ECLI:CZ:US:2004:2.US.57.03
sp. zn. II. ÚS 57/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného Mgr. I. K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2002 sp. zn. 9 To 69/02, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. října 2001 sp. zn. 28 T 41/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2003, napadá stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2002 sp. zn. 9 To 69/02, kterým tento soud jako soud odvolací zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. 28 T 41/2000, ohledně stěžovatele ve výroku o vině skutky uvedenými v bodech I., II., III. a IV., ve výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu tento soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele (dříve obviněného) uznal vinným pokračujícím trestným činem podvodu [§250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona], ve znění účinném od 1. 1. 2002, pokračujícím trestným činem podvodu [§250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2002]. Za tyto trestné činy a za dva trestné činy zanedbání povinné výživy (§213 odst. 1 trestního zákona, §213 odst. 1, 3 trestního zákona), které zůstaly odvoláním nedotčeny, uložil stěžovateli podle §250 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání čtyř roků. Současně rozhodl odvolací soud o náhradě škody.
Stěžovatel napadeným rozsudkům vytýká, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
S ohledem na skutečnost, že stěžovatel dne 20. 12. 2002 podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2002 sp. zn. 9 To 69/2002 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, přerušil Ústavní soud usnesením ze dne 14. 10. 2003 sp. zn. II. ÚS 57/03, řízení o předmětné ústavní stížnosti [podle §63 ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád], neboť shledal, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání může mít význam pro meritorní rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Ústavní soud vzal v úvahu rovněž skutečnost, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek ve vztahu k ochraně práv, kterého je možné v zásadě využít až po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, proto stěžovatele zavázal, aby v zájmu zabránění nedůvodných průtahů v řízení před Ústavním soudem tento soud informoval o výsledku řízení o dovolání neprodleně poté, kdy se o něm dozví.
Přesto, že Ústavní soud uložil stěžovateli informovat tento soud o výsledku řízení o dovolání, tuto povinnost stěžovatel nesplnil. Ústavní soud si proto vyžádal zaslání písemného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo o dovolání stěžovatele rozhodnuto.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1426/2003, které Ústavní soud obdržel dne 10. 3. 2004, se zjišťuje, že dovolací soud podle ustanovení §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2002 sp. zn. 9 To 69/02, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. 28 T 41/2000, v částech týkajících se stěžovatele.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil dovolací soud i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal dovolací soud Krajskému státnímu zástupci v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ústavní soud je povinen zkoumat, a to dříve než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou dány podmínky pro její projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.").
Jedním z atributů ústavní stížnosti, jak již bylo řečeno shora, je její subsidiarita, vyjádřená v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především prostředky, které zákon k ochraně práva konkrétnímu subjektu poskytuje.
V dané věci nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci samé, neboť po zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí dovolací soud vrátil věc k projednání a rozhodnutí Krajskému státnímu zástupci v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Je tedy zřejmé, že dojde k novému rozhodnutí ve věci. Ústavní soud proto konstatuje, že nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
S ohledem na tuto skutečnost, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj