ECLI:CZ:US:2004:2.US.582.03
sp. zn. II. ÚS 582/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 9 To 406/2003, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 2 T 166/2002, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Č. p., a. s., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 odst. 2 trestního zákona, a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a kterým byl zrušen výrok o trestu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 11. 2002, sp. zn. 2 T 104/2002, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jež zrušením výroku pozbyla podkladu. Dále bylo stěžovateli uloženo nahradit Č. p., a. s., škodu ve výši 435 370,- Kč. Současně se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti prve uvedenému rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na řádný a spravedlivý proces, chráněného Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením provedených důkazů tak, jak je provedly soudy obou stupňů. Podle stěžovatele jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 2 T 166/2002. Seznámil se tak s průběhem celého řízení, zejména s důkazy, které jsou zmiňovány v ústavní stížnosti a jejichž hodnocení provedené obecnými soudy označuje stěžovatel za extrémně nesprávně interpretované.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že znalecký posudek soudního znalce Ing. O. K. byl stěžejním důkazem pro úsudek soudu o tom, že se dopravní nehoda, která byla důvodem pro uplatnění pojistné události, nestala. Takový závěr neodpovídá průběhu dokazování před soudem prvního stupně, jak je zachycen ve spisu a v odůvodnění obou rozhodnutí. Soudy obou stupňů závěr o vině stěžovatele a o neexistenci dopravní nehody založily jednak na nevěrohodnosti svědka J. S., který předmětnou dopravní nehodu měl vyšetřovat, a dále na výpovědi svědka M. K., který měl předmětnou dopravní nehodu způsobit, a na výpovědi svědkyně J. H., která byla vlastnicí vozidla, které měl řídit při dopravní nehodě M. K. Svědek M. K. ve své výpovědi výslovně popřel, že by J. H. či stěžovatele znal, že by někdy předmětné vozidlo řídil, a že by se předmětné dopravní nehody zúčastnil. Věrohodnost této výpovědi koresponduje s odborným vyjádřením z oboru zkoumání ručního písma, podle nějž podpis M. K. na záznamu o malé dopravní nehodě není jeho pravým podpisem. Svědkyně J. H. uvedla, že M. K. nezná, a že jí je známa pouze drobná havárie jejího vozidla, způsobená R. P. Obecné soudy tedy vycházely právě z těchto výpovědí, které ve svých rozhodnutích rozebraly a daly je do souvislosti s ostatními v řízení provedenými důkazy. Znalecký posudek je tedy pouze jedním z dalších důkazů, ze kterých obecné soudy vycházely. Zejména odvolací soud se vypořádal s tímto znaleckým posudkem konstatováním, že znalec měl o skutkových okolnostech případu pochybnosti. Toto konstatování přitom podle názoru Ústavního soudu lze vyvodit z kontextu znalcova posudku a jeho vyjádření v hlavním líčení. V každém případě znalec hodnotil a mohl hodnotit pouze skutečnosti, pro něž byl k podání znaleckého posudku přibrán. Závěr, zda se předmětná dopravní nehoda stala nebo nestala, byl v daném případě závěrem právním, který byl povinen učinit na základě celého provedeného dokazování soud. Ústavní soud tedy konstatuje, že znalecký posudek Ing. O. K. nebyl tím důkazem, na němž by byla rozhodnutí obecných soudů založena jako na stěžejním důkazu.
Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 4, jako účastníci řízení, a Městské státní zastupitelství v Praze, jako vedlejší účastník řízení, ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti neuvedly žádné skutečnosti, které by nebyly obsaženy již v odůvodněních rozhodnutí napadených ústavní stížností, a proto se těmito vyjádřeními Ústavní soud nezabýval.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní soud neshledal, že by skutková zjištění obecných soudů byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť soudy zjevně hodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Závěr o vině stěžovatele byl soudy vyvozen z uzavřeného řetězce důkazů přímých i nepřímých. Je patrný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával vyjádření téhož znalce ve věci, vedené Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 43/2003, tato námitka není použitelná v řízení o ústavní stížnosti, poněvadž tento důkaz nebyl navržen v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí napadených ústavní stížností. Kromě toho toto vyjádření plně koresponduje s posudkem a vyjádřením znalce tak, jak bylo zjištěno obecnými soudy.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelem podaný návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 má akcesorickou povahu, tj. sdílí osud ústavní stížnosti. Pokud byla ústavní stížnost odmítnuta, jak uvedeno shora, je odmítnutím ústavní stížnosti odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu