ECLI:CZ:US:2004:2.US.591.03
sp. zn. II. ÚS 591/03
Usnesení
II. ÚS 591/03
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. I. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1074/2003, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 7 To 143/2003, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 1 T 100/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Kroměříži. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a dovolává se článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále tím, že nebyla respektována zásada "in dubio pro reo", došlo k porušení jeho práva, garantovaného čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, dále přiznáním nedůvodně vysoké míry společenské nebezpečnosti mělo, podle jeho názoru, dojít k porušení článku 39 Listiny, a konečně namítá, že nebyla respektována zásada presumpce neviny, vyjádřená v článku 40 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 1T 100/2002. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl Okresním soudem v Kroměříži rozsudkem ze dne 30. ledna 2003, č. j. 1 T 100/2002-115, odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 2 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit škodu poškozené Č., a. s., částkou 66 295,30 Kč.
Podvodu se měl dopustit tak, že dne 18. 8. 2000 v Kroměříži v informačním a poradenském centru Č., a. s., uvedl, že žádá jménem svého nevidomého syna J. S. o výpověď smlouvy o stavebním spoření, uzavřené dne 18. 9. 1995, na účastníka spoření J. S., výpověď podepsal jménem syna a předložil jeho občanský průkaz, který si od svého syna opatřil pod záminkou, že jde o prodloužení smlouvy o stavebním spoření, a na základě tohoto mu pak byla poukázána Č., a. s., na jeho bankovní účet částka 66 295,30 Kč. Stěžovatel se k trestné činnosti od počátku nepřiznával a hájil se tím, že peníze, které byly spořeny na stavební spoření syna, byly od počátku určeny na opravu rodinného domu, který je v jeho vlastnictví, a především tím, že syn dal souhlas k tomu, aby peníze vybral a poukázal je na svůj účet.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, kterým napadl rozsudek ve všech jeho výrocích. V odvolání vytýkal soudu prvého stupně, že nebylo prokázáno, že se skutek, pro který byl odsouzen, stal. Namítl ve shodě s tím, co je uváděno v ústavní stížnosti, že skutkový stav věci soud nezjistil tak, aby o skutku nebyly důvodné pochybnosti. Vytýkal soudu prvého stupně, že kladl nepřiměřený důraz na výpovědi svědka J. S. a svědkyně A. K. a naopak nepřihlížel k výpovědím svědkyň J. D., J. a Č.
Odvolací soud vyhověl odvolání jen v té části, která se týká výroku o náhradě škody, a to tak, že v této části rozsudek zrušil, a jinak napadený rozsudek zůstal beze změny.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, a to z důvodů, uvedených v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V dovolání přitom zopakoval své výhrady, které uplatnil již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně. Navíc zdůraznil, že bylo nutné se zabývat otázkou, komu vlastně měla vzniknout jednáním, pro které byl odsouzen, škoda, totiž, zda J. S., který vystupoval v obou řízeních jako poškozený, nebo Č., a. s.
Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání, když shledal, že dovolání je zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti je sice důvodné, avšak je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele důvodné v části, týkající se přesného vymezení poškozeného, neboť poškozeným nebyl J. S., ale Č., a. s. Podle závěrů Nejvyššího soudu, i když soudy druhého stupně jednaly jako s poškozeným s J. S. a nikoli s Č., a. s., nemohla tato okolnost mít zásadní vliv na postavení obviněného, protože skutek by i nadále vykazoval znaky trestného činu podvodu, takže projednání dovolání v tomto rozsahu se Nejvyššímu soudu jevilo jako neúčelné. Současně otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam, který by bylo lze označit jako zásadní, protože nejde o otázku, jejíž řešení by v rozhodovací činnosti soudů vyvolávalo pochybnosti či větší potíže.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství k ústavní stížnosti [§42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Nejvyšší soud se ve svém stanovisku vyjádřil tak, že z hlediska napadeného rozhodnutí o obsahu dovolání byly významné otázky, zda byl správně označen subjekt, jemuž byla způsobena škoda na majetku, a zda skutkové zjištění, že osoba poškozená je odlišná od tohoto subjektu, který byl jednáním pachatele uveden v omyl, může mít vliv na právní závěr o vině trestným činem podvodu. Uvedl, že i když dovolání bylo zčásti důvodné, a to pokud jde o nesprávné označení poškozeného, bylo zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele, a otázka, která by takto byla z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce zásadní význam. V ostatních částech pak Nejvyšší soud shledal dovolání jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření konstatuje, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, a uvedlo, že o porušení ústavně garantovaného práva stěžovatele na spravedlivý proces by bylo možno hovořit toliko v případě, že skutková zjištění, učiněná soudy, by se dostala do extrémního rozporu s obsahem provedených důkazů, popřípadě, že by soud odmítl provést důkaz, který by měl naprosto zásadní význam pro rozhodnutí o vině. Pokud jde o vadu rozsudku, spočívající v nepřesném označení poškozeného subjektu, ztotožnilo se Nejvyšší státní zastupitelství s názorem Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud s ohledem na svou konstantní judikaturu připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a zásadně proto není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se věcí toliko z hlediska ústavněprávního. Posuzoval proto pouze otázku, zda jsou právní názory a postupy obecných soudů, jejichž rozhodnutí byla napadena, ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánů veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s rozpory ve výpovědi J. S. a dále s rozpory ve výpovědích svědků. Ústavnímu soudu z důvodů výše uvedených nepřísluší hodnotit důkazy provedené obecnými soudy. Může posoudit pouze to, zda se obecné soudy při hodnocení důkazů řídily procesními předpisy.
Ústavní soud neshledal, že by soud prvého stupně při hodnocení důkazů nějaký důkaz opomenul, či jeho obsah zkreslil. Rozpory ve výpovědi svědka S. nejsou ve skutečnosti rozpory, neboť obsah výpovědi svědka u hlavního líčení, na kterou se stěžovatel odvolává, není v rozporu se žádnou jinou výpovědí tohoto svědka. Okolnost, že si svědek myslel, že peníze ze stavebního spoření jsou otce, není právně relevantní ve vztahu k trestní odpovědnosti stěžovatele, neboť rozhodující je, že peníze byly na účtu svědka, a tudíž byly vlastnictvím svědka bez ohledu na to, co si myslel. Soud prvého stupně se správně zabýval hodnocením důkazů v rámci trestní odpovědnosti stěžovatele, tedy, zda svědek dal souhlas k výběru peněz.
Pokud jde o hodnocení dalších svědeckých výpovědí, i zde musí Ústavní soud konstatovat, že se soud prvního stupně vyčerpávajícím způsobem s nimi vypořádal a zhodnotil pro posuzovanou věc všechny právně relevantní okolnosti, které byly obsahem těchto výpovědí. Jasně se vyjádřil k tomu, kterým výpovědím uvěřil a proč, které nepovažoval za významné pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele a proč.
Stejně tak i odvolací soud se plně vypořádal s námitkami stěžovatele, které byly uplatněny v odvolání. Proto ani zde Ústavní soud neshledal, že by postup tohoto soudu byl v rozporu s Ústavou chráněnými právy stěžovatele.
I pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení Ústavou zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí konstatoval, že došlo k pochybení před soudy obou stupňů, pokud nesprávně označily poškozeného v trestním řízení, avšak tato okolnost, jak Nejvyšší soud vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, neměla sama o sobě žádný vliv na meritorní rozhodnutí soudu v otázce viny stěžovatele. Protože krajský soud ve svém rozhodnutí zrušil výrok okresního soudu o povinnosti nahradit škodu, nebyl důvod, aby se Nejvyšší soud v dovolacím řízení touto otázkou zabýval, když bylo zjevné, že nemůže mít žádný vliv na rozhodnutí o trestní odpovědnosti stěžovatele.
Namítané porušení čl. 39 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny je ve skutečnosti námitkou, která se opírá o stěžovatelem tvrzené nesprávné hodnocení důkazů. Zásada vyjádřená v čl. 39 porušena nebyla, neboť soudy rozhodovaly podle zákona a jejich právní hodnocení se opírá o skutkovou podstatu trestného činu tak, jak je v zákoně formulována. Od této zákonné úpravy se při hodnocení jednání stěžovatele soudy nijak neodchýlily. Ústavní soud dále z obsahu spisu nezjistil, že by ze strany soudů bylo jednáno se stěžovatelem tak, že by došlo k porušení zásady, vyjádřené v čl. 40 odst. 2 Listiny, tedy, že každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoliv ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2004
JUDr. Jiří Malenovský, v. r.
předseda senátu