ECLI:CZ:US:2004:2.US.544.03
sp. zn. II. ÚS 544/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. Z. Z., zastoupeného Mgr. M. S., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2003, sp.zn. 18 C 167/2002 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 22 Co 1882/2003, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR (dále "Ústava"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 43.785,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že předmětem sporu bylo zaplacení ceny díla, a to na základě smlouvy o dílo ze dne 17. 10. 2000, kterou se žalobce, jako zhotovitel, zavázal provést odborné zkoušky ocelohliníkové fasády M. a výsledky předat stěžovateli, jako objednateli, přičemž zkoušky měly být provedeny na zkušebním vzorku dodaném stěžovatelem. Cena díla byla stanovena dohodou se splatností před předáním výsledků zkoušek. Stěžovatel spolu s akceptací smlouvy žalobci sdělil, že předpokládá zaplacení díla do 2. 12. 2000. Zhotovitel pak smluvené práce fakturoval v dohodnuté ceně fakturou splatnou dnem 16. 11. 2000. Stěžovatel požadovanou částku přes upomínky neuhradil, neboť dle jeho názoru předpokladem zaplacení díla bylo dodání zkušebního vzorku, k čemuž však nedošlo a zkoušky proto neměly být provedeny. Pokud obchodní společnost D. J., s.r.o. dala zhotoviteli souhlas k použití výsledků zkoušek jí dodaného vzorku pro potřeby stěžovatele, jednalo se o záležitost těchto dvou subjektů bez vlivu na to, že stěžovatelem měl být dodán nový vzorek. Protože dílo nemohlo být řádně provedeno, nevznikla stěžovateli ani povinnost za ně zaplatit. Soudy posoudily věc podle §548 odst. 1 obch. zák. tak, že účastníci smlouvy se ve smlouvě dohodli na zaplacení dohodnuté ceny díla bez vazby na provedení díla, neboť ve smlouvě je stanoveno, že práce budou fakturovány před předáním výsledků, z čehož plyne, že také cena bude zaplacena před předáním díla. Ze smlouvy je patrné, že dodání vzorku bylo dohodnuto jako spolupůsobení objednatele. Nesplnění povinnosti stěžovatele (objednatele) dodat zhotoviteli zkušební vzorek (§539 odst. 1, odst. 3 obch. zák.) nemá souvislost s povinností zaplatit cenu díla, neboť ze smlouvy nijak nevyplývalo, že předpokladem zaplacení díla je dodání nového zkušebního vzorku. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo tvrzeno, a proto ani prokázáno, že by smlouva o dílo zanikla např. v důsledku odstoupení stěžovatele z titulu odpovědnosti za vady díla, provedeného v rozporu s dohodnutými podmínkami, či v důsledku prodlení s předáním díla, má povinnost plnění stěžovatele smluvní základ, který má ve vztahu k povinnosti zhotovitele dílo řádně provést a předat samostatné postavení.
Stěžovatel tvrdí, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a chybí návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Stěžovatel zejména namítá, že zkoušky byly provedeny již dne 17. 8. 2000 a dále ve dnech 28. 7. -18. 10. 2000, tedy nikoliv na základě předmětné smlouvy o dílo. Nesouhlasí s tím, že předání zkušebního vzorku nebylo předpokladem zaplacení ceny díla. Hodnocení soudu ohledně dohody o předání zkušebního vzorku, jako dohody ve smyslu §539 odst. 1 obch. zák., dle jeho názoru neodpovídá smluvnímu ujednání. O souhlasu firmy D. ze dne 9. 10. 2000 k použití jejího vzorku pro provedení zkoušek mu nebylo nic známo. Stěžovatel přitom měl zájem na dodání vzorku vlastního. Vlastní vzorek stěžovatel nepředal a nezaplatil kupní cenu, neboť neobdržel finanční částku od jiného partnera a celý projekt byl odvislý od plnění jednotlivých etap zakázky různými subjekty. Od smlouvy neodstoupil, neboť to s ohledem na nedodání vzorku považoval za bezpředmětné. Protože dílo nemohlo být řádně provedeno, nemohla stěžovateli ani vzniknout povinnost zaplatit sjednanou cenu.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými rozhodnutími Okresního soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 18 C 167/2002 a Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 22 Co 1882/2003 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s provedeným hodnocením důkazů a polemika se závěry z něho vyvozenými. Stěžovatel však opakuje argumenty, se kterými se obecné soudy odpovídajícím způsobem již vypořádaly, tzn. že v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud podotýká, že argumentace stěžovatele ohledně nesprávného hodnocení důkazů a přijatých závěrů se přitom vztahuje především k otázkám týkajícím se splnění závazku ze strany zhotovitele, tj. zda a kdy byly předmětné zkoušky provedeny a zda zhotovitel byl vůbec oprávněn tyto zkoušky provést na zkušebním vzorku dodaném jinou firmou než stěžovatelem a zda takto provedené zkoušky odpovídají závazku zhotovitele.
V projednávané věci bylo předmětem sporu zaplacení ceny díla, které dle stěžovatele nebylo dle smlouvy provedeno a ani předáno. Jednalo se tedy o typický občanskoprávní spor spadající do kompetence obecných soudů, kterým v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v §132 o.s.ř., výhradně přísluší v průběhu řízení zvažovat, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně jak dokazování doplnit, a poté provedené důkazy podle své úvahy hodnotit, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu je zřejmé, že nalézací soud ve věci provedl obsáhlé a podrobné dokazování, na základě kterého byl spolehlivě a dostatečně zjištěn skutkový stav, opravňující k rozhodnutí ve věci. (Nalézací soud učinil potřebná zjištění zejména ohledně obsahu smlouvy o dílo, o jednáních a vzájemné obchodní spolupráci smluvních stran a firmy D. J., s.r.o., předcházejících uzavření smlouvy o dílo se stěžovatelem, zjištění ohledně použitelnosti dodaného zkušebního vzorku a zjištění o zaslání výsledků provedených zkoušek stěžovateli.) Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo. Uvedené stanovisko se plně vztahuje i na projednávanou věc, u níž Ústavní soud s ohledem na postup obecných soudů, odpovídající ustanovením občanského soudního řádu i základním principům Listiny, neměl důvod k ingerenci do rozhodovací pravomoci obecných soudů.
Za situace, kdy se účastníci smlouvy o dílo ve smlouvě dohodli na zaplacení sjednané ceny díla bez vazby na provedení díla, přičemž dohodu o zaplacení díla před jeho provedením potvrdil i sám stěžovatel, nelze ani považovat právní závěry soudů ohledně povinnosti zaplatit předmětnou částku za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v žádné možné interpretaci z odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (pouze v tomto případě by mohly být považovány za protiústavní a mohly by být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí).
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva chráněného čl. 36 Listiny, neboť stěžovatel měl a také využil svého práva na soudní ochranu a v soudním řízení mu byla zákonu odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva. Právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny, není totiž možné vykládat tak, jako by jím byl garantován úspěch v řízení, tedy právo na rozhodnutí odpovídající názoru stěžovatele, ale je jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu