ECLI:CZ:US:2004:2.US.561.02
sp. zn. II. ÚS 561/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti F. H., zastoupeného Mgr. A. O., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 17 Co 317/2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem ze dne 19. 8. 2002, podaným k poštovní přepravě dne 19. 8. 2002, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že uvedené rozhodnutí je v rozporu s čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 4. 2000, čj. 5 C 191/99-111, byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit nemovitost ve výroku specifikovanou a předat ji žalobci, obchodní společnosti Z., spol. s.r.o., do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Soud dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 17 Co 317/2000, odmítl podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000, jako opožděně podané. Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí projednávanou ústavní stížností.
Z ústavní stížnosti i z vyjádření Okresního soudu ve Znojmě vyplynulo, že stěžovatel podal současně s ústavní stížností i žalobu pro zmatečnost. Následně bylo telefonicky u Krajského soudu v Brně zjištěno, že usnesením ze dne 17. 2. 2003, čj. 51 C 28/2002-62, byla zamítnuta stěžovatelova žaloba pro zmatečnost. Stěžovatel proti rozhodnutí krajského soudu podal odvolání. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 7. 2004, čj 1 Co 86/2003-84, rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2003, čj. 51 C 28/2002-62, změnil tak, že žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2002, čj. 17 Co 317/2000-127, zrušil a rozhodl o nákladech řízení.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.
Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení je Ústavní soud oprávněn, v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy je tedy jen rozhodnutí "pravomocné", a to nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečné". Je tomu tak proto, že z přezkumu Ústavním soudem nemůže být vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Opačný postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2002, čj. 17 Co 317/2000, a navrhuje jeho zrušení. Toto rozhodnutí však bylo v průběhu řízení před Ústavním soudem, v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost podané stěžovatelem, zrušeno Vrchním soudem v Olomouci. Po jeho zrušení tu v současné době není tedy žádné "pravomocné" a "konečné" rozhodnutí, které by byl Ústavní soud oprávněn přezkoumávat. Ústavní soud nemá prostor pro realizaci svých kasačních pravomocí, a není tak ani příslušný k projednání předmětného návrhu. Věc byla vrácena soudu odvolacímu k novému projednání a rozhodnutí. Dle sdělení soudu řízení stále probíhá a není pravomocně skončeno.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 29. září. 2004
JUDr. PhDr. Stanislav Balík, v.r.
soudce zpravodaj