ECLI:CZ:US:2004:2.US.572.03
sp. zn. II. ÚS 572/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele V. V. H., zastoupeného advokátkou JUDr. J. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 16. 10. 2003, čj. 2 Azs 14/2003-45, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti tohoto rozsudku, za účasti Nejvyššího správního soudu ČR, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra ČR, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Az 41/2003, a spis Nejvyššího správního soudu v projednávané věci, z nichž zjistil následující:
Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo"), rozhodnutím ze dne 17. 5. 2002, čj. OAM-10003/VL-20-P17-2001, z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), neudělilo stěžovateli azyl. Podle téhož rozhodnutí se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí ministerstvo v průběhu řízení zjistilo, že důvodem žádosti stěžovatele o udělení azylu jsou ekonomické problémy. Stěžovatel též sdělil, že o udělení azylu žádá za účelem legalizace svého pobytu v České republice. Ministerstvo konstatovalo, že nepříznivá hospodářská situace ve Vietnamu postihuje bez rozdílu značnou část obyvatelstva země a její dopad na jednotlivce nelze označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Pohnutky stěžovatele, jež jej vedly k žádosti o azyl, nelze podřadit zákonným důvodům pro udělení azylu. Ministerstvo neshledalo ani důvod pro udělení humanitárního azylu ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 6. 2003, čj. 10 Az 41/2003-18, zamítl žalobu stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí ministerstva. Nepřiznalo mu ani náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že řízení před ním je ovládáno dispoziční zásadou. Zabýval se proto napadeným rozhodnutím pouze v napadeném rozsahu. Stěžovatel neuplatnil žádné výhrady proti právnímu zjištění, dle něhož podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 a §13 zákona o azylu nejsou dodrženy. Dovolával se výlučně azylu z humanitárního důvodu. Na humanitární azyl přitom není právní nárok a o jeho udělení se rozhoduje na základě volného správního uvážení, z důvodů hodných zvláštního zřetele. Takové okolnosti ani krajský soud neshledal. Soud potvrdil, že stěžovatel žádal o azyl z ryze ekonomických důvodů a v zájmu legalizace svého pobytu na území České republiky poté, kdy byl vyhoštěn. Vzal přitom v úvahu i jeho námitku, dle níž obyvatelstvo vietnamského venkova žije v chudobě a dochází tam k hrubému porušování lidských práv. Považoval ji za obecnou. Poukázal též na to, že zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA, na niž se stěžovatel odvolával, hovoří naopak o určitém zlepšení situace dodržování lidských práv a svobod, byť problémy nadále přetrvávají. Soud uzavřel, že uvedené okolnosti nesvědčí závěru, že jsou v případě stěžovatele naplněny podmínky pro udělení humanitárního azylu. Při rozhodování o žádosti stěžovatele o udělení azylu nedošlo k porušení předpisů, jichž se stěžovatel dovolává.
Stěžovatel napadl následně rozhodnutí krajského soudu kasační žalobou, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 16. 10. 2003, čj. 2 Asz 14/2003-43. V odůvodnění rozhodnutí poznamenal, že rozhodování o tom, zda bude udělen humanitární azyl podle ustanovení §14 zákona o azylu, se děje v absolutní volné úvaze správního orgánu. Nejde o "právo", na němž by mohl být účastník zkrácen. Stěžovatel je legitimován k námitce o porušení práva na řádný proces jen za situace, pokud by byla podána žádost výslovně na udělení humanitárního azylu. Není-li taková žádost, úvahy správního orgánu učiněné nad rámec žádosti nemohou zakládat ani procesní nároky. Azylové řízení je řízením návrhovým. Správní orgán je tedy povinen rozhodnout o žádosti tak, jak byla podána. Soud v přezkumném řízení zkoumá zákonnost vydaného rozhodnutí za stavu v době jeho vydání. Zkoumá tedy, co bylo obsahem žádosti, a zda se s ní správní orgán plně a v souladu se zákonem vypořádal. V průběhu soudního řízení je vyloučeno původní žádost o udělení azylu měnit. Soud není ani oprávněn zkoumat, zda důvody podání žádosti o udělení azylu byly jiné, než žadatel výslovně uplatnil. Správnímu orgánu nelze vytýkat, že nevzal v úvahu důvody v žádosti nevznesené. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že povšechná tvrzení o těžkých životních podmínkách a nedostatku demokracie v zemi původu nejsou důvodem pro udělení humanitárního azylu a ekonomické důvody jsou irelevantní [§16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu]. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodnou námitku stěžovatele, týkající se nesprávného posouzení právní otázky. V řízení před ministerstvem nedošlo k vadám řízení, jež namítal stěžovatel a které by byly důvodně vytýkány opravným prostředkem (žalobou), pro něž by měl krajský soud správní rozhodnutí zrušit. Nedošlo tedy k naplnění důvodů kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s.").
Stěžovatel napadá závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud neposkytl ochranu jeho právům a nevzal do úvahy všechny skutečnosti uvedené v kasační stížnosti. Vedlejší účastník se ke kasační stížnosti vyjádřil jen velmi okrajově a Nejvyšší správní soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěrům, které nebyly vedlejším účastníkem prezentovány. Vedlejší účastník nikdy neuvedl, že by se stěžovatel měl od dubna 1997 do října 1999 zdržovat v Polsku, a že by toto měl být důvod k nevyhovění žádosti. Přesto Nejvyšší správní soud na základě toho rozhodl. Nevysvětlil taktéž, z jakého důvodu a na základě jakých skutečností dospěl ze Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA, podle stěžovatele nekonkrétní a nespecifikované, k závěru, že nejsou dány podmínky pro udělení humanitárního azylu. Nejvyšší správní soud též dovodil, že nebyly splněny důvody pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 a §13 zákona o azylu. Současně však konstatoval, že důvody pro udělení azylu podle uvedených ustanovení ani nezkoumal, neboť stěžovatel proti neudělení azylu podle ustanovení §12 a §13 zákona o azylu nic nenamítal. Stěžovatel souhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, dle něhož závisí udělení humanitárního azylu na volné úvaze správního orgánu. Odmítá však, že by takové uvážení mohlo záviset na pouhém povrchním posouzení věci jedním člověkem. V úvahu musí být vzaty všechny skutečnosti, které hovoří ve prospěch i neprospěch žadatele. Ministerstvo ani krajský soud své tvrzení, dle něhož u stěžovatele nejsou naplněny důvody pro udělení azylu z humanitárního důvodu, nezdůvodnily. Stěžovatel se domnívá, že skutečnosti, jež v řízení uvedl, důvody pro udělení azylu z humanitárních důvodů naplňují. V žádném právním předpisu, platném v České republice ani ve státech, jež jsou stranami Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není totiž uvedeno, že by jím tvrzené skutečnosti nebylo možné pod důvody pro udělení humanitárního azylu zahrnout. Stěžovatel konečně vytýká, že napadené rozhodnutí postrádá poučení o opravných prostředcích, v čemž spatřuje vážné pochybení. Podle jeho názoru není zcela jasné, zda je napadený rozsudek platný či zda jde o rozhodnutí nicotné.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší správní soud ČR, a vedlejšího účastníka řízení, Ministerstvo vnitra ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší správní soud ČR ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí v projednávané věci i na předcházející rozhodnutí krajského soudu. Připomněl, že je při rozhodování o kasační stížnosti vázán důvody kasační stížnosti. Stěžovatel uplatnil důvody, upravené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s., a věcně brojil proti nesprávnému posouzení podmínek pro udělení azylu z humanitárního důvodu. Nejvyšší správní soud se proto nezabýval důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12 a §13 zákona o azylu. Pokud jde o námitku stěžovatele, dle níž dospěl k závěrům, které vedlejší účastník neprezentoval (pobyt stěžovatele v Polsku), Nejvyšší správní soud poznamenal, že při svém rozhodování vycházel mimo jiné z obsahu správního spisu, z něhož uvedená skutečnost vyplynula. Nejedná se o závěr soudu, ale o konstatování skutečností vyplývajících ze spisu. Nejvyšší správní soud připouští své pochybení, pokud jde o absenci poučení v napadeném rozhodnutí. Stalo se tak v důsledku nedostatečné kontroly originálu a stejnopisů rozsudku. Koncept rozsudku v počítači Nejvyššího správního soudu a ve výtisku konceptu poučení obsahuje. Rozhodnutí soudu má obsahovat poučení o opravném prostředku i v případě, kdy opravné prostředky nejsou přípustné. Nejde však proto o rozhodnutí neplatné či nicotné. Uvedená vada za situace, kdy opravný prostředek není přípustný, nemohla stěžovatele nijak zkrátit na jeho právech. Nejvyšší správní soud má za to, že k tvrzenému porušení práv stěžovatele nedošlo, a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ministerstvo vnitra ČR se, ač náležitě vyzváno, k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti jednak polemizuje se závěry Nejvyššího správního soudu stran existence důvodů pro udělení azylu z humanitárních důvodů, jednak vůbec zpochybňuje postup a rozhodnutí uvedeného soudu, neboť jimi údajně bylo odepřeno jeho právo na soudní ochranu.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Z hlediska ústavněprávního proto může být posouzena pouze otázka, zda postup a závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud nejprve posoudil pochybnost stěžovatele, zda napadené rozhodnutí není nicotné, postrádá-li poučení o opravném prostředku. Tak tomu bylo v projednávané věci, ačkoli rozhodnutí soudu poučení o opravném prostředku obsahovat musí (§54 odst. 2 s.ř.s.). Nejvyšší správní soud sám své pochybení připustil. Nicotným rozhodnutím je podle shodného mínění teorie i praxe zásadně rozhodnutí, vyznačující se natolik těžkými vadami, že je nutno míti za to, že tu žádný akt není. V ostatních případech je vadný akt státní správy platným a jsou z něj vyvozovány důsledky jako z aktu bezvadného (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, 2001, str. 1209-1210). Jakkoli Ústavní soud připouští, že k porušení zákona v daném ohledu došlo, nebylo toto porušení způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Vyšel přitom z pojmu materiálního právního státu, který se pojí s efektivní ochranou lidských práv a je prost akademického formalismu. V projednávaném případě žádný další opravný prostředek, který by stěžovatel mohl využít, neexistoval. Stěžovatel tak chybným postupem soudu nemohl být reálně zkrácen na svém právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 Listiny) již jen proto, že toto své právo již v dané fázi vyčerpal.
Ústavní soud se dále zaměřil na námitky vztahující se k neudělení azylu. Předesílá, že Nejvyšší správní soud je podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s.ř.s. zásadně vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatnil důvody, uvedené v soudním řádu správním pod §103 odst. 1 písm. a) a b). Z obsahu kasační stížnosti (a ostatně i z obsahu žaloby stěžovatele) je patrné, že stěžovatel napadal závěry soudu, resp. ministerstva, o neudělení azylu z humanitárního důvodu. Již v žalobě stěžovatel neuplatnil žádné výhrady proti neudělení azylu podle ustanovení §12 a §13 zákona o azylu. Z důvodu dispozitivity řízení se takto neuplatněnou výhradou nezabýval krajský soud a následně ani Nejvyšší správní soud. Posledně uvedený soud na druhé straně přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněných důvodů. Své rozhodnutí též náležitě a srozumitelně odůvodnil. Uvedený postup považuje Ústavní soud za postup ústavně konformní.
Pokud jde o údajné naplnění důvodů k udělení azylu z humanitárního důvodu, dospěl Ústavní soud k následujícímu závěru. Na udělení azylu z humanitárního důvodu ve smyslu §14 zákona č. 325/1999 Sb., není právní nárok a správní uvážení, co do posouzení případu hodného zvláštního zřetele, se pro svou diskreční povahu z přezkumné činnosti Ústavního soudu zjevně vymyká (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 532/02). Ústavní soud je toliko oprávněn posoudit, zda interpretace aplikovaného jednoduchého práva (tj. §14 zákona o azylu) nezasáhla do ústavně chráněné sféry stěžovatele případnou libovůlí či svévolí na straně obecného soudu. Ani to však v projednávané věci neshledal.
Nejvyšší správní soud, ale i krajský soud a ministerstvo, se danou věcí odpovědně zabývaly. Argumenty stěžovatele, které mají svědčit o opaku, považuje Ústavní soud za nedůvodné. Napadené rozhodnutí především neposkytuje oporu jeho tvrzení, že Nejvyšší soud učinil své závěry na podkladě skutečností, které nebyly ministerstvem prezentovány. Konkrétně se mělo jednat o pobyt stěžovatele v Polsku. Napadené rozhodnutí zmiňuje tento pobyt jako jednu z okolností řízení, přičemž výslovně uvádí, že daná skutečnost plyne ze správního spisu. Nic ostatně nenasvědčuje tomu, že by jakkoli byla relevantní z hlediska napadených závěrů soudu. Nelze přisvědčit ani námitce, dle níž Nejvyšší správní soud nevysvětlil, z jakého důvodu dospěl na základě údajně nekonkrétní a nespecifikované Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA ke svým závěrům. Uvedená Zpráva byla podle napadeného rozhodnutí taktéž součástí správního spisu, opatřilo ji ministerstvo a na základě ní také rozhodovalo. Ve vztahu ke stěžovateli tak nijak nešlo o nekonkrétní či nespecifikovanou zprávu. Potvrzuje to implicitně i fakt, že na ni stěžovatel sám poukazoval ve své žalobě ke krajskému soudu. Nejvyšší správní soud i krajský soud své závěry stran neudělení azylu z humanitárního důvodu řádně zdůvodnily ostatně nejen poukazem na zmíněnou Zprávu, ale hlavně poukazem na tvrzení samotného stěžovatele, z nichž byla zřejmá především ekonomická motivace žádosti o azyl a snaha po legalizaci jeho pobytu v České republice. Pokud za dané situace považovaly tvrzení stěžovatele o porušování lidských práv ve Vietnamu za obecná, nelze jejich závěr, že skutečnosti hodné zvláštního zřetele v projednávané věci neexistují, považovat za svévolný.
Stěžovatel rovněž tvrdí, že Nejvyšší správní soud nevzal v úvahu všechny okolnosti tvrzené v kasační stížnosti, což ovšem nijak nespecifikuje. Ústavní soud porovnal kasační stížnost a napadené rozhodnutí a neshledal, že by Nejvyšší správní soud některou ze zásadních skutečností při svém rozhodování opomenul.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení, garantovaného čl. 36 Listiny. Nejvyšší správní soud postupoval i rozhodl zjevně ústavně konformní způsobem. Okolnost, že se stěžovatel s jeho závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, je s ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě zřejmé, že citované články v podstatě garantují principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. V kontextu ústavní stížnosti se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků účinně dovolat.
Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy na projednávaný případ nedopadá ratione materiae. Podle věty první uvedeného ustanovení platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Ústavní soud při své interpretaci uvedeného ustanovení konformně zohlednil interpretaci Evropského soudu pro lidská práva provedenou ve věci Maaouia proti Francii (2000), dle něhož rozhodnutí, související se vstupem, pobytem či vyhoštěním cizinců, se netýkají občanských práv či závazků stěžovatele nebo trestního obvinění proti němu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti napadených usnesení, Ústavní soud poukazuje na to, že rozhodnutím ve věci odpadl k vydání takového rozhodnutí důvod.
V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by bylo nutno napadená rozhodnutí zrušit. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu