ECLI:CZ:US:2004:2.US.576.03
sp. zn. II. ÚS 576/03
Usnesení
II. ÚS 576/03
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. C. B., zastoupeného JUDr. P. V., advokátem, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2003, sp. zn. 9 To 310/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 18 T 1/2003, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2003, sp. zn. 9 To 310/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 18 T 1/2003, a tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho Ústavou zaručených práv, konkrétně namítá porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a z obsahu stížnosti lze dovodit, že dále namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 18 T 1/2003, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2003 pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a nebytovému prostoru, přičemž mu bylo kladeno za vinu, že opakovaně vyměnil zámek u vstupních dveří do bytu poškozené J. N., ačkoli věděl, že je na základě řádně uzavřené nájemní smlouvy oprávněnou nájemnicí bytu. Dále Ústavní soud ze spisu zjistil, že o věci jednal Městský soud v Praze na základě odvolání, které stěžovatel podal proti výše citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4. Městský soud rozsudkem ze dne 5. 9. 2003, sp. zn. 9 To 310/2003, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o vině a změnil ho pouze ve výroku o trestu.
Městský soud v Praze se jako účastník řízení vyjádřil k podané ústavní stížnosti tak, že odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že ústavní stížnost se svým obsahem týká hodnocení důkazů, přičemž s námitkami, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje, se odvolací soud vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní stížnost proto považuje za zjevně neopodstatněnou.
K ústavní stížnosti se dále vyjádřilo Městské státní zastupitelství v Praze. Uvedlo, že argumenty, uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti, byly prezentovány ve zcela shodném rozsahu v rámci odvolacího řízení a Městský soud v Praze se s nimi v plném rozsahu vypořádal, jak je možné dovodit z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2003, sp. zn. 9 To 310/2003. Považuje proto ústavní stížnost za neopodstatněnou.
Ústavní soud připomíná, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho výhrada ke způsobu, jakým soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené N. Jak bylo výše podotknuto, Ústavní soud však není přezkumnou instancí ve vztahu k obecným soudům a tudíž mu nepřísluší zabývat se způsobem hodnocení provedených důkazů, neboť to je věcí soudů obecných. Ústavní soud může zasáhnout jen tehdy, jestliže lze dovodit, že postup soudů nebyl ústavně konformní. Taková zjištění však v daném případě učiněna nebyla. Námitky, které uplatňuje stěžovatel v ústavní stížnosti, uplatnil v odvolacím řízení a se všemi těmito námitkami se Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí zcela vypořádal.
Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti tvrdí, že postupem soudů došlo k zásahu do jeho Ústavou chráněného práva vlastnit majetek a dovozuje, že došlo k porušení čl. 11 Listiny. Odvolává se na to, že jako vlastník neměl možnost jiného bydlení, a proto bydlel v bytě, který se nacházel v domě v jeho vlastnictví a že tím vlastně realizoval své vlastnické právo. Pokud soudy za této situace hodnotily jeho jednání jako trestné, pak podle jeho názoru porušily čl. 11 Listiny.
Obsahem práva věc vlastnit je věc držet, věc užívat a s věcí nakládat. Pokud vlastník s věcí naloží tak, že ji pronajme, musí respektovat právo, založené nájemní smlouvou po dobu trvání nájmu. Z čl. 11 Listiny vyplývá, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Závěry stěžovatele, že poskytnutím ochrany nájemkyni Nicarové došlo k zásahu do jeho vlastnického práva, jsou proto samy v rozporu s Ústavou a ústavním pořádkem.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoliv ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu