považovat úterý 22. 4. 2003, kdy také dovolání skutečně bylo příslušnému okresnímu soudu doručeno faxovým podáním doplněným dne 24. 4. 2003 podáním osobním. Z toho tedy vyplývá, že dovolání bylo podáno včas.
Ústavní soud proto konstatuje, že nesprávným posouzením stanovené lhůty dovolací soud zabránil stěžovatelům v uplatňování práva, a v konečném důsledku tak porušil jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud teprve bude o dovolání stěžovatelů rozhodovat, Ústavní soud v souladu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci odmítl návrh stěžovatelů na zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové jako nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti žádali, aby Ústavní soud výrokem nálezu rozhodl, že se uznává oprávněnost jejich nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 3 miliónů Kč způsobené nezákonnými rozhodnutími zúčastněných soudů, jejich nedůvodným, nesprávným a neúměrně zdlouhavým postupem v řízení, Ústavní soud v této části návrh podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl, jelikož k jeho projednání není příslušný. S odkazem na čl. 2 odst. 3 Ústavy (čl. 2 odst. 2 Listiny) a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) a §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je totiž třeba konstatovat, že k projednání takto konstruovaného návrhu ani k vydání jemu odpovídajícího rozhodnutí není Ústavní soud oprávněn.
Z důvodů shora uvedených Ústavní soud části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé napadli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003 č. j. 28 Cdo 1449/2003-276, vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení zrušil. Vzhledem k tomu, že návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a vždy sleduje její osud, Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti nevyhověl.