ECLI:CZ:US:2004:2.US.584.04
sp. zn. II. ÚS 584/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. M. L., a. s., zastoupeného Mgr. V. Š., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2004, č. j. 27 Co 402/2003-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 11. října 2004 obdržel Ústavní soud stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2004, č. j. 27 Co 402/2003-91. Tímto rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. dubna 2003, č. j. 38 C 94/2002-67, tak, že žaloba na zaplacení částky ve výši 61.238 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 56.742 Kč od 1. 7. 2001 do zaplacení, byla zamítnuta. Stěžovatel namítal, že v řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo jednat v souladu s principem smluvní volnosti, zakotvené v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na rovné postavení v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a konečně právo na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Krajský soud v Brně nepřípustně zasáhl do principu smluvní autonomie, když nepřihlédl k úpravě v leasingové smlouvě a všeobecných leasingových podmínkách, jež jsou pro účastníky leasingového vztahu závazné, resp. tato smluvní ujednání obešel. Tímto Krajský soud v Brně zasáhl i obecně do práva stěžovatele podnikat. Důležitým aspektem při uzavírání smluv zejména v obchodní oblasti je jistá předvídatelnost případně nepříznivých právních následků pro účastníky, jestliže se nebudou chovat po právu. Je třeba, aby veřejná moc tyto autonomní projevy respektovala a aby nezasahovala do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), včetně podmínek ustanovení §75 odst. 1 zákona. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. v ustanovení §75 odst. 2 zákona výjimky z této zásady).
Ústavní soud ve světle výše naznačených úvah konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. V daném případě Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně. V poučení o opravných prostředcích sice uvedl, že dovolání není přípustné, ale z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné. Zároveň není splněna podmínka pro omezení přípustnosti dovolání, stanovená v odst. 2 téhož ustanovení. Stěžovatel tak má možnost se obrátit na Nejvyšší soud ČR s podáním dovolání. Postup v případě nesprávného poučení o dovolání upravuje ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř.
Na základě uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona, neboť je nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj