ECLI:CZ:US:2004:2.US.600.02
sp. zn. II. ÚS 600/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelek a) F. v. o. s., a b) G. s. r. o., obou zastoupených advokátem JUDr. J. K., o ústavní stížnosti proti výroku v odst. 1 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2002, čj. 29 Co 159/2002-51, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a ing. R.Z., CSc., zastoupeného advokátem JUDr. J. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení shora uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze ve výroku, jímž byl změněn výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 1. 2002, čj. 24 C 319/2000-35, tak, že žalobce (ing. Z., nyní vedlejší účastník) je povinen zaplatit stěžovatelce a) náhradu nákladů řízení v částce 10.035,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení na účet jejího právního zástupce a stěžovatelce b) rovněž částku 10.035,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení na účet jejího právního zástupce (uvedený výrok není v napadeném usnesení označen číslicí či jinak, tvoří však obsah jeho prvého odstavce). Stěžovatelky se domnívají, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 24 C 86/95 a 12 C 1588/98, z nichž zjistil následující:
Žalobou ze dne 27. 3. 1995 vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 86/95 se vedlejší účastník domáhal po obou stěžovatelkách, po společnosti Z.s., s. p., a po podnikateli R. J., náhrady škody uvedením v předešlý stav a zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím. Tento nárok později rozšířil o částku 86.120,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl rozsudkem ze dne 5. 10. 2000, čj. 24 C 86/95-258, o žalobě v části, jíž se vedlejší účastník domáhal náhrady škody uvedením v předešlý stav a o náhradě nákladů tohoto řízení. Ve vztahu ke stěžovatelkám byla žaloba zamítnuta (výrok II. rozhodnutí) a vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo zaplatit jim na nákladech řízení celkem 150.936,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku na účet jejich právního zástupce (výrok V. rozhodnutí). Žaloba na částku 386.120,- Kč s příslušenstvím byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Soud odůvodnil výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkami tak, že náklady právního zastoupení vypočítal jednak z uplatněného nároku na zaplacení částky 300.000,- Kč (později 386.120,- Kč) v plné výši, jednak z nároku na "provedení opravy" ve výši 50%, s přihlédnutím k tomu že právní zástupce zastupoval dva subjekty.
Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2001, čj. 29 Co 182/2001-294, ve výroku, týkajícím se náhrady nákladů stěžovatelek tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce a) náhradu nákladů řízení v částce 6.878,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet jejího právního zástupce a stěžovatelce b) částku 6.418,25 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku na účet jejího právního zástupce. Každé z nich bylo přiznáno i právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 875,- Kč. Městský soud konstatoval, že soud prvého stupně postupoval správně, když o náhradě nákladů rozhodoval s ohledem na výsledek sporu mezi žalobcem (vedlejším účastníkem) a jednotlivými žalovanými (tedy i stěžovatelkami), tj. správně rozhodl, že uložil náhradu nákladů žalobci (vedlejšímu účastníkovi), který proti stěžovatelkám neuspěl. Soud I. stupně však chybně určil výši této náhrady. Řízení doposud probíhalo jen ohledně nároku vedlejšího účastníka na náhradu škody uvedením v předešlý stav. Nebylo proto důvodu přiznat odměnu ze součtu odměn za zastupování, ale toliko ve výši odpovídající společnému zastupování ohledně nároku, o němž bylo jednáno a rozhodnuto. Bylo současně nutno respektovat, že náhrada nákladů řízení přísluší podle ustanovení §142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen "o.s.ř."), pouze za náklady účelně vynaložené. Stěžovatelkám tedy přiznal jako náhradu nákladů odměnu za společné zastupování za dva úkony, podle původního advokátního tarifu, za jedenáct úkonů podle nového advokátního tarifu a jednu polovinu podle nového tarifu, spolu s paušální náhradou, jízdným a náhradou za zmeškaný čas.
Žaloba v části, jíž se vedlejší účastník domáhal částky 386.120,- Kč s příslušenstvím, byla projednávána u Okresního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 319/2000. Vedlejší účastník vzal žalobu vůči oběma stěžovatelkám zpět podáním ze dne 20. 10. 2001. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 17. 1. 2002, čj. 24 C 319/2000-35, řízení ve vztahu k oběma stěžovatelkám (a dále ve vztahu k právním nástupcům žalovaného R. J.) zastavil. Vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelkám náklady řízení ve výši 95.280,- Kč do 15 dnů od právní moci usnesení k rukám jejich právního zástupce (výrok II. rozhodnutí). Proti tomuto výroku se stěžovatelky odvolaly a domáhaly se náhrady nákladů ve výši 142.320,- Kč.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2002, čj. 29 Co 159/2002-51, ve vztahu ke stěžovatelkám změnil výrok II. soudu I. stupně tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce a) náhradu nákladů řízení ve výši 10.035,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení na účet jejího právního zástupce a stěžovatelce b) také ve výši 10.035,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení na účet jejího právního zástupce. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelkám náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. V odůvodnění svého rozhodnutí soud shrnul obsah rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 5. 10. 2000, čj. 24 C 86/95-258, a II. stupně ze dne 24. 7. 2001, čj. 29 Co 182/2001-294, zejména, pokud jde o náhradu nákladů řízení ve vztahu ke stěžovatelkám. Zdůraznil, že odvolací soud v tomto případě vyjádřil názor, že řízení proběhlo jen v poměru k nároku vedlejšího účastníka na náhradu škody uvedením v předešlý stav, čemuž odpovídá i to, že jeho další nárok soud I. stupně vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí. Proto v daném řízení nebyl důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení ze součtu odměn zastupování, jak to učinil prvostupňový soud, ale pouze ve výši odpovídající společnému zastupování ohledně nároku, o němž bylo jednáno a rozhodnuto. Soud I. stupně však usnesením ze dne 17. 1. 2002, čj. 24 C 319/2000-35, přiznal stěžovatelkám i náklady za řízení o náhradu škody uvedením v předešlý stav, ačkoli náhrada těchto nákladů, včetně nákladů řízení odvolacího, už byla pravomocně přiznána. Za situace, kdy byla žaloba o zaplacení částky 386.120,- Kč vyloučena k samostatnému projednání a následně vedlejším účastníkem vzata zpět ve vztahu mimo jiné ke stěžovatelkám, přísluší jim pouze náhrada nákladů vzniklých jim v předmětném řízení. Ze spisu vyplývá, že o věci bylo jednáno dne 29. 5. 2001 za účasti právních zástupců stěžovatelek (a L. J. a A. V. - právních nástupkyň R. J.). Stěžovatelky vyjádřily souhlas se zpětvzetím žaloby učiněným vedlejším účastníkem vůči nim. Soud I. stupně tedy postupoval správně, pokud rozhodl podle ustanovení §146 odst. 2 věta prvá, o.s.ř., nesprávně však určil výši náhrady nákladů řízení. Stěžovatelkám přísluší odměna za společné zastupování za dva úkony dle ustanovení §7 a §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 19.920,- Kč, spolu s paušální náhradou dle ustanovení §13 odst. 3 téže vyhlášky, tedy 20.070,- Kč celkem. Protože stěžovatelky v řízení nevystupují jako nerozluční společníci, byla zmíněná částka rozdělena na poloviny. Ty byly přiznány každé z nich samostatně.
Stěžovatelky napadají závěry městského soudu v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že uvedený soud pochybil, neboť jim přisoudil nárok na náhradu nákladů pouze za úkony, které se konaly po vyloučení sporu o zaplacení 386.120,- Kč do samostatného řízení, a pominul skutečnost, že měly nárok na náhradu těchto nákladů i za veškeré úkony provedené do okamžiku, než byla tato část sporu vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Soud nijak neodůvodnil, proč nepřiznal náhradu i za náklady řízení před vyloučením věci do samostatného projednání. Stěžovatelky přitom odkazují na ustanovení §167 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, ing. R. Z., CSc., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Vedlejší účastník, řádně zastoupený, ve svém vyjádření zejména uvedl, že se stěžovatelky domáhají zaplacení nákladů řízení za projednání věci, o níž se před soudem I. stupně nejednalo, tj. za řízení o náhradu škody, a proto také tato část žaloby vedlejšího účastníka byla vyloučena k samostatnému jednání. Z tohoto důvodu by bylo v rozporu se zákonem platit stěžovatelkám za úkony, které nebyly prováděny. Postup soudů označuje za procesně bezchybný a tvrdí, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek nedošlo. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Jádrem projednávané ústavní stížnosti je kritika stěžovatelek stran nedostatečnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o přiznání nákladů řízení pouze za část řízení po vyloučení věci k samostatnému projednání. Obecný soud uvedené odůvodnění podle svého vyjádření za dostatečné považuje. Domnívá se, že úvahy, jež jej vedly k danému rozhodnutí, z odůvodnění jasně vyplývají.
Ústavní soud i v dané věci zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud tyto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad nimi (čl. 83 Ústavy ČR). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavnímu soudu přísluší zabývat se věcí pouze z hlediska ústavněprávního. Posuzoval proto pouze otázku, zda jsou právní názory a postup obecných soudů ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Podle ustanovení §167 odst. 2 o.s.ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. Podle ustanovení §169 o.s.ř. je zásadně jednou z náležitostí usnesení odůvodnění. Podle odst. 4 téhož ustanovení platí pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé, obdobně §157 odst. 2 a 4. Podle §157 odst. 2 o.s.ř., dle něhož soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Stěžovatelky se domnívají, že soud požadavkům tohoto ustanovení nedostál, neboť neuvedl žádné důvody, proč nepřiznal náhradu nákladů řízení úspěšným žalovaným do okamžiku vyloučení věci do samostatného řízení. Ústavní soud se však domnívá, že jejich úsudek nemá oporu v odůvodnění napadeného rozhodnutí. To poměrně jasně a srozumitelně popsalo skutkový stav, na jehož podkladě soud rozhodoval o nákladech řízení ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkami. Za důvod, pro nějž nemohla být stěžovatelkám přiznána náhrada nákladů do okamžiku vyloučení věci do samostatného řízení, soud v odůvodnění svého rozhodnutí označil skutečnost, že uvedená část řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 86/95, proběhla (zatím) pouze o nároku na náhradu škody uvedením v předešlý stav. Tomu odpovídá i to, že soud vyloučil další nárok vedlejšího účastníka k samostatnému projednání a rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí lze tedy usoudit, že odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení před vyloučením nároku na zaplacení částky 386.120,- Kč k samostatnému projednání se o náhradě nákladů stěžovatelů v této části řízení rozhodovalo, nebylo ovšem důvodu přiznat náhradu nákladů ze součtu odměn za zastupování, neboť se rozhodovalo pouze o nároku na náhradu škody uvedením v předešlý stav. Napadeným rozhodnutím tak logicky mohl přiznat pouze náhradu nákladů řízení po vyloučení věci k samostatnému projednání. Při výpočtu náhrady nákladů tedy zohlednil ve vztahu ke stěžovatelkám dva úkony, a to ústní jednání dne 29. 5. 5. 2001 a vyjádření ze dne 12. 11. 2001.
Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dostálo požadavkům, kladeným na něj ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud tak svým postupem nevybočil z mezí ústavnosti a neporušil žádné z práv, jež jsou stěžovatelkám ústavně garantována.
Námitku stěžovatelek, dle níž došlo k pochybení soudu mimo jiné i tím, že jim přisoudil náhradu nákladů řízení právě pouze za úkony, které se konaly po vyloučení návrhu na zaplacení 386.120,- Kč k samostatnému projednání, Ústavní soud považuje za pouhou polemiku s názorem odvolacího soudu. Podotýká, že ji měly vznést především ve vztahu k jeho rozhodnutí ze dne 24. 7. 2001, čj. 29 Co 182/2001-294. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelky uvedené rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 24. 7. 2001, čj. 20 Co 182/2001-294, nenapadly. Již v odůvodnění posledně uvedeného rozhodnutí odvolací soud totiž konstatoval, že v dané fázi řízení byl důvod přiznat toliko náhradu nákladů ve výši odpovídající společnému zastupování ohledně nároku, o němž bylo jednáno a rozhodnuto. Přidržel se ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř., dle nějž přísluší náhrada nákladů účelně vynaložených. V dalším, napadeném rozhodnutí se odvolací soud o tento svůj dřívější závěr již jen opřel a odkázal na něj. Napadené rozhodnutí proto považuje Ústavní soud v dané souvislosti a posloupnosti za předvídatelné a přezkoumatelné.
Samotný závěr soudu v napadeném rozhodnutí, dle něhož stěžovatelkám přísluší náhrada nákladů vzniklých jim v předmětném řízení, tj. v řízení po vyloučení žaloby na zaplacení částky 386.120,- Kč, není zpochybněn žádným ústavněprávně relevantním argumentem. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce jeho správnost. Jeho úkolem je toliko zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Takový přístup Ústavního soudu, pokud jde o samotný závěr obecného soudu stran nákladů řízení, stěžovatelky ostatně samy předpokládají, když v závěru své ústavní stížnosti uvádějí, že pokud by obecný soud svá rozhodnutí řádně odůvodnil (této námitce ovšem Ústavní soud nemohl s poukazem na svou výše uvedenou argumentaci přisvědčit), Ústavnímu soudu by nepříslušelo věcnou správnost rozhodnutí obecného soudu o nákladech řízení přezkoumávat. Je tedy zřejmé, že samotná skutečnost, že stěžovatelky se závěrem soudu nesouhlasí, jakkoli je pochopitelná, nezakládá důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Za daného stavu Ústavní soud neshledal důvodu k zásahu do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, s ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedené články v podstatě garantují zásadní principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze v rámci řízení o ústavní stížnosti uvedených článků dovolávat.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu