ECLI:CZ:US:2004:2.US.65.03
sp. zn. II. ÚS 65/03
Usnesení
Ústavní soud v rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. Š., právně zastoupeného Mgr. Ing. P. K., proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. Dso 4/02, a rozhodnutí kárného senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. Spr 6819/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedená rozhodnutí, která byla učiněna kárnými senáty příslušných soudů.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že pracuje jako soudce u Okresního soudu v Chomutově a na návrh předsedy tohoto soudu byl v kárném řízení odsouzen Krajským soudem v Ústí nad Labem jako soudem kárným za to, že vstoupil do jednací síně v době, kdy kolegyně vedla jednání, a tím, že promlouval s přítomným advokátem, toto jednání narušil. Za
to mu byla kárným senátem soudu I. stupně udělena důtka. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Podle názoru stěžovatele bylo rozhodnutím obou soudů porušeno jeho právo domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, "resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 12 Úmluvy o lidských právech," neboť obě řízení proběhla, aniž by byly řádně provedeny důkazy. V celém řízení byl proveden jediný důkaz, a to výslech svědkyně K., který však byl podle názoru stěžovatele proveden nezákonně. Svědkyně K. nebyla soudem procesně poučena o významu svědecké výpovědi, o povinnosti nic nezamlčovat ani o následcích křivé výpovědi. Byla pouze formálním a obecným způsobem poučena o nutnosti vypovídat pravdu. Následně tato svědkyně vypovídala tendenčně a zamlčela některé skutečnosti. Soud nezjistil skutkový stav věci, jak se skutečně udál. Při odůvodnění svého rozhodnutí vyšel z jakýchsi úředních záznamů předsedy soudu provedených v nepřítomnosti stěžovatele, a tedy důkazně nulitních. Oba soudy procesně pochybily a rozhodly bez řádných důkazů, tedy bez zjištěného objektivního skutkového stavu věci. To, že stěžovatel před odvolacím soudem další důkazy nenavrhl, byla jeho ochota, aby byl objektivně posouzen vstup do jednací síně. Kárné řízení je řízením specifickým, upravené zvláštním způsobem, ale podpůrně pro něj platí trestní řád a zásady v něm stanovené. Proto je nutné přesně vymezit skutek a ten důkazy prokázat a následně zhodnotit.
Podle napadeného rozhodnutí o kárném opatření se měl stěžovatel dopustit kárného provinění tím, že po vstupu do jednací síně Okresního soudu v Chomutově, ve které probíhalo jednání v občanskoprávní věci, se nevhodným způsobem domáhal, aby přítomný advokát, zastupující žalované, se dostavil k nařízenému jednání v jiném sporu, který jako předseda senátu projednával, a narušil tak další průběh jednání, které bylo posléze odročeno. V tom spatřoval kárný senát kárné provinění podle §2 odst. 1 zákona č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, ve znění pozdějších předpisů, a uložil mu důtku podle §3 odst. 1 písm. a) cit. zákona. Odvolací kárný senát Vrchního soudu v Praze odvolání stěžovatele zamítl s tím, že kárný senát Krajského soudu v Ústí nad Labem provedl dostatečné dokazování a na jeho podkladě bezpečně zjistil skutkový děj, který popsal v rozhodnutí. Před kárným senátem byla slyšena svědkyně Mgr. K., do jejíž věci kárně obviněný soudce rušivě zasáhl. Kárný senát dále přečetl protokol o jednání ze dne 2. 11. 2001, který se týkal věci vedené pod sp. zn. 11 C 128/95, tj. věci, v níž probíhalo narušené jednání. Z něj vyplývá, že kárně obviněný soudce vstoupil do jednací síně a vzal si slovo, načež jednání muselo být přerušeno. Oba tyto důkazy považoval kárný senát Vrchního soudu v Praze ve shodě s kárným senátem Krajského soudu v Ústí nad Labem za přímé důkazy. Další důkazy byly důkazy nepřímé, a to zejména úřední záznam sepsaný dne 12. 11. 2001 s advokátem JUDr. B. H. a zápis ze dne 30. 11. 2001, podepsaný Mgr. K. Závěrem Vrchní soud v Praze v rozhodnutí uvedl, že o skutkovém stavu, tak jak jej zjistil soud prvého stupně, i o celkovém smyslu a tónu vystoupení kárně obviněného soudce v jednací síni při jednání Mgr. K, neměl pochyb a s jeho závěry se ztotožnil.
Účastník řízení - Vrchní soud v Praze - pouze odkázal na usnesení sp. zn. Dso 4/02. Předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem ve sdělení ze dne 21. 3. 2003 pouze uvedl, že rozhodnutí obou kárných senátů považuje za správná a vzhledem k tomu, že kárný senát Krajského soudu v Ústí nad Labem již právně neexistuje, jeho vyjádření nepřipojuje.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu Spr 6819/2001 neshledal Ústavní soud nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele, a dospěl proto k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem. Ústavní soud posuzuje správnost rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá v ústavní stížnosti porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení "čl. 12 Úmluvy o lidských právech", jako práva na spravedlivý proces. Ústavní soud předpokládá, že onou "Úmluvou o lidských právech" stěžovatel rozumí Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992. Pokud tomu tak je, pak čl. 12, jehož porušení se měly kárné senáty krajského a vrchního soudu dopustit, zní: "Muži i ženy, způsobilí věkem k uzavření manželství, mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva." Z uvedené citace je zřejmé, že uvedený článek nemá k nyní projednávané věci žádný vztah. Stěžovatel měl zřejmě na mysli porušení čl. 6 odst. 1 cit. Úmluvy, který zaručuje právo každého na spravedlivý proces.
Ústavní soud v postupu kárných senátů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavního práva stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ten se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud sám znovu přehodnotil zjištěné skutkové okolnosti a vyvodil vlastní právní závěry, pro stěžovatele příznivější. V tomto směru nezbývá, než poukázat na obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, dle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní stížnost je svým obsahem pouze nesouhlasem stěžovatele se závěry kárných senátů a opakováním argumentů uplatněných již v předchozích řízeních před těmito senáty, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavně právní roviny. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak samotný proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. V podrobnostech je možné pouze odkázat na právní závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího kárného senátu Vrchního soudu v Praze, který se se všemi námitkami stěžovatele, které v ústavní stížnosti pouze znovu a ve zkrácené formě opakuje, zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal.
Ústavní soud dále připomíná, že kárné řízení, vykonávané kárnými senáty jako stavovskými orgány svého druhu, může být jen zcela výjimečně podrobeno také kontrole Ústavního soudu, které se stěžovatel domáhá, tedy přehodnocení otázky viny a přehodnocení uložené sankce z hlediska její přiměřenosti. V daném případě byla stěžovateli uložena jako sankce důtka, tedy podle zákona o kárné odpovědnosti soudců nejmírnější druh sankce. Podle přesvědčení Ústavního soudu uvedený druh sankce je z hlediska přiměřenosti svou intenzitou nezpůsobilý zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak konstantní judikaturou Ústavního soudu, tak i povahou vyložených důvodů. Proto byla podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu