ECLI:CZ:US:2004:2.US.559.03
sp. zn. II. ÚS 559/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. D., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 15. 10. 2003, čj. 7 Azs 5/2003-51, a o návrhu na odložení vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, za účasti Nejvyššího správního soudu ČR, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra ČR, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podáním ze dne 8. 3. 2004 stěžovatel svou stížnost doplnil o návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s tím, že podmínky pro tento postup, stanovené ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jsou splněny.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisový materiál Ministerstva vnitra ČR (dále též "ministerstvo") k projednávané věci a dále spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 Az 68/2003, a Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 7 Azs 5/2003, z nichž zjistil následující:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 23. 11. 2000, čj U-4678/VL-04-P10-99, nebyl udělen stěžovateli azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu, dále jen "zákon o azylu"). Současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že samotný fakt, že země původu stěžovatele není demokratickým státem, nezakládá důvod pro udělení azylu. Stěžovatel v průběhu řízení neuvedl žádný konkrétní případ, kdy by on sám byl vystaven nebezpečí z důvodu uvedeného v ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu.
Rozhodnutím Ministra vnitra ČR (dále též "ministr") ze dne 3. 4. 2002, čj. OAM-217/AŘ-2001, bylo rozhodnutí o neudělení azylu potvrzeno a rozklad stěžovatele zamítnut. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán rozhodující ve druhém stupni neshledal vadu, která by měla vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně a návrh byl posouzen v souladu s platnou právní úpravou.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2003, čj. 6 Az 68/2003-30, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ministra a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud v odůvodnění konstatoval, že žádnou ze skutečností udávaných stěžovatelem nelze podřadit pod některý z důvodů udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Stěžovatel nenaplňoval ani podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §13 či §14 zákona o azylu. Jeho námitku, dle níž rozhodnutí ministra bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného stavu a že provedené důkazy byly hodnoceny nesprávně, soud shledal nedůvodnou. Ministr vycházel z údajů uvedených stěžovatelem samotným v žádosti o udělení azylu, při pohovoru dne 26. 10. 1999 a v jeho rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí. Tyto údaje hodnotil v souvislosti s informacemi vztahujícími se k celkové politické a společenské situaci v Bělorusku, s nimiž byl stěžovatel seznámen. Postupoval tak v souladu se zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, čj. 7 Azs 5/2003-51, zamítl i kasační stížnost stěžovatele a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel podal kasační stížnost podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s."). Nejvyšší správní soud však vytýkané vady neshledal. Městský soud se řádně zabýval všemi námitkami stěžovatele týkajícími se zjištění skutečného stavu věci i dokazování v průběhu řízení. Stěžovatel žádal o udělení azylu po dovršení svých 18 let a žádnému z jeho rodinných příslušníků azyl nebyl udělen. Stěžovateli tedy nelze udělit azyl ani podle ustanovení §13 zákona o azylu, jak namítal. Touto námitkou se zabýval již městský soud. I s další námitkou stěžovatele stran existence překážek vycestování dle ustanovení §91 zákona o azylu se dle názoru Nejvyššího správní soudu vypořádal již ministr ve svém rozhodnutí. S důvody, které jej vedly k vyslovení jeho názoru, a které vylíčil ve svém rozhodnutí, se Nejvyšší správní soud shoduje. Ministr i soud prvního stupně postupovali správně, když důvody uplatňované stěžovatelem neposoudili jako důvody k udělení azylu a na základě toho vydali svá rozhodnutí.
Stěžovatel napadá závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Namítá, že se sice dohovoří běžně česky, v tomto jazyce však není schopen bez tlumočníka absolvovat úřední jednání. V Bělorusku počal studovat vysokou školu a i jeho otec je vysokoškolsky vzdělán. Tomu koresponduje i jeho slovní projev. V češtině není schopen reprodukovat, co považuje v dané věci za důležité. Jednání před ministerstvem byla vedena v českém jazyce. Stěžovatel nebyl schopen přesně reagovat na dotazy ani přesně a výstižně odpovědět. Městský soud však přesto vzal závěry rozhodnutí žalovaného za správné. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle níž musí být cizinec v řízení o azylu poučen v jazyce, jemuž rozumí, o právu vyjádřit se k možnosti rozhodnutí o věci samé bez jednání. Uvedený názor se musí aplikovat i v projednávaném případě, a to tak, že za podklad pro rozhodnutí soudu ve správním řízení není možno považovat spis správního orgánu pořízený bez nedostatečné součinnosti s cizincem, čímž se rozumí skutečnost, že cizinec neměl možnost se ve svém jazyce vyjádřit ke všem otázkám, které jsou v dané věci podstatné, a k jejich doložení navrhnout důkazy. Městský soud i Nejvyšší správní soud tedy vycházely ze správního spisu, který s ohledem na uvedené vady neobsahoval řádné dokumenty.
Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že je v České republice spolu se svými rodiči a sestrou a především jeho otec má důvodnou obavu z pronásledování v Bělorusku. Stěžovatel navrhoval vyčkat rozhodnutí o žádosti jeho otce a navrhl přerušení řízení a posouzení jejich záležitosti společně. Nebylo mu však vyhověno. Tvrdí dále, že Bělorusko pro něj není bezpečnou zemí ze všech důvodů uvedených v ustanovení §2 odst. 1 zákona o azylu, a splňuje důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. a) i b), jak odůvodnil v žalobě a kasační stížnosti. V řízení mu však z výše uvedených důvodů nebylo umožněno tyto skutečnosti prokázat. Stěžovatel dále uvádí, že v jeho případě nejsou splněny podmínky ustanovení §15 zákona o azylu, tedy důvody vylučující udělení azylu, a jeho žádost není ani zjevně bezdůvodná (§16 téhož zákona). Jeho žádost je plně odůvodněná, neboť jeho obava z pronásledování v Bělorusku na základě jeho politických postojů, které zastával a zastává, je plně důvodná, před podáním žádosti o udělení politického azylu se nedopustil nepolitického trestného činu a opírá se i o řádné zajištění života rodiny v širším smyslu, tedy jeho rodičů a sestry. Ani prokázání těchto údajů mu nebylo umožněno.
Pokud jde o neudělení azylu podle ustanovení §13 zákona o azylu, stěžovatel připouští, že závěry soudů jsou s ohledem na "formální dikci" zákona správné. Upozorňuje však na širší souvislosti, v nichž závěry soudů vybočují z pohledu spravedlivého posouzení a zájmu zachovávat rodinu jako celek. Stěžovatel odkazuje na Úmluvu o právech dítěte a publikaci Závěry k mezinárodní ochraně uprchlíků (Ženeva, 1996) a v těchto dokumentech zohledněný princip jednoty rodiny. Cituje též z Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků (UNHCR, Ženeva, 1992), dle níž se, jestliže hlava rodiny splňuje kriteria definice pojmu pronásledování, jeho rodinným příslušníkům za normálních okolností uděluje právní postavení uprchlíka v souladu se zásadou sjednocení rodiny. Princip sjednocení rodiny akcentuje i čl. 8 Směrnice Rady Evropy č. 29003/9/EC ze dne 27. 1. 2003, jíž se stanovují minimální požadavky pro přijímání žadatelů pro azyl (správně: Směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanovují minimální normy pro přijetí žadatelů o azyl). Nejvyšší správní soud uvedené údaje nevzal v potaz. Výklad, že pokud jde o dítě azylanta (podle ustanovení §13 zákona o azylu), musí jít o svobodné dítě do 18 let věku, je více než restriktivní.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení Nejvyšší správní soud, a vedlejšího účastníka řízení Ministerstvo vnitra ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, resp. nálezem zamítl. Tvrzení stěžovatele stran porušení jeho ústavně garantovaných práv odmítá. Tato tvrzení nejsou blíže odůvodněna, vyjma argumentace opřené o skutková zjištění nahlížená subjektivním pohledem stěžovatele. Nejvyšší správní soud dostál v řízení všem svým povinnostem. Poukazuje též na to, že stěžovatel užívá jiné právní argumentace než v soudním řízení, což je postup nepřípustný, jak již judikoval sám Ústavní soud.
Ministerstvo vnitra ČR také navrhlo ústavní stížnost zamítnout. Ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla jakkoli dotčena. Stěžovatel měl v průběhu celého azylového řízení tlumočníka. Aplikace ustanovení §2 odst. 1 zákona o azylu (tj. vymezení pojmu "bezpečná země původu") se vztahuje i na Bělorusko s ohledem na zprávy o zemi původu, které ministerstvo v projednávané věci zohlednilo. Úmluva o právech dítěte nebyla porušena, neboť se vztahuje podle svého čl. 1 na dítě mladší 18 let. Azyl za účelem sloučení rodiny podle ustanovení §13 zákona o azylu nelze udělit, neboť azyl dosud nebyl udělen žádnému rodinnému příslušníku stěžovatele.
Jádrem ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, dle níž mu nebylo umožněno řádně se účastnit řízení a prokázat jím tvrzené skutečnosti, svědčící údajně ve prospěch závěru, že splňuje podmínky pro udělení azylu, neboť řízení bylo vedeno v českém jazyce, tedy jazyce, v němž není schopen se řádně obhajovat a chránit svá práva. Sekundárně pak napadá interpretaci ustanovení §13 odst. 1 zákona o azylu, neboť je z jeho pohledu příliš restriktivní a nerespektuje princip jednoty rodiny.
Podle ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny platí, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Podle ustanovení §22 zákona o azylu má účastník řízení právo jednat v řízení o udělení azylu v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Za tím účelem ministerstvo účastníkovi poskytne bezplatně tlumočníka na celou dobu řízení. Účastník řízení je též oprávněn přizvat si na své náklady tlumočníka podle své volby.
Ústavní soud proto zjišťoval, zda je námitka stěžovatele, dle níž mu správní orgány a potažmo i soudy toto právo odepřely, důvodná. Shledal však, že tvrzení stěžovatele zjevně nemá oporu ve spisovém materiálu. Z něj totiž naopak vyplývá, že řízení proběhlo v tomto směru zcela řádně. Stěžovatel učinil dne 17. 10. 1999 "prohlášení o jazyce", dle nějž žádá, aby řízení v jeho věci bylo vedeno v ruském jazyce. Ruský jazyk je tedy zjevně jazykem, jímž je schopen se ve smyslu ustanovení §22 zákona o azylu dorozumět, což stěžovatel nyní ani nepopírá. Téhož dne podepsal i prohlášení o převzetí poučení pro žadatele o přiznání postavení uprchlíka na území ČR v jazyce ruském (řízení bylo zahájeno ještě za platnosti původního zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících; podle ustanovení §94 odst. 1 zákona o azylu, účinného od 1. 1. 2000 se žádost o přiznání postavení uprchlíka podaná žadatelem před nabytím účinnosti tohoto zákona považuje za návrh na zahájení řízení o udělení azylu a posuzuje se podle tohoto zákona). Podle uvedeného prohlášení byl seznámen s jeho obsahem a porozuměl mu. Téhož dne též podal žádost o přiznání postavení uprchlíka na území ČR. Všechny tyto dokumenty jsou podepsány nejen stěžovatelem, ale i tlumočnicí J. B., která byla téhož dne k provádění překladatelských a tlumočnických úkonů ustanovena (viz. čj. 4678/02-04/1999 spisu; dne 1. 6. 2000 a 10. 1. 2001 byly v jeho věci jmenovány další tlumočnice). I při pohovoru, který proběhl dne 26. 10. 1999, žádal stěžovatel, aby se konal v jazyce ruském a souhlasil, aby obsah pohovoru tlumočila J. B. Dokument byl opět oběma podepsán. Stěžovatel byl dále v jazyce ruském opakovaně seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně (dne 1. 6. 2000 a 21. 11. 2000) a podepsal protokoly o těchto úkonech. Z obsahu spisu tedy není zřejmé, že by bylo ustanovení §22 zákona o azylu porušeno. Jeho porušení ovšem netvrdil ani stěžovatel, a to jak v řízení před správními orgány, tak později před soudy. Ze spisu městského soudu dále plyne, že se stěžovatel sám k soudu dostavil a žádal, aby bylo nařízeno ústní jednání mimo jiné s tím, že rozumí dobře česky a tlumočníka nepotřebuje. Toto prohlášení stěžovatel také podepsal (čl. 16 spisu). Při jednání před soudem prvního stupně dne 29. 4. 2003, jehož byl osobně přítomen, byl zastoupen svou právní zástupkyní. Ani ta vady řízení v tomto směru nenamítala. Stěžovatel porušení svého práva na vedení jednání v jazyce, jemuž rozumí, nenamítal ani v kasační stížnosti.
S ohledem na tyto skutečnosti hodnotí Ústavní soud uvedené tvrzení stěžovatele za účelové a zcela neodůvodněné. Měl-li stěžovatel jakékoli námitky týkající se jazyka, v němž bylo řízení vedeno, měl možnost je v řízení uplatnit a prohlásit, že jazyku, v němž je řízení vedeno, nerozumí, či se v něm není schopen vyjadřovat. To však stěžovatel neučinil. Tohoto práva se ovšem nelze domáhat v případech, kdy stěžovatel jazyku, v němž se řízení vede, rozumí, což sám stěžovatel v projednávané věci tvrdil. Argumenty stěžovatele použité v ústavní stížnosti tak nemohou s ohledem na výše uvedené obstát. Ústavní soud proto nemůže přiznat odůvodněnost ani dalším souvisejícím námitkám stěžovatele, dle nichž mělo porušení práva stěžovatele garantovaného čl. 37 odst. 4 Listiny dopad na obsah správního spisu, z něhož soudy vycházely, či že toto porušení zapříčinilo nemožnost prokázání údajů, svědčících o naplnění podmínek pro udělení azylu stěžovateli.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani další námitku stěžovatele, dle níž soudy interpretovaly příliš restriktivně ustanovení §13 zákona o azylu, a tím porušily některé z ústavně chráněných práv stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být - s ohledem na uplatněnou námitku - posouzena pouze otázka, zda jsou právní závěry soudu výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud na závěry soudů nahlížel.
Ústavní soud předesílá, že princip jednoty rodiny, na nějž se stěžovatel také odvolává, reflektuje i zákon o azylu, a to právě v ustanovení §13 odst. 1 uvádí, že azyl se udělí v případě hodném zvláštního zřetele i "rodinnému příslušníkovi azylanta", jemuž byl udělen azyl podle §12 nebo §14 zákona o azylu, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Zákon o azylu však současně použitý termín "rodinný příslušník" vymezuje legální definicí. Míní jím manžela azylanta za předpokladu trvání manželství před udělením azylu, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodiče azylanta mladšího 18 let (§13 odst. 2 zákona o azylu). Z gramatického výkladu ustanovení §13 odst. 2 zákona o azylu je zjevné, že zákonodárce zvolil cestu taxativního výčtu osob, které za rodinné příslušníky pro účely tohoto zákona považuje. Již zvolená dikce zákona tedy evidentně nepřipouští jinou, širší (ovšem ani užší) interpretaci. Obecné soudy, resp. dříve i správní orgány, postupovaly striktně dle dikce zákona a k jinému závěru, než vyslovenému v napadeném rozhodnutí, jim zákon o azylu nedával ani prostor. Ústavní soud proto považuje námitku stěžovatele, dle níž byla interpretace §13 zákona o asylu soudy restriktivní, za nedůvodnou. Neshledal tedy, že by soudy svými závěry při interpretaci a aplikaci ustanovení §13 zákona o azylu vybočily z mezí ústavnosti, a porušily tak některé z ústavně garantovaných práv stěžovatele.
Nic proto nenasvědčuje tomu, že by bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivé řízení. Okolnost, že se se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, s ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě, je zřejmé, že uvedené články v podstatě garantují zásadní principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat. Úmluva o právech dítěte, na niž stěžovatel též odkazuje, chrání, jak je zřejmé již z jejího názvu, (výhradně) práva dítěte, jímž podle svého čl. 1 míní lidskou bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Vzhledem ke zletilosti stěžovatele tedy není ani odkaz na uvedenou Úmluvu předmětný. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy na projednávaný případ nedopadá ratione materiae. Podle věty první uvedeného ustanovení platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Ústavní soud při interpretaci uvedeného ustanovení zohlednil rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci MAAOUIA v. FRANCE (2000), dle něhož rozhodnutí související se vstupem, pobytem či vyhoštěním cizinců se netýkají občanských práv či závazků stěžovatele nebo trestního obvinění proti němu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vzhledem k povaze projednávané věci dospěl Ústavní soud ke shodnému závěru.
Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud má za to, že rozhodnutím ve věci odpadl k vydání takového rozhodnutí důvod.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu