ECLI:CZ:US:2004:2.US.585.03
sp. zn. II. ÚS 585/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti F., a. s., právně zastoupené Mgr. J. K., advokátem, směřující proti nečinnosti a průtahům Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 17 Cm 432/98, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Ostravě nepokračovat v průtazích a neprodleně ve věci jednat. Předmětem sporu byla žaloba o určení neplatnosti zástavní smlouvy, uzavřené mezi stěžovatelkou a V., a. s., formou notářského zápisu ze dne 9. června 1993. Žaloba byla podána dne 17. května 1995 u Krajského soudu v Brně, kde byla věc vedena pod sp. zn. 15 Cm 280/95. V průběhu řízení došlo ke změně označení obchodní firmy F., a. s., na dnešní označení firmy F., a. s. Rozhodnutím ze dne 19. června 1998, sp. zn. 15 Cm 280/95, vyslovil Krajský soud v Brně svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě, kde je vedena pod sp. zn. 17 Cm 432/98. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti tomuto rozhodnutí nepodala odvolání s ohledem na blízkost nově určeného soudu jejímu sídlu. Dále uvedla, že po postoupení věci Krajskému soudu v Ostravě učinila dne 5. února 1999 návrh na spojení věci s řízením, vedeným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 209/96. V tomto řízení byla projednávána žaloba, kterou se V., a. s., domáhala vůči stěžovatelce, jako zástavní věřitelce, zaplacení částky 6,500.000 Kč s přísl., přičemž tato pohledávka měla být uspokojena z prodeje zastavených nemovitostí. Podle tvrzení stěžovatelky na tento návrh účastník nijak nereagoval. V dalším podání ze dne 27. listopadu 2000, které bylo účastníkovi doručeno 29. listopadu 2000, stěžovatelka navrhla, "aby podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. do řízení o neplatnosti zástavní smlouvy na straně žalovaného přistoupil ing. R. R., správce konkurzní podstaty S., a. s. a současně navrhla, aby soud toto přistoupení na straně žalovaného připustil. Tento procesní návrh odůvodnila skutečností, že došlo k postoupení pohledávky zajištěné zástavou na obchodní společnost S., a. s. Současně zmiňuje i svou žádost ze dne 5. února 1999 na spojení této věci s řízením, vedeným u účastníka pod sp. zn. 3 Cm 209/96.
Protože na návrh ze dne 27. listopadu 2000 účastník nereagoval, stěžovatelka podala další návrh datovaný dnem 23. října 2001, ve kterém upozornila, že od podání žaloby uplynulo více jak 6 let a žádala o nařízení jednání v co nejkratším termínu. Ani na toto podání účastník nereagoval. Mezitím došlo k pravomocnému skončení věci vedené Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 209/96 rozsudkem ze dne 19. července 2001, který nabyl právní moci dne 4. září 2001. Žaloba směřující proti stěžovatelce byla soudem zamítnuta, a to z toho důvodu, že zástavní smlouva ze dne 9. června 1993 byla označena za absolutně neplatnou. Protože účastník byl dále nečinný, zaslal předseda představenstva stěžovatelky předsedovi Krajského soudu v Ostravě stížnost ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 335/91 Sb., o soudech a soudcích. K této stížnosti se vyjádřil místopředseda soudu sdělením ze dne 4. listopadu 2002, sp. zn. Spr. 195/2002. V něm uvedl, že soudkyně, která věc vyřizuje, nereagovala na podání stěžovatelky ze dne 27. listopadu 2000 a ze dne 23. října 2001 v přiměřených lhůtách, což jí bylo vytknuto. Dále uvedl, že nemůže provádět hodnocení procesního postupu soudce.
Stěžovatelka na základě takto vylíčených skutečností dovozuje, že v její věci dochází k neodůvodněným průtahům, neboť od roku 1995 soud nezačal jednat ve věci samé ani nenařídil jednání.
Ústavní soud si vyžádal stanovisko účastníka řízení. Ten se nejprve podáním, které bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 23. ledna 2004, omluvil s tím, že se k věci nemůže zatím vyjádřit, protože spis je ode dne 13. srpna 2003 u Vrchního soudu v Olomouci s odvoláním stěžovatelky do usnesení o nepřipuštění vstupu nového účastníka do řízení. Věcně se pak vyjádřil až podáním, doručeným dne 28. června 2004. Odvolal se na odůvodnění usnesení ze dne 30. května 2003, č. j. 17 Cm 432/98-69, kterým rozhodl o návrhu stěžovatele na záměnu účastníka na straně žalovaného v důsledku singulární sukcese podle §107a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Dále uvedl, že v mezidobí bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci o odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí, a to tak, že bylo zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. V rozhodnutí odvolacího soudu jsou naznačeny další kroky, které musí účastník v tomto řízení činit. Dále Krajský soud jako účastník řízení uvedl, že z jeho strany byly činěny četné výzvy k odstranění procesních nejasností, týkající se okruhu účastníků. Poukázal na to, že stěžovatel nereagoval na jeho výzvu k vyjádření, zda navrhuje pokračování v řízení, když na žalovaného byl prohlášen konkurz. Účastník řízení dále poukazuje na určitou nejasnost v otázce přerušení řízení v důsledku konkurzu, a to s ohledem na ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 17 Cm 432/98. Z něho vyplynulo, že žaloba stěžovatele směřovala proti společnosti V., a. s., která poskytla půjčku ve výši 6,500.000 Kč soukromému podnikateli B. M. M., A., a tato půjčka byla zajištěna majetkem společnosti F., a. s. F., s. s., se žalobou domáhala prohlášení neplatnosti zástavní smlouvy. Tvrdila, že při sepsání smlouvy ji zastupoval zaměstnanec, v jehož kompetenci nebylo uzavírat smlouvu podobného druhu. Řízení o žalobě bylo zahájeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 280/95. Soud vyslovil svoji místní nepříslušnost rozhodnutím ze dne 19. června 1998 a věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že po postoupení věci Krajskému soudu v Ostravě podala dne 5. února 1995 návrh na spojení věci s řízením, vedeným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 209/96. Takové podání se však ve spise 17 Cm 432/98 nenachází.
V průběhu řízení byla pohledávka V., a. s., postoupena společnosti A., spol. s r. o. Tato skutečnost je ve spise doložena postupní smlouvou ze dne 12. ledna 2000. Společnost A., spol. s r. o., tuto pohledávku zřejmě postoupila společnosti S., a. s., což stěžovatelka zjistila v řízení, vedeném proti ní u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 209/96, jak vyplývá z podání stěžovatele, které je založeno na č.l. 54 spisu. Navíc je doložena výpisem z katastru nemovitostí ze dne 7. července 2003, z LV č. 827 pro k. ú. K. Podáním ze dne 21. listopadu 2002 stěžovatel navrhl, aby podle ustanovení §107a o. s. ř. vstoupil do řízení místo dosavadního účastníka V., a. s., jako žalovaný společnost S., a. s. Na to pak navazuje korespondence, kdy soud si vyžadoval nejprve od společnosti A., s. r. o., a S., a. s., listiny prokazující postoupení předmětné pohledávky a dále totéž vyžadoval i od stěžovatele. O návrhu rozhodl až usnesením ze dne 30. května 2003, č. j. 17 Cm 432/98-69, kterým záměnu účastníka na straně žalované nepřipustil. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Ostravě dne 10. července 2003. O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. prosince 2003, č. j. 2 Cmo 288/2003-82, tak, že usnesení soudu I. stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení. Uvedené rozhodnutí bylo Krajskému soudu doručeno 13. února 2004.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Předmětná ústavní stížnost byla podána proti průtahům v řízení před Krajským soudem v Ostravě v době, kdy ve věci vůbec nejednal. Dne 30. května 2003 bylo rozhodnuto výše citovaným usnesením o návrhu stěžovatelky na záměnu účastníka řízení na straně žalované. Rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky 25. června 2003. Právní zástupce podáním doručeným soudu 10. července 2003 podal proti němu odvolání. O něm rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. prosince 2003. Toto usnesení bylo Krajskému soudu v Ostravě doručeno až dne 13. února 2004.
Předmětnou ústavní stížnost podala stěžovatelka k Ústavnímu soudu dne 29. prosince 2003 a stěžuje si na průtahy v řízení u Krajského soudu, a žádá, aby Krajskému soudu v Ostravě bylo uloženo, aby nepokračoval v průtazích v této věci. V té době však Krajský soud žádné průtahy nezpůsoboval, neboť věc byla v řízení u Vrchního soudu v Olomouci.
Je nepochybné, že v této věci docházelo k průtahům v řízení, a to již v době, kdy byla vedena u Krajského soudu v Brně. K průtahům docházelo i v době, kdy byla vedena u Krajského soudu v Ostravě. Zde ovšem je třeba zdůraznit, že k nim nemalou měrou přispěla i stěžovatelka sama, když nedokázala ve vztahu k soudu náležitě formulovat své procesní návrhy, což je patrné z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2003.
Ústavní soud má v situaci, kdy ze strany obecných soudů dochází k průtahům, jedinou možnost, a sice uložit jim, aby v průtazích nepokračovaly. Nemůže však učinit žádná opatření do minulosti. V situaci, kdy sice v minulosti k průtahům docházelo, ovšem v okamžiku podání ústavní stížnosti k nim již nedochází, nemůže učinit opatření žádné. V takové situaci nařizovat, aby soud jednal, by bylo formalizmem.
Za této situace proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v současné době nedochází k porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny a ústavní stížnost odmítl, podle §43 odst. 2, písm. a) zákona č. 182/93 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu