ECLI:CZ:US:2004:2.US.574.03
sp. zn. II. ÚS 574/03
Usnesení
Ústavní soud v rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti PhDr. D. N., právně zastoupené H. D., advokátkou, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Zn 3203/2003-4, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu faxovým podáním dne 19. 12. 2003, doplněnou písemně dne 22. 12. 2003, se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení policejního inspektora Policie ČR MO Vokovice, Praha 6 ze dne 15. 6. 2003, č. j. OR6-434/MO3-Tč-2003. Tímto usnesením bylo podle §159a odst. 1 trestního řádu odloženo oznámení stěžovatelky o podezření ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 trestního zákona, kterého se měl dopustit J. N., otec nezletilých dětí G. a P. N.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ohledně nezletilých dětí je veden opatrovnický spor u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 10P 174/96. Ve věci byl vydán jeden pravomocný a vykonatelný rozsudek, a to dne 29. 6. 1999, jímž bylo rozhodnuto o střídavé péči rodičů po 14-ti dnech. Zvlášť jsou určeny prázdniny a svátky, a to taktéž ve smyslu střídání obou rodičů v péči o děti. Otec podle tvrzení stěžovatelky ani v jediném případě děti matce nepředal a matka viděla své děti pouze sporadicky, nikdy však v termínu určeném pravomocným rozsudkem. Matka se opakovaně u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhala realizace styku s dětmi. V současné době je v platnosti předběžné opatření, podle něhož mají být děti u matky každý druhý víkend, přičemž otec je povinen děti ke styku s matkou připravit. Otec se však uvedeným předběžným opatřením neřídí a soud ani jiné orgány dosud nečiní nic k nápravě. Pouze v jediném případě soud reagoval na návrh matky na výkon rozhodnutí a dne 22. 2. 2002 vydal usnesení, kterým nařídil děti předat matce. Soudní vykonavatel však na místě zjistil od dalších osob, že otec s dětmi odjel na hory a zmařil tak výkon soudního rozhodnutí.
Stěžovatelka tedy podala trestní oznámení, věc však byla posléze odložena usnesením, proti němuž podala stížnost. Proti usnesení o zamítnutí stížnosti podává tuto ústavní stížnost. Stěžovatelka se domnívá, že v napadeném usnesení není zdůvodněno, z čeho orgány činné v trestním řízení dovodily, že skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí nebyla naplněna. Rovněž tak není patrno, že by orgány činné v trestním řízení měly k dispozici opatrovnický spis, z nějž by mohly zjistit skutkový stav. Z napadeného usnesení není ani zřejmé, které formální a materiální znaky trestného činu nebyly naplněny, aby z toho bylo možno učinit závěr, že ze strany otce nejde o trestnou činnost. Otec matce nikdy děti podle pravomocného rozsudku nepředal, v řadě případů jí je nepředal ani na základě předběžného opatření.
Stěžovatelka je přesvědčena, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně prošetřily celou záležitost a učinily nesprávný závěr. Domnívá se, že jsou splněny materiální a formální znaky skutkové podstaty trestného činu uvedené v §171 odst. 3 trestního zákona a že otec děti poškozuje. Má za to, že jsou porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud požádal ve smyslu §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu o vyjádření účastníka řízení - Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6. Z jeho vyjádření pak vyplynulo, že v průběhu řízení o trestním oznámení stěžovatelky bylo zjištěno, že se obsahově jedná o shodný podnět, o němž již bylo rozhodnuto v rámci řízení vedeném u Policie ČR MO Vokovice pod č. j. OR6-1423/MO3-Tč-2003 a na Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 6 bylo evidováno pod sp. zn. 2 Zn 1207/2003. Z tohoto důvodu bylo trestní oznámení stěžovatelky odloženo a stížnost do tohoto usnesení byla státním zástupcem zamítnuta jako nedůvodná, neboť se jednalo o opakovaný podnět. Podezření z trestného činu podle §171 odst. 3 trestního zákona bylo prověřováno, toto prověřování bylo skončeno a zahrnovalo i jednání podezřelého ze dne 22. 2. 2002. Případem se zabývalo rovněž Městské státní zastupitelství v Praze, a to na základě podnětu stěžovatelky podle §12d odst. 1 a 2 zákona č. 283/1993 Sb., zákona o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Po přezkoumání spisového materiálu však státní zastupitelství dospělo k závěru, že podnět stěžovatelky není důvodný.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje trestní řád v ustanoveních §158 a následujících. Dojde-li státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží, jestliže není na místě vyřídit věc jinak (§159 odst. 1 trestního řádu). Usnesení o odložení věci se doručuje poškozenému, který může proti usnesení podat stížnost (§159 odst. 5 trestního řádu). Při prověřování trestních oznámení postupují orgány činné v trestním řízení podle zásady oficiality (§2 odst. 4 trestního řádu). To znamená, že orgány činné v trestním řízení musí z vlastní iniciativy učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů (§158 odst. 2 trestního řádu). Jestliže státní zástupkyně z okolností případu dospěla k závěru, že ze strany podezřelého nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle příslušných ustanovení trestního zákona, nepřísluší Ústavnímu soudu tento její právní názor korigovat. V dané věci podle zjištění Ústavního soudu postupovaly orgány činné v trestním řízení podle zákonných ustanovení trestního řádu a z okolností případu nevyplývá, že by v neprospěch stěžovatelky porušily některá ustanovení Listiny základních práv a svobod.
Státní zástupkyně přezkoumala rozhodnutí policejního orgánu, jímž bylo odloženo trestní oznámení stěžovatelky, důvodně shledala její stížnost neopodstatněnou a naopak postup policejního orgánu shledala v souladu s §159a odst. 1 trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádala s námitkami uplatněnými stěžovatelkou ve stížnosti a také uvedla, že nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující dostatečně závěr, že byl spáchán shora citovaný trestný čin a že jej spáchal označený podezřelý.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelého a že věc byla odložena podle §159a odst. 1 trestního řádu. V tomto směru Ústavní soud opakovaně uvádí, že v odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem nelze spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného subjektivního veřejného práva stěžovatelky, jehož ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, totiž neexistuje, tzn. že žádnému subjektu nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného.
Je věcí orgánů činných v trestním řízení, aby jako orgány veřejné moci posoudily, zda jsou či nejsou splněny podmínky stanovené Listinou základních práv a svobod, podle jejíhož čl. 8 odst. 2 nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který zákon stanoví (tedy za podmínek stanovených zákonem č. 141/1961 Sb., trestním řádem, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava otázek v trestním řádu uvedené zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatelky na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Pokud se stěžovatelka domnívá, že uvedeným postupem bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod, nelze než konstatovat, že taková interpretace Listiny základních práv a svobod neobstojí.
V daném případě Ústavní soud nezjistil namítané porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu