ECLI:CZ:US:2004:2.US.60.04
sp. zn. II. ÚS 60/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. H., zastoupeného Mgr. Z. K., směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003, č. j. 64 Co 343/2003-159, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. února 2003, č. j. 17 C 167/98-121, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. prosince 2002, č. j. 17 C 167/98-111, a dále proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2002, č. j. 22 Co 267/2002-107, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. prosince 2001, č. j. 17 C 167/98-75, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. května 2002, č. j. 17 C 167/98-98, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a Fondu národního majetku jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003, č. j. 64 Co 343/2003-159, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. února 2003, č. j. 17 C 167/98-121, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobce (stěžovatele) proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. prosince 2002, č. j. 17 C 167/98-111. Posledně jmenovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo zastaveno řízení o návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření v řízení o určení neplatnosti vyhlášení veřejné soutěže, dále byl zrušen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. prosince 2001, č. j. 17 C 167/98-75, jímž byl zamítnut návrh na nařízení předběžného opatření, dále byl zamítnut návrh na zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. května 2002, č. j. 17 C 167/98-98, a konečně bylo zastaveno odvolací řízení o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 13. prosince 2001, č. j. 17 C 167/98-75. Odvolání žalobce proti tomuto usnesení bylo soudem prvního stupně odmítnuto jako opožděně podané, neboť 15 denní lhůta pro jeho podání, počítaná ode dne doručení, uplynula dne 1. února 2003 (vzhledem k tomu že byla sobota, stalo se posledním dnem lhůty pondělí 3. února 2003), ale odvolání bylo podáno až dne 13. února 2003. Toto usnesení bylo k odvolání žalobce potvrzeno výše citovaným usnesením Městského soudu v Praze. Žalobce poukazoval na to, že v době uložení zásilky se v místě doručování z vážných zdravotních důvodů nezdržoval, a dále že doručenka nesplňovala náležitosti stanovené občanským soudním řádem. Odvolací soud se při posuzování náležitostí podání odvolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že doručenka splňovala všechny náležitosti stanovené občanským soudním řádem (např. obsahovala jméno doručovatele). K námitce žalobce, že se v době doručování nezdržoval v místě doručování, odvolací soud uvedl, že z předložených potvrzení lékaře nevyplývá, že by se v rozhodné době žalobce prokazatelně nezdržoval v místě svého trvalého bydliště. Doručenka má charakter veřejné listiny a účastník, který zpochybňuje správnost jejích údajů, je povinen nabídnout soudu důkazy k prokázání svých tvrzení. Dle názoru odvolacího soudu se žalobci nepodařilo prokázat, že se v době doručení napadeného rozhodnutí na adrese svého trvalého bydliště fakticky nezdržoval, a proto byla na místě aplikace ustanovení §46 odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Podání stěžovatele, které Ústavní soud obdržel dne 2. února 2004, nesplňovalo náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), zejména tím, že stížnost nebyla sepsána advokátem. Po výzvě Ústavního soudu stěžovatel odstranil uvedenou vadu a v ústavní stížnosti (doručena Ústavnímu soudu dne 12. května 2004) namítal porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Dále namítal odnětí možnosti vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Odnětí možnosti být přítomen na jednání a předkládat návrhy a důkazy spatřoval v tom, že soud prvního stupně rozhodl o žalobě stěžovatele na jednání dne 13. prosince 2001, přestože se stěžovatel z tohoto jednání před soudem prvního stupně řádně a včas ze zdravotních důvodů omluvil a požádal o jeho odročení (faxová omluva přišla na soud dne 12. prosince 2001). Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, aniž by zaplatil soudní poplatek. Následné odvolání proti výzvě soudu prvního stupně o zaplacení soudního poplatku bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2002, č. j. 22 Co 267/2002-107, odmítnuto. Stěžovatel dále napadal usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003, č. j. 64 Co 343/2003-159, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. února 2003, č. j. 17 C 167/98-121, jímž bylo odmítnuto pro opožděnost odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. prosince 2002, č. j. 17 C 167/98-111. Soud dle názoru stěžovatele nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel předložil lékařská potvrzení o tom, že se v důsledku své nemoci a léčby nezdržoval v místě svého pobytu a zásilky si vyzvedával při svých občasných návštěvách Prahy. Námitky stěžovatele směřovaly dále proti tomu, že odvolací soud mu při jednání, které se konalo dne 9. prosince 2003, neposkytl poučení o procesních právech a nedal mu žádný prostor k vyjádření a přednesu odvolání. Soud pouze částečně přečetl obsah lékařských zpráv, aniž by se stěžovatele dotázal, jaké další důkazy může předložit pro doložení svých tvrzení.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno. Stěžovatel při přezkumu závěru soudu prvního stupně o opožděnosti odvolání Městským soudem v Praze dostal při jednání dostatečný prostor k tomu, aby svá tvrzení o včasnosti odvolání prokázal a odvolací soud provedl důkazy jím navržené.
Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření účastníka řízení zcela odkázal na vyhlášená rozhodnutí.
Vedlejší účastník řízení - Fond národního majetku - se ve vyjádření ztotožnil se závěry obecných soudů. V řízení nedošlo dle jeho názoru k porušení práva na spravedlivý proces a námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nepřinášejí žádné nové skutečnosti.
Jak Ústavní soud mnohokrát konstatoval ve svých rozhodnutích, není instancí nadřízenou obecným soudům, ani mu nepřísluší oprávnění k přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud je orgánem ústavnosti, takže toliko v případech, kdy dojde k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, mu náleží oprávnění ke zrušení předchozích rozhodnutí obecných soudů.
Pro přezkoumání, zda v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces, si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 2 příslušný spis vedený pod sp. zn. 17 C 167/98 a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně nedůvodná. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřovaly proti postupu Městského soudu v Praze, který odmítl odvolání stěžovatele jako opožděné, aniž by přihlédl ke skutečnosti, že se stěžovatel v místě bydliště v době doručování nezdržoval. Z vyžádaného spisu bylo zjištěno, že stěžovatel k prokázání svého tvrzení o tom, že se nezdržoval v místě trvalého pobytu, předložil lékařskou zprávu (č. l. 127, resp. č. l. 129). Z předložené zprávy se ovšem nepodává, že by byl stěžovatel v dané době hospitalizován mimo místo trvalého bydliště, či že by byl nucen zdržovat se kvůli rekonvalescenci jinde. Z protokolu z jednání před odvolacím soudem ze dne 9. prosince 2003 (č. l. 157) vyplývá, že stěžovatel nepřednesl soudu kromě předložených lékařských zpráv žádný další důkaz potvrzující jeho tvrzení. Naopak místo pobytu při rekonvalescenci neuvedl, protože tento údaj podléhá lékařskému tajemství. Za takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že se v době doručení napadeného rozhodnutí fakticky nezdržoval na adrese svého trvalého bydliště.
Podle znění ustanovení §46 odst. 5 o. s. ř. platí vyvratitelná domněnka, že se adresát v místě bydliště zdržuje, jinými slovy, aby mohly být vyloučeny účinky doručení, musí být zjištěno a prokázáno, že se adresát v místě doručení nezdržoval. Stěžovatel přitom vyjma lékařské zprávy, která ostatně vůbec neprokazuje jeho pobyt mimo místo bydliště, nepředložil žádný další relevantní důkaz, kterým by svoje tvrzení podložil. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval v daném případě správně. Ústavní soud pouze podotýká, že soudní řízení je v rukou účastníků, kteří k prokázání svých tvrzení musí předkládat důkazy. Pokud tak neučiní, sami jsou nuceni nést následky svého jednání.
V části, v níž se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2002, č. j. 22 Co 267/2002-107, a rozhodnutí s ním souvisejících Ústavní soud konstatuje, že nebyla splněna podmínka stanovená v ustanovení §72 odst. 3 zákona, neboť od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, což bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze (stěžovateli doručeno 5. listopadu 2002), uplynula doba delší než stanovuje zákon v citovaném ustanovení pro podání ústavní stížnosti a Ústavní soud se tedy nemohl věcně zabývat námitkami stěžovatele směřujícími proti uvedeným rozhodnutím.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona v části, kde se stěžovatele domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003, č. j. 64 Co 343/2003-159, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. února 2003, č. j. 17 C 167/98-121, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. prosince 2002, č. j. 17 C 167/98-111, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Ve zbytku odmítl Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona, protože se jednalo o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu