ECLI:CZ:US:2004:2.US.584.03
sp. zn. II. ÚS 584/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců a JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele JUDr. L. T., zastoupeného advokátem JUDr. J. R., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 2 VZv 2/2003, a usnesení Policie České republiky, útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. ČTS: OKFK-146/1-8-2003, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 23. 12. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie ČR, útvaru odhalování korupce a finanční kriminality. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil následující:
Policie ČR, útvar odhalování korupce a finanční kriminality, vydala dne 7. 10. 2003 usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro pomoc k trestnému činu podvodu podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Ve výroku svého usnesení popsal policejní orgán jednání stěžovatele, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání, a konstatoval, že uvedené skutečnosti vyplynuly z důkazů zjištěných prověřováním. Tyto důkazy podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání si stěžovatel podal stížnost. Poukázal v ní na nedůvodnost zahájení trestního stíhání, na nepodloženost závěrů o naplnění subjektivní stránky jednání, pro něž je stíhán, a na nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze zamítl svým usnesením ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 2 VZv 2/2003, stížnost jako nedůvodnou. V odůvodnění usnesení uvedl, že policejní orgán dodržel všechny podmínky vyžadované ustanovením §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Provedl rozsáhlé prověřování. V jeho průběhu opatřil potřebné podklady a četná nezbytná vysvětlení k objasnění skutečností, které důvodně nasvědčovaly tomu, že stěžovatel svým jednáním spolu s dalšími spoluobviněnými úmyslně napomáhal ke spáchání trestného činu podvodu coby jeden z důvěrných spolupracovníků organizátora rozsáhlé trestné činnosti, obviněného Ing. P. S. Stížnostní orgán dospěl k závěru, že postupem policejního orgánu nedošlo k dotčení trestněprávních předpisů.
Stěžovatel napadl rozhodnutí stížnostního orgánu projednávanou ústavní stížností. Poukazuje v ní na obsah usnesení o zahájení trestního stíhání, jež je dle jeho názoru nepřesné a nepřesvědčivé. Má za to, že nesplňuje náležitosti uvedené v ustanovení §160 trestního řádu. Upozorňuje, že skutečnost, že spolu s dalšími obviněnými založil dne 17. 12. 1993 sdružení pod názvem H., je již předmětem trestního řízení vedeného proti němu souběžně u Městského soudu v Praze, pod sp.zn. 3 T 14/2001, v němž je obžalován jako spolupachatel. Za totožný skutek nemůže být stíhán jednak jako spolupachatel, jednak jako pomocník k trestnému činu v rámci jiného trestního řízení. Stěžovatel polemizuje i se závěrem orgánů činných v trestním řízení, že se všichni spoluobvinění v rámci stíhané rozsáhlé trestné činnosti vzájemně dlouhou dobu velmi dobře znali. Tvrdí, že známé údaje o vzájemných vazbách mezi nimi byly záměrně hrubě zkresleny. Z obsáhlého spisového materiálu nelze dovodit, že by znal předem jakékoli záměry obviněného Smetky a dalších. Vědomost o úmyslu páchat trestnou činnost hlavních pachatelů je přitom podstatou účastenství ve formě pomoci.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní státní zastupitelství v Praze a Policii ČR, útvar odhalování korupce a finanční kriminality, aby se, coby účastníci řízení, vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti.
Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatnil již v předchozí stížnosti. Podrobně se s nimi vypořádalo v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž plně odkazuje. Výhrada stěžovatele, že je v posuzovaném případě podruhé stíhán pro totožný skutek, pro nějž je proti němu již vedeno trestní řízení (nyní o něm probíhá hlavní líčení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001), je nedůvodná. Jedná se totiž o dva zcela odlišné skutky. U Městského soudu v Praze je stěžovatel v rámci specifikovaného řízení stíhán zjednodušeně řečeno pro podvodné jednání směřující k vylákání finančních prostředků od klientů společnosti H., a.s., v souvislosti se slibovanou výstavbou rodinných domků. V posuzované věci je stíhán naproti tomu za účastenství na podvodném vylákání úvěrů od K. b., a.s. Oba skutky se tak liší nejen samotným jednáním, ale i okruhem poškozených. Stěžovatel polemizuje dále ve své ústavní stížnosti se závěry napadených rozhodnutí stran důvodů pro zahájení trestního stíhání. Jeho námitky však objektivně nezohledňují obsah velmi rozsáhlého spisového materiálu a jsou značně nekonkrétní. Zastupitelství je přesvědčeno o tom, že napadené usnesení policejního orgánu velmi podrobně popisuje stíhaný skutek, který vykazuje všechny zákonné znaky účastenství na trestném činu, pro nějž je stíhán. Naprosto jasně je vyjádřena subjektivní stránka v podobě úmyslné pomoci spoluobviněným manažerům pobočky K. b., a.s., spočívající ve snaze odstranit překážky k páchání trestné činnosti a obohatit organizátora obviněného Ing. P. S. Cílem jednání stěžovatele bylo, aby celý promyšlený systém uvolňování úvěrových prostředků unikl pozornosti centrály uvedené banky a navodil se klamný dojem, že jsou úvěry poskytovány v souladu s jejich proklamovaným objektem, vnitřními předpisy banky a pravomocemi spoluobviněných bývalých manažerů pobočky. Konkrétním hodnocením velkého množství provedených důkazů se nelze v dané fázi trestního řízení zabývat. Stěžovatel nebyl podle názoru účastníka postupem orgánů činných v trestním řízení zkrácen na svých ústavně zaručených právech a své námitky ostatně ani srozumitelně nekonkretizuje. Účastník proto nepovažuje jeho ústavní stížnost za důvodnou.
Policie ČR, útvar odhalování korupce a finanční kriminality, odkázala na vyjádření vrchního státního zastupitelství.
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení otázky přípustnosti projednávané ústavní stížnosti. Zahájení trestního stíhání je po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002, nově formalizováno usnesením o zahájení trestního stíhání. Po dřívějším opatření, které bylo sice přezkoumatelné, nikoli však v rámci řádného opravného řízení, zákon nyní předepisuje formu usnesení, proti níž je přípustná stížnost. V daném případě stěžovatel tento řádný opravný prostředek vyčerpal. Napadené rozhodnutí stížnostního orgánu je pravomocné a konečné, a může být tudíž podrobeno v níže specifikovaném, omezeném rozsahu, přezkumu Ústavním soudem.
Sdělení obvinění představuje prvotní procesní předpoklad nezbytný k tomu, aby určité trestní řízení bylo zahájeno a následně prováděno. Je zřejmé, že na ně dopadá věcná působnost ustanovení článku 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Zároveň však z postavení a funkce Ústavního soudu (srov. čl. 83 Ústavy) vyplývá, že Ústavní soud nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti a opodstatněnosti sdělení obvinění. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že trestní řízení coby zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na nichž bude v posledku postaveno vlastní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to jest, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem (srov. nález III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78). Ústavní soud, veden zásadami subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, je oprávněn toliko přezkoumat, zda konkrétní rozhodnutí, jímž bylo obvinění sděleno, je v souladu s imperativy článků 8 odst. 2 Listiny a šetří i ostatní základní práva a svobody. Posoudil proto toliko, zda policejní orgán sdělil stěžovateli obvinění z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (trestní řád).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že usnesení o zahájení trestního stíhání nevyhovuje požadavkům uvedeným v ustanovení §160 trestního řádu, neboť je nepřesvědčivé a nepřesné. Stejnou námitku uplatnil ve své stížnosti proti tomuto usnesení. Vrchní státní zastupitelství se jí zabývalo, v postupu policejního orgánu však neshledalo žádné pochybení.
Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele je výsledkem ústavně konformního výkladu i aplikace ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Policejní orgán v něm dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, jenž sestává z obsáhlého výčtu navazujících právních úkonů a který stěžovatel i další spoluobvinění svým jednáním naplnili. Skutek místně a časově vymezil (specifikací dat, výší finančních částek, jmény osob, jimž stěžovatel svým jednáním pomáhal v trestné činnosti, čísly úvěrových smluv a bankovních účtů). K záměně s jiným skutkem tak nemůže dojít. Popsal řádně i jednání, jímž stěžovatel podle dosud zjištěných skutečností napomáhal ke spáchání trestného činu, včetně vymezení podvodného úmyslu. Označil odpovídajícím způsobem stěžovatele. Z opatřených podkladů tak policejní orgán shromáždil skutečnosti, jež důvodně nasvědčují tomu, že stěžovatel napomáhal ke spáchání označeného trestného činu, a v odůvodnění svého rozhodnutí je dostatečně přesně popsal. Námitka stěžovatele je tak v rovině ústavnosti neodůvodněná.
Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, jež připouští kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zakotvená základní práva, např. v situaci, kdy takové usnesení je výrazem libovůle a není dostatečně odůvodněno (srov. nález III. ÚS 511/02).
V posuzovaném případě libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení neshledal, a není proto oprávněn k zásahu do jejich nezávislého rozhodování.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v úvodní fázi trestního řízení dostatečný stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že trestné jednání nemusí a ani nemůže být v tomto stádiu prokázáno a ve skutkové větě popsáno v natolik precizní míře, jako je tomu např. u obžaloby. V postupu orgánů činných v trestním řízení tak Ústavní soud neshledal pochybení ústavního rozměru.
Ústavní soud se nezabýval námitkami stěžovatele, jež zpochybňují samu trestně právní kvalifikaci skutku a správnost údajů vyvozených z provedeného dokazování. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu budou provádět dokazování v dalších stádiích trestního řízení. Námitky stěžovatele budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže jeho výsledky předjímat (srov. např. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, č. 94).
Taktéž námitce stěžovatele, že pro skutečnost, že "založil s dalšími obviněnými sdružení pod názvem H.", je již stíhán v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 3 T 14/2001, nemohl Ústavní soud přitakat. Stěžovatel ji totiž formuloval až v ústavní stížnosti, kdežto v řízení před orgány činnými v trestním řízení ji neuplatnil. Tyto orgány tak nedostaly příležitost se k ní vyjádřit (srov. III. ÚS 326/97, II. ÚS 488/2000). Ústavní princip subsidiarity institutu ústavní stížnosti Ústavnímu soudu ukládá, nezabývat se námitkou, která mohla být uplatněna před orgány činnými v trestním řízení, avšak uplatněna nebyla.
Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace ani aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů veřejné moci a nevybočují tak z mezí ústavnosti. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 20. dubna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu