ECLI:CZ:US:2004:2.US.63.03
sp. zn. II. ÚS 63/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele K. B. B., s. r. o., zastoupeného JUDr. J. R., advokátem, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 342/2002-10, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 343/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 344/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 345/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 346/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 347/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 348/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 349/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 350/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 351/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 352/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 353/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 354/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 355/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 356/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 357/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 358/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 359/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 360/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 361/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 362/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 363/2002-5, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 15 Ca 364/2002-5, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení a Finančního úřadu v Žatci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a tvrdí, že jimi byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, "zaručeném mu Listinou základních práv a svobod".
Ze spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 342-364/2002, jakož i z listin předložených stěžovatelem, Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel po vedlejším účastníkovi řízení domáhal zrušení celkem 23 platebních výměrů, vydaných vedlejším účastníkem řízení dne 11. 9. 2001 pod čj. 36932/01/203970/5319 až 36954/01/203970/5319, kterými bylo rozhodnuto o daňovém penále na dani z přidané hodnoty. Před podáním žaloby se stěžovatel proti platebním výměrům odvolal a jeho odvolání bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2001, čj. 17 331/150/01, zamítnuto. Napadenými usneseními byla řízení o žalobách proti jednotlivým platebním výměrům zastavena, neboť účastník řízení shledal žalobami vymezený přezkum rozhodnutí správních orgánů prvního stupně nepřípustným.
Stěžovatel poukazuje na právní úpravu platnou do 31. 12. 2002, která mu umožňovala domáhat se pouze přezkumu zákonnosti rozhodnutí správních orgánů. Přes zrušení této právní úpravy Ústavním soudem se v projednávaném případě obecný soud nemohl zabývat skutkovou stránkou věci pokud by přezkoumával rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Proto stěžovatel dovozuje, že se musel domáhat zrušení prvoinstančních rozhodnutí, neboť ta byla nezákonná. Druhoinstanční rozhodnutí nezákonné nebylo, přičemž proti jeho odůvodnění žalobu podat nelze. Stěžovatel tedy dovozuje, že nutně musela být žalobou napadána prvoinstanční rozhodnutí, jak teoreticky dovodil i JUDr. M. M. (in Správní soudnictví, Linde Praha, a. s. - Právnické a ekonomické nakladatelství Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 1996, str. 156). Stěžovatel připouští, že správně mělo být žalováno Finanční ředitelství v Ústí nad Labem místo vedlejšího účastníka řízení, přičemž nesoulad mezi tím, kdo měl být správně žalován, a tím, že rozhodnutí, která měla být správně napadána, byla vydána jiným orgánem, přičítá vadnosti předchozí právní úpravy správního soudnictví. Účastník řízení tedy mohl a měl přezkoumat zákonnost stěžovatelem napadených rozhodnutí a nebyl oprávněn shledat tento přezkum nepřípustným.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti setrval na svých závěrech, které vyslovil v napadených rozhodnutích.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Skutečnost, že úprava přezkumu rozhodnutí vydaných orgány veřejné správy, která byla účastníkem řízení v posuzovaném případě aplikována, byla s účinností k 1. 1. 2003 Ústavním soudem zrušena, nemá v dané věci žádný zásadní význam. Jak úprava správního soudnictví, obsažená v části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2002, tak úprava podle hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, je založena na přezkumu rozhodnutí vydaných správními orgány ve druhé instanci, čemuž odpovídá i pasivní legitimace odvolacích správních orgánů, jak se o ní stěžovatel správně zmiňuje. Na tom nic nemění skutečnost, že v důsledku procesní ekonomie bylo a je možné ve správním soudnictví kromě rozhodnutí odvolacích správních orgánů v odůvodněných případech zrušit i rozhodnutí správních orgánů prvního stupně. Ústavní soud považuje tuto zásadu subsidiarity správního soudnictví za ústavně souladnou. Ani z publikovaného názoru JUDr. M. M., kterého se dovolává stěžovatel, nevyplývá, že by podle tohoto autora bylo možné napadnout pouze rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, aniž by zároveň bylo napadáno rozhodnutí odvolacího správního orgánu.
Podle Ústavního soudu je zcela nesprávná úvaha stěžovatele, že rozhodnutí správního orgánu druhého stupně by mohlo být správné a zákonné, pokud jím došlo k zamítnutí odvolání proti nesprávným a nezákonným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně. Odůvodnění takového rozhodnutí je v daném případě nezbytnou součástí rozhodnutí odvolacího správního orgánu a musí logicky a právně navazovat na výrok téhož rozhodnutí. Pokud je aplikace právních předpisů či úvahy, kterými byl odvolací správní orgán veden, nesprávné, nemůže být správným a zákonným ani výrok odvolacího správního orgánu.
Účastník řízení byl vázán jednoznačným žalobním návrhem stěžovatele tak, jak jej stěžovatel vymezil (na čemž ostatně stěžovatel setrval i v ústavní stížnosti), přičemž přezkum pravomocných rozhodnutí správního orgánu prvního stupně shledal nepřípustným. Nejedná se o přepjatý formalismus, pokud účastník řízení vycházel na jedné straně z jednoznačného žalobního návrhu (řídíce se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest), a na straně druhé z jednoznačné procesní úpravy, která představuje vymezení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ústavněprávně relevantní pochybení účastníka řízení, když tento ústavně souladným způsobem na daný případ aplikoval platnou procesní normu, která v daném rozsahu byla ústavně souladná. V posuzovaném případě nebyl shledán ani jiný zásah do základních práv stěžovatele, tak jak jsou vymezeny ústavním pořádkem.
Ústavní soud tedy zjevně neopodstatněnou stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu