ECLI:CZ:US:2004:2.US.566.02
sp. zn. II. ÚS 566/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002 sp. zn. 7 To 152/2002, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, B. a. s., F. s. r. o., H., s. r. o., I. spol. s r. o., Národního filmového archivu a W., s. r. o. jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 7 To 152/02, a to ve výroku, jímž bylo podle §73 odst. 1 písm. c) trestního zákona uloženo zabrání věcí, uvedených pod bodem 44 pol. 1 - 789, a ve výroku, jímž bylo její odvolání proti rozsudku soudu I. stupně zamítnuto jako nedůvodné.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v trestním řízení vedeném proti žalovanému V. P., v němž měla postavení zúčastněné osoby, byla v její neprospěch porušena práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), uvedená v čl. 11 Listiny, podle kterého každý má právo vlastnit majetek a čl. 36 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že považuje za nezbytné v souzené věci rozlišovat dvě základní skutečnosti. První je skutečnost, že její bývalý manžel byl za své jednání odsouzen za spáchání dvou trestných činů [§152 odst. 1, 2 písm. b) a §118 odst. 1 trestního zákona] a druhou pak to, že v jejím bytě byly při domovní prohlídce zajištěny videokazety, ohledně nichž bylo rozhodnuto podle §73 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Při rozhodování o zabrání věci obecné soudy, podle jejího názoru, zcela zjevně vycházely z předpokladu, že zajištěné videokazety užíval bývalý manžel stěžovatelky k páchání trestné činnosti. Tento předpoklad však údajně neměl oporu v provedených důkazech, a ani z odůvodnění rozsudků soudu prvního a druhého stupně nevyplývá, že by tyto soudy učinily skutková zjištění, která by tento jejich závěr odůvodňovala. Obdobná situace nastala v průběhu trestního řízení i v případě videorekordérů ve vlastnictví stěžovatelky, kdy nebylo jednoznačně prokázáno, že by bývalý manžel stěžovatelky při nahrávání videokazet určených k prodeji používal právě tyto videorekordéry nacházející se v bytě stěžovatelky.
Ve vztahu k výroku o zabrání věci stěžovatelka zdůrazňuje, že při rozhodování o zabrání věci musí soud vždy sledovat, zda takové rozhodnutí vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku, případně jiný obecný zájem. Nestačí pouhé odvolání na jiný obdobný zájem, jak to učinil v dané věci soud prvního stupně, neboť i v projednávané věci se musí jednat o zájem, který svým významem je v zásadě rovnocenný zájmu na ochranu bezpečnosti lidí nebo majetku, což nelze ztotožnit s pouhým držením pro osobní potřebu pořízených videokazet.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 7 To 152/2002 se zjišťuje, že tento soud jako soud odvolací, podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu, zrušil v celém rozsahu odvoláním obžalovaného a stěžovatelky napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 6. 2001 sp. zn. 3 T 12/2000, a podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu znovu ve věci rozhodl tak, že obžalovaného uznal vinným ze spáchání trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 trestního zákona, za což obžalovaného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Výkon uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku.
Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo obžalovanému uloženo zaplatit na náhradu škody ve výroku rozsudku označeným poškozeným tam blíže uvedené částky.
Podle ustanovení §73 odst. 1 písm. c) trestního zákona rozhodl odvolací soud rovněž o zabrání věci, a to: pod bodem 1 až 36 výroku rozsudku označených videokazet, které orgánům činným v trestním řízení vydali "zákazníci" obžalovaného, pod bodem 37 až 43 výroku označené audiovizuální zařízení a pod bodem 44, pod pořadovým číslem 1-789 výroku tam blíže označených videokazet.
Podle §256 trestního řádu zamítl odvolací soud odvolání stěžovatelky jako nedůvodné.
Odvolací soud v odůvodnění shora citovaného rozsudku konstatoval, že poté, co v řízení postupoval podle ustanovení §254 odst. 1 trestního řádu, dospěl k závěru, že odvolání lze považovat za částečně důvodné a odvolání zúčastněné osoby za nedůvodné. V hlavním líčení byly podle přesvědčení odvolacího soudu provedeny všechny důkazy potřebné pro objasnění věci. Soud prvního stupně při jejich hodnocení postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, neboť skutková zjištění tohoto soudu jsou správná a úplná a jsou v souladu s provedenými důkazy. Ve vztahu k argumentaci obžalovaného souhlasí odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, pokud ten své závěry o vině obžalovaného opřel o výpovědi některých svědků, kteří uvedli, že na nahrávce získané od obžalovaného bylo patrné logo televize, případně že na videokazetách bylo nahráno více filmů, a že šlo o nekvalitní nahrávku.
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně některá pochybení spočívající ve skutečnosti, že ze skutkové věty jeho rozsudku není jasné, proč tento soud používá u trestného činu podle §152 trestního zákona kvalifikovanou skutkovou podstatu, když okolnosti podmiňující použití přísnější právní kvalifikace popisuje až v odůvodnění a vychází přitom ze správného a úplně zjištěného skutkového stavu.
Za této situace odvolací soud odvoláním napadený rozsudek zrušil a za splnění podmínek výše uvedených ve věci sám znovu rozhodl.
Další pochybení soudu prvního stupně shledal odvolací soud v případě uloženého trestu propadnutí věci podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) trestního zákona, když nebyla splněna podmínka uvedená v ustanovení §55 odst. 2 trestního zákona.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle ustanovení §42 odst. 4 a §76 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), zaslali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření jak účastník řízení, tak i vedlejší účastníci.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření konstatoval, že ve věci bylo znovu rozhodováno, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003 sp. zn. 7 To 344/03, které v jednom vyhotovení ke svému vyjádření připojil.
Jak vyplývá z tohoto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003 sp. zn. 7 To 344/03, Městský soud v Praze podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b), c), d), f) trestního řádu zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 6. 2001 sp. zn. 3 T 12/2000 podle ustanovení §259 odst. 1 trestního řádu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Vedlejší účastník řízení - Městské státní zastupitelství v Praze, ve svém vyjádření poukázal na připojené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2003 sp. zn. 5 Tdo 151/2003, kterým byl v mezidobí zrušen ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze, z něhož Ústavní soud zjistil, že na základě dovolání obviněného V. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 30. 4. 2002 sp. zn. 7 To 152/2002, rozhodl dovolací soud tak, že předmětný rozsudek Městského soudu v Praze zrušil (§265k odst. 1 trestního řádu); podle §265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle ustanovení §265l odst. 1 trestního řádu dovolací soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Další vedlejší účastníci řízení: B. a. s., F. s. r. o., H., s. r. o., I., spol. s r. o., Národní filmový archiv a W. s. r. o., všichni zastoupení JUDr. J. K., advokátem, ve svém vyjádření poukazují na shodné skutečnosti jako účastník a vedlejší účastník řízení, a závěrem navrhují, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.
Ze všech výše uvedených skutečností je tedy zřejmé, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 7 To 152/2002, jehož zrušení se stěžovatelka domáhá s poukazem na porušení svých základních práv a svobod, byl zrušen výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní soud proto konstatuje, že po posouzení procesních náležitostí a předpokladů ústavní stížnosti není naplněn jeden ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, a to její subsidiarita. Tato skutečnost znamená, že stěžovatelka ústavní stížností nebrojí proti pravomocnému, ale zejména poslednímu procesnímu prostředku, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
V předmětné věci Ústavní soud tedy zjistil, že stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, dosud nevyčerpala. Z výše citovaných rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že řízení v této věci před obecnými soudy po zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku pokračovalo dál, a stěžovatelka má možnost ve stanovené lhůtě i tato, pro ni případně nepříznivá rozhodnutí, napadat ústavní stížností.
Ústavní soud dále zkoumal, byť stěžovatelka takovou námitku nevznesla, zda předmětná ústavní stížnost splňuje předpoklady uvedené v ustanovení §75 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., tj. zda stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.], případně zda v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovatelce vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.].
Naplnění podmínek předpokládaných v ustanovení §75 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. však Ústavní soud neshledal.
Za těchto okolností - s ohledem na výše uvedené skutečnosti - se Ústavní soud meritorními námitkami stěžovatelky nezabýval.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj