ECLI:CZ:US:2004:2.US.57.04
sp. zn. II. ÚS 57/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti Bc. R. P., zastoupeného J. D., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 8 Co 513/2003-181, a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. února 2003, č. j. 10 C 250/2000-156, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. února 2003, č. j. 10 C 250/2000-156, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit Bc. P. P. výživné ve výši 30 800,- Kč za dobu od 11. 12. 2000 do 21. 1. 2002 ve splátkách po 5 200,- Kč měsíčně, dále byla zamítnuta žaloba na zaplacení dalšího výživného za dobu od 16. 7. 2001 do 21. 1. 2002 ve výši 9 300,- Kč, dále bylo zastaveno řízení o placení výživného ve výši 3 000,- Kč měsíčně od 22. 1. 2002, a konečně bylo stěžovateli uloženo aby zaplatil soudní poplatek, a nahradil náklady řízení Bc. P. P. a státu. Konečně se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 8 Co 513/2003-181, kterým byl k odvolání stěžovatele změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení státu a to tak, že byly zvýšeny v jeho neprospěch, a v ostatních výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že obecné soudy nepřistoupily na jeho argumentaci, že přiznání výživného manželce Bc. P. P., je v rozporu s dobrými mravy. Podle stěžovatele nemůže výživné od manžela požadovat ten z manželů, který bezdůvodně odešel ze společné domácnosti a zapříčinil tak rozvrat společného soužití. Dále je podle názoru stěžovatele nepřípustné, aby byl k jeho odvolání rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o nákladech řízení státu změněn v jeho neprospěch.
Krajský soud v Ostravě a Okresní soud ve Vsetíně, jako účastníci řízení, neuvedli ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti nic, co by nebylo uvedeno již v odůvodnění jejich rozhodnutí, a proto se těmito vyjádřeními Ústavní soud nezabýval.
Bc. P. P. se postavení vedlejší účastnice řízení vzdala.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z ústavněprávního hlediska může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 10 C 250/2000, a seznámil se tak s celým řízením. Soudy obou stupňů nepřistoupily na argumentaci stěžovatele, že výživné manželce nelze přiznat pro rozpor s dobrými mravy, protože Bc. P. P. bezdůvodně opustila společnou domácnost. Obecné soudy z provedených důkazů vyvodily závěr, že Bc. P. P. opustila společnou domácnost pro zásadní názorové neshody se stěžovatelem. Tento závěr obecných soudů lze vyvodit z provedeného dokazování. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší hodnocení obecných soudů bez dalšího hodnotit, jak je dovozeno shora.
Pokud se týká stěžovatelovy námitky, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně o náhradě nákladů řízení státu v neprospěch stěžovatele, i tato námitka je zjevně neopodstatněná. V důsledku odvolání stěžovatele předmětný výrok soudu prvního stupně nenabyl právní moci. Proto bylo na odvolacím soudu, aby přezkoumal správnost i tohoto výroku. Zásada zákazu reformace in peius, která je obecně platná v trestním řízení soudním, v daném případě z procesní normy nevyplývá. Naopak z §148 odst. 1 a z §151 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), vyplývá způsob rozhodování o nákladech řízení státu. Pokud soudy obou stupňů správně vypočítaly úspěch stěžovatele v poměru 34% k celku je tedy správným i změněný výrok o náhradě nákladů řízení státu v poměru 66% k celku.
Ústavní soud neshledal, že by skutková zjištění obecných soudů byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Je patrný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí obecných soudů mají oporu v procesních předpisech. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k jakémukoliv zásahu do práv podle článku 36 a násl. Listiny či jiných základních práv stěžovatele.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu